Před námi se rozprostírá zahrada, v zimě bílá jako bělostná rouška Veroničina, na jaře a v létě pestrá od tisícerých barev okvětních plátků, motýlích křídel a ptačího peří, na podzim se zlatými, hnědými a karmínovými skvrnami spadaného listí... Podle slov básníka vyšívaly toto plátno ruce jeho matky, a on sám nám je předkládá stejně jako svou poezii, zahradu svého života – roušku, do níž nesmazatelně otiskl svou tvář a v tu chvíli zanechala i ona na ní svůj neviditelný otisk.

Když vstoupíme z básníkova domu do zahrady, pod loubí z vinné révy, před námi se otevře krajina slovinského Krasu, nádherná až je člověku úzko, krajina, která se stala novým domovem básníka Josipa Ostiho, v níž koupil a znovu postavil dům, aby v něm a v přilehlé zahradě znovu zapustil své kořeny, vyrvané válkou v Bosně. Nově nalezené útočiště pod širokou přikrývkou na první pohled klidné krajiny však není místem nehybného „zakořenění“. Přikrývku pořádně protřepává pověstná bóra, která se často Krasem prohání jak houf divých žen, která se rychle objeví a často i pár dní zůstane.

Slovinský Kras je krajina, která jako by byla ještě stále člověkem nedotčená, neproměněná – plná neprobádaných jeskyní a srázů porostlých hlubokými lesy, mnoha do nekonečna otevřených údolí, kde o člověku svědčí jen občasná pole a políčka vinné révy.

I sama básníkova zahrada v Tomaji ve skutečnosti žije svým vlastním životem, je to místo tajemné i škádlivě rozverné. Je to zahrada lásky a rozkoše, která je přeplněná milostným očekáváním, ať už si lásku vyznávají stromy a květiny, či lidé, kteří jsou také součástí tohoto láskyplného těla, které za nocí naslouchá hudbě Luise Armstronga a v dávno zapomenutém tanci se takřka dotýká hvězd... Básníkova zahrada poezie je také místo setkávání – potkávají se tu básníci různých zemí i časů, často z časů spíše těžkých a smutných – ale která doba byla vlastně člověku nakloněna? – a je to zároveň místo tichého prodlévání i láskyplných dostaveníček s milovanou ženou. Kromě slovinského Krasu je především jí zasvěceno sedm desítek básní z této knihy. Básní velmi intimně laděných, které však neustále vedou dialog s dalšími lidmi – filozofy, hudebníky, malíři, básníky, s jejich životem a jejich poezií, od antiky až po současnost. Ostiho básně vetkané do roušky Veroničiny ukazují, že neexistují ani „velké“, ani „malé“ dějiny světa, ani „velký“, ani „malý“ svět. Protože neexistují ani žádné hranice. Ani v čase, ani v prostoru. Vše je jedním.

Josip Osti se narodil 19. 3. 1945 v Sarajevu. Tento bosenský básník, prozaik, literární kritik a překladatel zatím vydal více než dvacet básnických sbírek. Ve Slovinsku, kde žije od roku 1990, našel svůj druhý domov, a proto je již velká část jeho tvorby napsána právě slovinsky. Zatím poslední dvě sbírky básní vyšly v roce 2009 pod názvem Jitřenky, večernice (Jutranjice, večernice) a Na kříži lásky (Na križu ljubezni).

Za svou literární činnost získal Josip Osti mnoho prestižních ocenění, ve Slovinsku mimo jiného mezinárodní literární cenu Vilenice v roce 1994, Veroničinu cenu v roce 1999 za sbírku Kraški narcis (Narcis z Krasu), Župančičovu cenu v roce 2000 za knihu Zvezda v naročju mladega meseca (Hvězda v náruči mladého měsíce) a Jenkovu cenu v roce 2006 za knihu Vse ljubezni so nenavadne (Všechny lásky jsou nevšední).

Díla Josipa Ostiho jsou překládána do mnoha jazyků, například do angličtiny, italštiny, polštiny, bulharštiny nebo turečtiny. Česky vyšla v roce 2001 jeho sbírka Narcis z Krasu, kterou přeložil František Benhart, další jednotlivé básně se objevily v antologii slovinské poezie Krajina za slovy (přeložili František Benhart a Aleš Kozár), nutno připomenout i sbírku Barbara a Barbar. Sarajevská kniha mrtvých, vydanou v roce 1995, kterou z bosenštiny (Barbara i barbar. Sarajevska knjiga mrtvih) přeložil Dušan Karpatský.