Děj novely Stanislava Rakúsa Temporálne poznámky se odehrává v průběhu několika říjnových dnů roku 1972. Jak napovídá název díla, čas hraje v textu ústřední úlohu.

S hlavní postavou, Dušanem Sakmárem, se setkáváme ve čtvrtek 26. října 1972 v 15.13, v okamžiku, kdy má už 3 minuty přednášet slovenský jazyk a literaturu pro žáky košické večerní školy. Zpoždění, kterého se hrdina dopustí na začátku, jako by v průběhu celé novely nabíralo obrátky, až vyústí v řadu nepříjemností, jež zosobňuje a zastupuje udavačský dopis zástupci ředitele. Anonymní dopis, s jehož obsahem se hlavní hrdina seznamuje v pondělí 30. října, tvoří druhý svorník textu. Příběh se tedy odehrává mezi hrdinovým pozdním příchodem na vyučování a hrozbou pokárání za tento prohřešek proti pracovnímu řadu.

Děj hlavní dějové linie a jedné větší retrospektivy je celkem banální: každodenní rutinu Dušana Sakmára, jeho pouť mezi domovem, školou, hospodou a hřbitovem, všední, soukromé starosti a problémy, s nimiž se na svých košických pochůzkách setkává, autor povyšuje málem na úroveň hrdinského eposu. Po zvládnutém a (jak se Sakmár domnívá) zamaskovaném pozdním příchodu a odbytém vyučování míří Sakmárovy kroky do restaurace Mier. Cestou Dušan vzpomíná na svůj první den ve škole: na to, jak se poprvé opil s novým kolegou Zeťkem. Tato pasáž tvoří nejdelší retrospektivu, která zabírá zhruba třetinu textu novely a detailně seznamuje čtenáře s některými událostmi ze života učitele slovenštiny, předcházejícími jeho současnosti. Následují osamělé Sakmárovy toulky večerními Košicemi, končící nezřízeným opíjením se a útratou finančních prostředků, vybraných na cestu do Ružomberka a na tchánův náhrobek. Тečkou za nočním dobrodružstvím je ranní hádka s ženou, po které následuje rozchod. Další text už jenom ve zkratce podává Dušanovo váhání, zda má či nemá jet za svou ženou, jeho bloudění městem, nedělní návštěvu hřbitova a pondělní, z ničeho nic se vyskytnuvší problém s anonymním dopisem.

Není náhodou, že příběh začíná zpožděním hlavního hrdiny. Čas je totiž jev, se kterým se Dušan Sakmár potýká po celou dobu příběhu. Tak se např. na str. 118-119 dozvídáme, že „Odnepamäti pomalý, šuchtavý, zádumčivý mal k meškaiu sklony, a hoci sa na filozofickej fakulte skoro tri roky zaobíral prave časom, praktický časový odhad mu robil značné problémy.“ Problematice času jsou věnované také jeho poznámky, které náhodou najde ve svém bytě. Úryvky z nich autor vkládá do textu novely. Jedná se o poznámky k jeho někdejší diplomové práci a jsou nadepsané podobně jako celá novela, tedy Temporálne poznámky. Naopak poznámky, které si Sakmár dělá ve své současnosti, nemají chronologickou povahu a nejsou vázány na čas. nto elegantný zápisník […] nechcel zničiť praktickými časovými údajmi, ktoré treba škrtať, len čo stratia aktuálnost, a tak ležal v zásuvke Sakmárovho stola až dovtedy, kým si doň nezačal robiť poznámky, ktoré nezväzovala časová predtlač tisíc devätsto sedemdesiateho druhého roka.“ (str. 9). Ve svých aktuálních poznámkách hrdina tedy ignoruje čas, snaží se z něj vymanit. Jako znak naplněný významem se jeví fakt ztráty „netemporálních“ poznámek a nálezu starých poznámek k diplomové práci, poznámek temporálních. Jako kdyby se Dušan Sakmár snažil vyprostit, abstrahovat se od svého času, ale jeho snažení vede k neúspěchu. Tyto časové koordináty, do kterých je hrdina zasazen a z nichž není úniku, jsou usouvztažněny s bezútěšnou dobou normalizační totality, pro kterou byly příznačné anonymní udavačské dopisy, všeobecná společenská nedůvěra, podmíněná špiclováním a udáváním některých jedinců, šikana a navádění k fízlování ze strany státního aparátu. Nelze nesouhlasit s tím, co píše v epilogu ke knize Vladimír Barborík: „Podľa Pavla Vilikovského titul knihy možeme „prekladať nielen jako Poznámky o čase, ale v duchu starého latinského „ó tempora, ó móres“ aj ako Poznámky o časoch či Poznámky o mravoch doby“.“ (str. 153).

Způsob, kterým se hlavní hrdina snaží vyrovnat se skutečností, je literatura, její rozbor a aktivní tvůrčí proces psaní. Zde je třeba udělat několik poznámek k osobnosti hlavní postavy, kterou lze charakterizovat jako neohrabaného a od reality poněkud odtrženého intelektuála. Dušanovu nevyzrálost a psychickou dezorientovanost podtrhuje zejména jeho nedostatek časového odhadu, ale také nezodpovědný vztah k ženě, nekontrolované užívání alkoholu nebo neschopnost bránit se proti verbální agresi okolí, jehož soudům je permanentně vystaven. V této souvislosti bude asi na místě poznamenat, že cesta, kterou musí podstoupit (tedy cesta vlakem do Ružomberku = cesta dovnitř k osobní integritě a sebeuvědomění), se nakonec neuskuteční. Na druhé straně, cesty po Košicích často koná na svém jízdním kole (o kterém autor píše jako o adolescentním dopravním prostředku), což ještě víc podtrhuje určitou infantilnost a neúplnost Dušanovy osobnosti.

Učinit z hlavní postavy příběhu spisovatele nebo literáta patří k vděčným postupům postmoderny, který nabízí autorovi textu rozsáhlé pole pro hru s metatextem, metanaracíi, apod. Stejnou hru lze pozorovat i v novele Temporálné poznámky. Jak již bylo řečeno, hlavní hrdina nejen že neustále tematizuje literaturu, v duchu a na svých přednáškách, ale také sám píše několikeré poznámky. Prostřednictvím jeho poznámek se seznamujeme s většinou epizodických nebo vedlejších postav (a to ať už pomocí vhledu o vědomí hlavního hrdiny, nebo přímo pomoci metatextových citací z jeho deníku). S logocentrizmem, příznačným pro lidi, kteří se zabývají filologií, vkládá Stanislav Rakús do úst Dušana Sakmára větu: „…lebo jazyk, reč, to je magická věc, ktorá sa dotýka všetkého a so všetkým súvisí.“ (Myšlenka, že všechno souvisí se vším, a to prostřednictvím jazyka, je rovněž příznakem postmodernizmu a objevuje se i u světových představitelů tohoto směru). Neustálá jemná ironie a parodicky duch, kterým Rakús protkává celý text novely, dělají místy z Dušana Sakmára obyčejného hospodského žvanila. Např. když se v podnapilém stavu snaží dorozumět s vyhazovačem, kterého mylně považuje za společníka stejné intelektuální úrovně, říká „… trocha sa zaoberám jazykom.“ (str. 109), avšak toto konstatování ostře kontrastuje s jeho momentální neschopnosti zformulovat svou výpověď a působí ironicky a parodicky. Nebylo by to ale postmoderní dílo, kdyby v něm jednu z ústředních funkcí neplnil text/kniha (v daném případě dva Dušanovy deníky). Metajazykový charakter novely podtrhává autorská hra s jazykovými systémy, jako např. paradigma částí obličeje, kde každá část má podle Dušana svůj literárně-interpretační význam.

Poměrně důležitou roli hraje prostor. Už místa, která Dušan během své poutě navštěvuje (škola, hospoda, hřbitov), jsou něčím příznačná a nesou sémantickou hodnotu. Kromě toho autor předkládá samostatné úvahy hlavní postavy o prostorovém rozložení Košic. Tyto úvahy se točí kolem osy sever-jih s jejich archetypálními atributy (život-smrt). Životní příběh Dušanovy neteře, který je tématem jedné z retrospektiv, tak podle Dušanových slov směřoval z jihu na sever. V textu novely je toto směřování doslovné: rodina Idky bydlí na jihu Košic, Idka po autonehodě je pohřbená na severním hřbitově; do bytu s výhledem na tento hřbitov se následně stěhují její pozůstalí. Scéna s výhledem na hřbitov rovněž uzavírá celou novelu. Přítomnost smrti, zániku a zmínění místa posledního odpočinku tak dodává novele metafyzický přesah.