1
Ten pocit znám přesně.
Jemný dotyk tří párů lehounkých nožiček...
Komár. Tedy vlastně samička komára.
Nedá se to ucítit pokaždé, jen když je absolutní klid a já jsem naprosto nehybná.
Jen tehdy jsem schopná vnímat tenhle jinak mimosmyslový zážitek...
Jako teď. Sedím bez pohnutí, všude kolem vládne hrobové ticho. Teď to cítím. Tenounké konečky šesti končetin na svém koleně...
Po zádech mi stéká pot. Je noc, ale teplota neklesla pod třicet stupňů. Vlhký vzduch povléká kůži průsvitným filmem. Střapaté pramínky vlasů se mi lepí na tvář, krk a ramena. S tím nic nenadělám. Marná snaha. Nepomohla by ani vyholená hlava. Pot je nerozlučný společník, čtyřiadvacet hodin denně... Stejně jako sladký pach vlhké, lepkavé pokožky...
Už to skoro nevnímám, zvykla jsem si. I na komáry, mravence, mouchy a jinou havěť. Nedají ani na chvíli pokoj. Pořád otravují, buď se člověku promenádují po těle, napijou se z vlásečnice, nebo ochutnávají voňavé jídlo, co má na talíři.
Když sedíte nehybně, je to signál, že na vás může přistát úplně všechno, co letí okolo. Každou chvilku proto musíte trhnout rukou nebo nohou, abyste příživníka upozornili na svou existenci.
Přejela jsem pohledem udusanou hlínu pod sebou. Hemžila se červy a brouky. Vyseděla jsem si uprostřed nich už slušné hnízdečko.
Na chvíli se mě zmocnil pocit, že je všechno úplně jinak. Já jsem ten, kdo se jim vetřel do života. Překážím jim stejně, jako oni překážejí mně. Vstoupila jsem jim do jejich životního koloběhu bez dovolení, bez varování. Už hodnou chvíli mě musí červi a jiný hmyz oblézat, nebo přese mě přelézat. A když jim zavoním... proč by si to neměli dopřát? Píchnou a ďobnou.
Nejsem si jistá, jestli mám ještě někde na těle alespoň centimetr čtvereční bez štípance. Nejspíš ne. Jeden vedle druhého, někdy i víc na jednom místě. Rozškrábané ranky se ve vlhku nehojí, jen otečou, napuchnou a zanítí se. Prý alergická reakce, nemám dostatek potřebných protilátek. Možná proto jsem jejich oblíbená pochoutka. Ucítí krev bez emulgátorů...
Kapka potu se zastavila na okraji šortek. Šimrá to. Nehýbu se, abych nevyplašila komára. Prvotní instinkt mě pochopitelně nutí ohnat se a zabít ho, ale chtěla bych si ho prohlédnout zblízka. Je to vzácný okamžik, vidět ho takhle v detailu, uvelebeného na mém opáleném koleně. Jak jsem tak seděla přikrčená mezi hustými fíkusy, měla jsem ho přímo před očima.
Někde jsem četla, že komáři přenášející malárii zvedají při vpichu zadeček. Tenhle ji zřejmě neměl. V klidu a bez sebemenšího pohybu tělem mi několikrát propíchl kůži. Raaaz, dvaaa, tři... čtyři. Pak se s chutí napil. Nevím, kdy přesně vypustí sliny proti srážlivosti krve, ale právě ty u mě vyvolávají alergii. Kdyby se jen napil a odletěl, mohli jsme být spokojení oba.
Takhle přijde o život...
Zabiju ho teď? Není to trochu zvrhlé, nechat oběť nejdřív ukojit svou žádostivost a potom ji zabít?
Zvláštní, že takhle uvažuju nad komárem právě ve chvíli, kdy sedím uprostřed džungle a v ruce svírám malý revolver ráže .38. Je to stará šunka, která toho má nepochybně spoustu za sebou...
Kdo ví, jestli s ní někdo vraždil? Nebo že by premiéra?
Rukojeť je úplně mokrá, prsty mi kloužou po ohlazeném dřevě.
Potím se víc než obvykle? Možná ano... a možná je dnes v noci tepleji... Jo, tím to bude... Ale nemám ji do čeho utřít, všechno na mě už dávno prosáklo potem.
A strach? Mám vůbec strach? Nebo alespoň výčitky?
Nevím. Nic necítím. Jako by se mě to netýkalo. Jako bych seděla večer v křesle a civěla na druhořadý thriller v televizi. Nezaujatě, čas od času s myšlenkou na další nájezd do lednice...
Komár se dosyta napil a odletěl. Na koleně mi po něm zbyla stěží postřehnutelná červená tečka. Vypadala nevinně, ale co nevidět nateče a bude svědit jako ďas.
Dnes v noci měl komár štěstí. Nezabila jsem ho.
Jeho ne.
Čekám tu na někoho jiného...
Našla jsem si perfektní polohu s výhledem na obě příjezdové cesty. Předpokládala jsem, že přijede autem. Od nejbližší osady s bungalovy je to dost daleko. Kdyby přišel pěšky, určitě by se pustil po jedné z nich, jinak by se musel prodírat hustým porostem.
Mezi štíhlými palmami ověšenými zelenými kokosovými ořechy probleskl obrovský měsíc v úplňku. Krása. Není to optický klam, opravdu je větší než u nás, a mnohem blíž. I hvězdy jsou jiné. Souhvězdí nějak na přeskáčku... nebo se mi to jenom zdá?
Zaostřila jsem na třpytící se oblohu a pokusila se najít alespoň Velký vůz. Marně.
Všechno je jiné...
Hlavně JÁ jsem úplně jiná.
Necítím nohy, ve stejné poloze sedím už přes půl hodiny. Přišla jsem dřív, ačkoli jsme se dohodli na osmou. Stmívá se okolo šesté, dorazila jsem krátce po půl sedmé, když bylo ještě trochu vidět, a našla si tenhle úkryt. Nejtěžší bylo zvolit vzdálenost. Musela být taková, abych se vůbec trefila. Nejsem totiž zkušený střelec, zbraň jsem držela poprvé v ruce teprve před dvěma týdny, když nepočítám partyzánský samopal v sedmé třídě.
Každý den po setmění jsem chodila do džungle střílet. Bála jsem se, že mě někdo uslyší, takže jsem toho moc nenatrénovala. Jakmile se někde něco šustlo nebo ke mně dolehl vzdálený hukot motoru, vytratila jsem se. Poslední, co bych teď potřebovala, bylo nechat se někým nachytat, jak střílím do plechovek.
Neznám thajské zákony, ale na ilegální držení zbraně se asi pohlíží všude stejně...
Jedinou slabinou je tedy moje muška.
V duchu jsem si opakovala nacvičenou formulku: Klid, hlavně klid. Počkám, až se objekt přiblíží a zůstane stát. Zamířím. Nejdřív jedním okem, potom druhým. Ještě jednou to zkontroluju. Zmáčknu spoušť. Rychle. Jako když se strhává náplast. Nebo když přebíhám přes potok po úzké lávce. Jisté věci se zkrátka musí dělat rychle. Pomalé tempo je riskantní. Rozptyluje směr pohybu.
Musí to vyjít. Na tuhle chvíli jsem přece čekala tak dlouho! Celé měsíce nekonečného pátrání.
Ale teď to ukončím. Teď se mu konečně podívám do tváře a zabiju ho. Tak jak jsem si to milionkrát představovala. Španěl bude mrtvý. Ta svině zdechne, pojde. Malá daň za všechno, co udělal. Zničil život čtyřem nevinným lidem.
Španěl...
Cítila jsem, jak mi stoupá tlak. Stačilo na něj jen pomyslet, a srdce se mi rozbušilo touhou po pomstě.
Španěli, dnes v noci zemřeš. Nebudeš mít takové štěstí jako ten komár. Ty ne!
Kdo jiný než já by se o to postaral? Kdo jiný by vykonal spravedlnost tam, kde chybí důkazy i svědci? Nedá se ti dokázat vina, ne podle platných právních předpisů.
Já mám ale jiné předpisy! Jiné právo!
Morální.
I když mi ho žádný soud na světě nepřizná. Tím jsem si byla coby právnička jistá.
Provedu to sama. Od začátku do konce. Celý proces. Rozhodnu o vině i trestu. Vykonám rozsudek. A moje argumenty?
Jeden jediný.
Sestra...
V mysli se mi vynořila její tvář. Uměla bych ji nakreslit zpaměti, dívala jsem se na ni každý den, celé dětství. I teď jsem si ji vybavila do posledního detailu. Pár pih na nose. Dvě vrásky kolem úst, když se smála. Andělské modré oči ztracené v záplavě hustých řas. Moje malá Viktorie... Nádherná tvář. A ty její světlé kudrnaté vlasy! Sahali jí do poloviny zad. Můj idol. A postava jako ze žurnálu. Drobná, štíhlá, s vystouplým zadečkem. Typická tanečnice.
Tancovala od pěti let, prý velký talent. Říkali to všichni. Pamatuju si, že se rytmicky pohybovala dřív, než začala chodit. Byl to pro ni ten nejpřirozenější projev. Vždy a všude. Tancovala, i když jedla. Bez ustání se kroutila a pohupovala, pobrukujíc si nějakou melodii.
Naši postřehli, že jí jde tanec sám od sebe. Nenechali se od učitelky ZUŠ dlouho přemlouvat a dali ji na konzervatoř do Bratislavy.
Bylo to hrozné.
Ne pro ni... pro mě.
Pamatuju si přesně na to září, kdy jsme ji vezli na středoškolský internát. Já jsem se v červnu dostala na právnickou fakultu. Mělo to tedy být mé dokonalé léto, plné oslav a vychutnávání si sladkého vítězství. Místo toho jsem ho celé proplakala. Neuměla jsem si představit, že Viki odejde. Byla jsem na ní závislá. Už od chvíle, kdy jí máma přinesla domů z nemocnice. Byla nemocná, hrozilo, že jí budou muset operovat ledviny. V té době mi bylo pět a představa, že to malé tělíčko položí na stůl a rozřežou, jak jsem to zahlédla v nějaké knížce, ve mně vyvolávala panickou hrůzu. Chtěla jsem svou malou sestřičku unést a schovat, jen aby jí nikdo neublížil.
A tak už to zůstalo. Celé dětství jsem Viktorii chránila a upřednostňovala přede vším a před každým...
I před sebou.
Svůj život i svoje zážitky jsem brala jako něco, co se děje tak nějak mimochodem, někde v pozadí. Žila jsem hlavně jejími příběhy – s kým se sešla, co se dělo, jak to dopadlo. Celé hodiny jsme trávily rozebíráním jejích pocitů a postřehů.
A není se ani čemu divit. Můj život byl oproti tomu jejímu vlastně nuda. Šeď... nebo jak to nazvat... Průměr. Nudný průměr.
Ne že bych trpěla komplexy. Nebyla jsem žádná tragédka. Normální holka, bruneta s hnědýma očima. Tuctovka. Nic, co by člověka zaujalo na první pohled. Zkrátka průměr.
Navíc to jméno – Edita. Suché a tvrdé. Nenáviděla jsem ho.
Jediné, v čem jsem vyčnívala, byla škola. Bez námahy jsem zvládla všechny předměty. Učitelky mě posílaly na všemožné olympiády, meziškolní soutěže, recitační závody... Editka byla všestranně nadaná šprtka.
Viki naopak tak tak prolézala. Inteligence jí nechyběla, bylo to čistě z vypočítavosti. Věděla, že i když se nebude učit, na poslední chvíli jí to stejně vyjde. Časem jí totiž začalo docházet, že lidi v podstatě vždycky udělají, co si zamane. Stačí, když se na někoho podívá svýma nádhernýma bezbrannýma očima.
To zabralo na každého. Na učitele, rodiče, na kluky... i na mě.
Těžko říct, kolikrát mě urazila nebo ponížila, i před mými kamarády. Uměla být opravdu krutá. V deseti letech z ní byl rozmazlený panovačný fracek.
Přesto jsem ji milovala a pokaždé jí všechno odpustila. Stačilo, že na mě upřela ten psí pohled, a byla jsem naměkko. Jak se na ni můžu zlobit? Vždyť ona mě tak miluje! Najednou mě zaplavil příval lásky a ještě jsem si vyčítala, že ji neumím pochopit, vždyť je ještě tak malá.
K dětinskosti měla však Viktorie tehdy už dost daleko. To mi došlo až později.
V Bratislavě na střední byla hvězda. Už ve třeťáku účinkovala jako komparsistka v muzikálech i v činohře. Chodívali jsme na její představení a pokaždé to byla rodinná událost. Máma to celé organizovala s dvoutýdenním předstihem: oslavu, květiny, večeři, ovace...
Prožívala jsem Viktoriina vystoupení, jako by byla moje. Znala jsem je nazpaměť, její role, kroky... úklon, ááá dva-tři, obrat doprava, výpon dva-tři. Vnímala jsem každý její pohyb, jeho procítění, co vypustila, nebo nedotáhla. Make-up, kostým, úsměv...
Jako bych tancovala já sama. Zažívala jsem chvíle absolutního štěstí.
A to všechno ostatní, že jsem se dostala na práva, že jsem bez problémů dělala zkoušky za jedna, že jsem si našla kluka – to všechno bylo moc fajn, ale nepodstatné. Samozřejmé. Naprosto mě to nevzrušovalo.
Chyběla mi ONA a její život.
Po čase nás dálka odcizila. Já jsem byla pět let v Banské Bystrici a ona v Bratislavě. Líčila mi už jen útržky ze svých zážitků a já jsem se v tom množství nových jmen a souvislostí začala ztrácet. Potkávaly jsme se jen doma o víkendech, a když měla vystoupení, tak jen jednou za měsíc. Na tyhle chvíle jsem se vždycky těšila jako na odměnu. Sedávaly jsme dlouho do noci, opřené o zeď polepenou plakáty a fotografiemi z prázdnin. Tehdy jsem se cítila jako za starých časů. Náš pokoj, mončičáci, barbíny, dětské knihy, zaprášený glóbus. Zase to byla má malá sestřička a celá jenom MOJE.
Viktorie se ovšem měnila a já jsem si to uvědomovala. Dospěla a objevila v sobě něco, čeho jsem si předtím nikdy nevšimla – soucit. Zájem o pocity a touhy jiných. Dokonce dávala najevo i lásku. Přišla jen tak a objala mě: „Ty seš ta nejlepší ségra na světě, kdo jinej by mě tak trpělivě vyslechl a povzbudil?“
Z těch slov jsem žila několik měsíců. Už nebyla to rozjívené děcko. Měla jsem z ní radost a teď jsem se styděla, že jsem naše tak přemlouvala, aby ji do Bratislavy nepouštěli. Že to psychicky nezvládne. Že je adrenalistka, že musí všechno vykoušet na vlastní kůži. Že provokuje. Že ji tam někdo znásilní, nebo skončí na drogách. Vybavuju si ty přednášky, jak ji budou mít na svědomí. Že na to není mentálně připravená.
Mámu moje paranoidní konstrukce vyděsily a začali se s tátou hádat, protože on chtěl dětský sen své mladší dceři splnit. Každý den padlo po bouřlivé debatě jiné rozhodnutí, jednou že ji tam pošlou, podruhé zase že bude tanec studovat až na vysoké.
Nakonec si to Viki zařídila podle sebe. Jako vždy. Ztropila hysterickou scénu o zmařeném talentu a rodičovská láska zvítězila. Nebo spíš strach, že by si to jednou mohli vyčítat. A tak do Bratislavy přece jen nakonec šla.
Trpěla jsem jak zvíře...
Jí však odloučení od rodiny očividně prospělo. Na konci čtvrťáku už byla opravdu dospělejší. Měnila se mi před očima v samostatnou, zodpovědnou mladou ženu. Dřela dnem i nocí, každým vystoupením se zlepšovala a hostovala už i v Praze. Doma jsme se všichni oddávali snům o její slibné kariéře, hlavně táta. Byla vážně skvělá.
Nikoho nepřekvapilo, že se po konzervatoři dostala na AMU, Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze, obor choreografie tance. Sice až napodruhé, ale i tak to v tom moři konkurence znamenalo obrovský úspěch. To byly ovace!
A já jsem mezitím jakoby mimochodem odpromovala. Na jedničky, pochopitelně.
Jinak žádné drama. Pro mě, i doma. Všichni byli skálopevně přesvědčení, že Editka to jinak než na výborné ani neumí. Tak proč by proboha neměla dodělat školu?
Taky jsem to tak brala. Státnice jsem oslavila, jako by to byl svátek Cyrila a Metoděje. I na to pódium jsem si šla pro diplom jen kvůli rodičům. Aby uronili slzu, až jejich potomek, oděný v těžkém černém plášti se směšně hranatou čepicí se střapcem na hlavě, přiloží dva prsty na žezlo.
Bylo mi to vážně fuk. Moje profesionální kariéra jakbysmet. Mě zajímalo, ne CO budu dělat, ale KDE...
Rozeslala jsem proto životopisy do všemožných firem, kam jinam než do Prahy. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by to mělo být do jiného města. Jedině Praha. Advokátní kanceláře, banky, pojišťovny, zahraniční společnosti. Bylo mi jedno, kde mě vezmou. Jen jsem si malovala, jak to bude super, až si s Viki pronajmeme byt a budeme žít spolu.
Všechno bude zase jako předtím! Já a moje malá sestřička.
Po několika konkurzech jsem pochopila, že odpověď – Ano, mluvím plynně česky – nějak nezabírá. Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že každý Slovák česky umí. Byl to však zásadní omyl. Sledováním ČT1 a Novy jsem sice získala širokou slovní zásobu, ale bohužel jen pasivní. V praxi to znamenalo, že když jsem měla říct česky víc než tři souvislé věty, pravidelně jsem skončila ve slovensko-české haťmatilce, které jsem nerozuměla ani já. Právnická terminologie se taky diametrálně lišila. Vypadalo to se mnou dost bledě, zejména tehdy, když jsem měla v češtině něco napsat. Odlišné tvrdé a měkké i, éčka s háčky a předpona s-/z- mě dostaly. A úplně mě odrovnal fakt, že většina advokátních kanceláří kvůli tomu nezvala Slováky ani na pohovor.
Nezbývalo mi nic jiného než zaútočit na zahraniční firmy. Pro ně byla důležitá angličtina a němčina.
A povedlo se. Vzali mě u jedné rakouské firmy. Ani netušili, že jsem Slovenka. Možná ani netušili, kde Slovensko leží. Hlavně když budou v pořádku smlouvy.
A tak se, ani nevím jak, dal můj pražský život do pohybu. Započala éra seznamování se s českým právem a českou mentalitou. Nebylo to těžké, Praha je plná Slováků, stačí projít Teskem nebo se zastavit v baru, a hned má člověk pocit, že je na Slovensku. Češi z toho moc nadšení nejsou. My bychom byli?
V práci mě zaskočilo, jak mile se na mě kolegové usmívali, když zaslechli libozvučnou slovenštinu. Bylo to samé: „Jééé, slovenština, to už jsme dlouho neslyšeli... to je tak krásný jazyk... proč už nejsou v televizi ty slovenské pondělky... a my jezdíme do Tater...“
Původně jsem myslela, že to uhraju i se slovenštinou, ale během obchodního jednání mi přestávali rozumět. Opravdu... žádný jazyk mi nedělal tolik problémů jako čeština. Nejhorší na tom je, že si člověk v té rychlosti neuvědomí, kdy použije české a kdy slovenské slovo, což se mi v jiném jazyce nestávalo. Ale snažila jsem se a okolí to oceňovalo. Pomalu jsem se rozkoukala, zapracovala a usadila. Poblíž centra nad náměstím Míru jsem si pronajala hezký dvoupokojový byt. Všechno šlo podle plánu.
I Petr se přistěhoval.
Chodili jsme spolu čtvrtým rokem. Potkali jsme se na nějakém koncertu v univerzitním klubu. Stála jsem pod pódiem a v němém úžasu pozorovala jeho prsty na klapkách saxofonu. Jako by se s tím nástrojem miloval. Nedržel se not, s přimhouřenýma očima jen tak improvizoval. Úplně mě dostal. Trochu ho zaskočilo, když jsem za ním přišla po vystoupení, většina holek se zajímala o zpěváka.
Tóny, které vykouzlil, jsem mohla poslouchat hodiny. Někdy jsem vážně nechápala, co na mně tenhle superman vidí. Krom toho, že hrál ještě na kytaru a na bicí, byl taky instruktorem lyžování, plynule hovořil třemi jazyky a kamarádům opravoval auta. Připadala jsem si vedle něj značně nemožně. Netuším, na co jsem ho sbalila. Byla to záhada.
Všichni nám tvrdili, že jsme stvoření jeden pro druhého. Možná že to tak i bylo, ale občas jsem měla pocit, jako bych se dívala do zrcadla. Věděla jsem naprosto přesně, co se v něm pokaždé odehrává. Kdoví, jestli se mají partneři sobě tak podobat, nebo je lepší, když se spíš navzájem doplňují protiklady.
S Petrem mi bylo nádherně. Byl nevyčerpatelnou studnicí zábavy a inspirace. Všestranně zdatný, vždycky na správné straně. Jako by měl v kapse nějakou příručku Vím, jak to udělat nejnejnej. Všechny spolužačky mi ho záviděly, zejména když před narvaným sálem věnoval další skladbu své přítelkyni...
Zbožňovala jsem ho, ale zároveň mě znervózňoval. Málokdo tuší, jak těžké je žít s dokonalým jedincem. Navíc když je na takové úrovni, že se sám za dokonalého nepokládá a neotravuje okolí svým perfekcionismem, takže si právě v tu chvíli člověk nejvíc uvědomí, kde by na sobě mohl ještě zapracovat. S takovým partnerem může žít jen někdo velmi vyrovnaný a značně sebevědomý.
Petrovi se nedalo nikdy nic vyčítat, za nic se na něj naštvat, ale ani najít alespoň milimetr čtvereční prostoru, kde bych se mohla cítit dokonalejší než on. Nedělal chyby, nekritizoval mě, nikdy si nestěžoval, ani když musel poslouchat moje výmysly a snášet moje nálady. Vždycky zareagoval tak, jako by se mě nejdřív zeptal na moji ideální představu. Bylo to k zbláznění. Člověk se vlastně nemusí ani namáhat, když ten druhý všechno chápe a nikdy mu nic nevadí.
Vskutku ideální vztah. Žádné výbuchy, hádky, žádné pády, ale ani let v oblacích. A když se čirou náhodou přece jen nějaký ten problém objevil, vyřešil se „racionální analýzou objektivních souvislostí“, jak tomu říkal Petr.
Vlastně ani nevím, proč a kdy se rozhodl přijít za mnou do Prahy. Nikdy jsme se o tom spolu nebavili, udělal to tak nějak automaticky. Jednoduše mi zavolal, že si našel práci v jedné renomované počítačové firmě. Platové podmínky nadstandardní a dokonce mu uhradili i stěhování. Dokonalost sama. Jako vždy... takže jsem to neřešila.
Pro mě bylo důležitějšího něco jiného. Dostat k nám Viki.
To však byl tvrdý oříšek. Neměla na mě čas. Jednou to bylo hodně zkoušek, jindy večírek, křest knihy nebo cédéčka, všelijaké akce... Výmluvy, výmluvy, pořád samé výmluvy. Ale já jsem si řekla, že si počkám. Věděla jsem, že když hodně chci, dosáhnu i nemožného.
Obrnila jsem se trpělivostí. Dny ubíhaly a mě doslova pohltila práce. Konečně jsem si mohla osahat to, o čem jsem se pět let učila. Jen mi tak nějak připadalo, že jsme na fakultě zapomněli probrat právo v praxi. No nic, zvládla jsem už těžší boje a pokaždé vyhrála. Navíc Praha byla skvělá, začala se nám s Petrem líbit. Ani malá, ani velká, kultura i zábava. Užívali jsme si život ve velkoměstě i v našem ideálním, bezproblémovém vztahu...
Petr vbrzku přesvědčil svého šéfa, že je nenahraditelný. Osvědčené recepty z příručky. Koho by nepřesvědčil? Dřel jako kůň, ale věděl proč. Už ve zkušební době byl pořád někde na zahraničních služebních cestách, školeních, dali mu k dispozici drahé auto, benefity, vysoké prémie... Žili jsme si nad poměry. Všechno se vyvíjelo klidným, téměř až rodinným tempem.
Jednou večer za mnou Petr přišel do koupelny a zaťukal na mléčné sklo sprchového kouta.
„Nechtěla bys bydlet někde za Prahou? Našel jsem celkem zajímavou nabídku výstavby rodinných domů, řadových, víš... Zkus o tom přemýšlet, ano? Vzali bychom si hypotéku...“
Znehybněla jsem pod proudem tekoucí vody. Domek za Prahou... Pes... Ideální. Jako obvykle. Další nepřekonatelný nápad.
„Dáš si se mnou ještě čaj, nebo si už půjdeš lehnout?“ zaklepal znovu, jako by se chtěl přesvědčit, jestli jsem ho vůbec slyšela.
„Ne, ne, zlato, už si půjdu lehnout, zítra máme představenstvo.“
Zadívala jsem se na oranžové kachličky. Zkoumala jsem svoje pocity. Nikde nic. Stejně jako tehdy, když mě uprostřed noci vytáhl na Letnou a vložil mi do dlaně krabičku s prstenem. Tenkrát jsem to taky vnímala jenom napůl, jako šumění větru, příjemné a nepodstatné. Jako něco, na co si za pár minut ani nevzpomenu.
V hlavě jsem měla úplně jiné myšlenky.
Viki. Musela jsem ji přemluvit, aby se k nám nastěhovala. Nechtělo se jí z koleje. Měla jsem pocit, že se mi vyhýbá a asi je naštvaná, že jsem se jí násilím vecpala zpátky do života. Pokaždé když jsem ji přesvědčovala, že jí nebudu ani hlídat, ani kontrolovat, jen odvracela pohled a snažila se změnit téma. Ani na kolej mě nepozvala.
Jako kdybychom nežily ve stejném městě. Čím víc jsem s ní chtěla být, tím víc mi unikala. Byla jsem nešťastná a nechápala její důvody. Odmalička jsme si přece tak rozuměly...
Doma na Slovensku se taky objevila jen občas, nemohla jsem ji ani zpracovávat. Přijela většinou jen na Vánoce.
A pak už ani na ty ne...

Nejdřív jsme si mysleli, že má hodně povinností. Do telefonu blábolila něco v tom smyslu, že pořád zkouší. Když se jí táta zeptal, jestli nás někdy pozve na představení, tvrdila, že toho má rozdělaného hodně, ale určitě nám dá vědět, kdy bude premiéra.
Pak se jednou neozvala celý měsíc a přestala brát mobil, a já jsem začala něco tušit...
Vydala jsem se do školy. K mému velkému zděšení mi oznámili, že Viktorie se už tři měsíce neukázala a neudělala ani zkoušky. Pokud se nepřihlásí na opravné termíny, budou ji muset vyloučit...
Aha, tak tohle se děje, mumlala jsem si v duchu naštvaně, proto se mi vyhýbáš! Přestala tě bavit škola a bojíš se, že doma bude mela.
Věděla jsem, jak na ni. Trochu jí promluvím do duše, aby se vzpamatovala. Zopakuje si semestr a doma to nějak zvládneme. Jako tisíckrát předtím.
S bušícím srdcem jsem se za ní rozběhla na kolej. Její pokoj jsem hledala dvě hodiny, než mě konečně nasměrovali tam, kde bydlí „ty tři Sloveny z HAMU“.
Otevřela mi vyhublá zrzka.
„Jo, jasně, Viki s náma chodila do kruhu, ale bydlela tu jenom na začátku semestru, v září. Pak si našla privát.“
Zírala jsem na tu holku s průsvitnou pletí jako na zjevení. Nepůsobila věrohodně. Balancovala někde na hranici mezi anorexií a amfetaminy. Typický obrázek spousty tanečnic – vznášet se lehounce jak pírko, ale vydržet tančit od rána do noci.
„Jakej privát? Dyť jak by... kde by na to vzala?“
„Asi ten její frajer. Vypadá, že je v pěknym balíku... totiž znáš to, sporťák, drahý hadry. Párkrát jsem ho zahlídla na nějakejch akcích, kam nás Viki vzala. Myslím, že mají bejvák někde na Václaváku, ale nevím přesně kde.“
Nezmohla jsem se ani na slovo. Stála jsem opřená o veřeje a točil se se mnou celý svět. Pomalu jsem se obrátila a udělala dva roztřesené kroky. Dveře se zabouchly. Zůstala jsem sama uprostřed prázdné chodby.
Já ji zabiju! Co to zas provádí...? Proč? A co teď? Co budu dělat...? Jak asi najdu byt „někde na Václaváku“? Podám si inzerát? Nebo si stoupnu doprostřed Václaváku a budu řvát: „Viki, ty káčo, kde seš?“
Zaplavila mě obrovská vlna vzteku. Kdyby se mi teď dostala do rukou... Musím to říct našim. Teda vlastně... radši chvíli počkám. Musím jim to dávkovat pomalu. Jemně.
Jako ve snách jsem scházela po schodech. Kráva blbá! Nejradši bych jí dala pár facek. A co naše plány? Vlastně MOJE plány!
Pod nohama se mi míhaly hnědé šmouhy linolea, nedokázala jsem od nich odtrhnout zrak. Přemýšlela jsem o tom, co mi ta vyzáblá zrzka řekla... Privát... frajer v pěkným balíku...
Kdo ví, jak je to doopravdy? Najednou mě popadl strach. A co když je všechno jinak?
Vztek v okamžiku vystřídaly strašlivé obavy. Co když se jí něco stalo a nechce, abychom to zjistili? Určitě nechce, abychom se trápili, proto nebere telefon... Sice jsem věděla, že takhle ohleduplné jednání mi na ni moc nesedí, ale potřebovala jsem se sama nějak uklidnit. Rozhodla jsem se, že ji co nejdřív najdu. Našim zatím ani slovo. Jediné, co teď potřebuju, je klid a čas.
Taky Petrovi vyrazilo dech, když jsem mu popsala, co všechno stihla Viki za půl roku vyvést. Chtěl jít okamžitě na policii, vždyť co když se jí opravdu něco stalo? Tuhle možnost jsem ale téměř s jistotou vyloučila. Až tak nevinně v tom Viki nejspíš nebude. Ve škole se neukázala už pár měsíců, ale doma na Vánoce se tvářila, jako by se nic nedělo. Ani slovo o tom, že nebydlí na koleji. A mobil přestala brát až před měsícem.
Asi jí hráblo z toho chlapa. Pracháč. No super, to jsou většinou chuťovky.
Nezbývalo mi nic jiného než se znovu vyzbrojit trpělivostí a začít hledat. Kromě práce jsem skoro dva měsíce pátrala mezi jejími spolužačkami a kolegy v divadle. Nikdo neměl tušení, kde by Viki mohla být. Každý si jen matně vybavil, o koho jde, a odkázal mě na někoho, koho bych se ještě mohla zeptat.
Bylo to úmorné, zabralo mi to všechen volný čas. Měla jsem nervy nadranc. Hlavně z toho, jak jsem se musela vymlouvat našim. Volali prakticky denně. Mlžila jsem, co to šlo, že vlastně tuším, kde je, ale že chvíli potrvá, než se sejdeme...
Nezabralo to. Jednoho krásného dne se rodiče vynořili před mými dveřmi.
Mámu jsem skoro nepoznala. Opuchlá pláčem, celá roztřesená. Táta sice vypadal jako obvykle, ale cholericky pobíhal z místa na místo. Tohle dělal vždycky, když si připadal jako lev v kleci... bezradný, zoufalý, napospas osudu.
Musela jsem s pravdou ven.