JAK ŠEL ČAS, přes den jsem si čím dál míň lámala hlavu s tím, kým jsem se to stala, ale přesto mě vytrvale provázela lehká, ovšem trvalá bolest, svého stavu jsem si byla nepřetržitě vědoma, ale snad jen částečně a podvědomě, jako když si lidé žijící u vody jen ve vzácných chvílích procitnutí uvědomí, že jim do uší věčně šumí řeka. Někdy se mi zdálo, že se má osobnost rozdělila na dvě, jedna se staví na oči ostatním, ta druhá jsem pak já sama pro sebe, obě se z určitého odstupu pozorují, navzájem se podezíravě přeměřují, jako bych v důsledku toho rozpolcení vyklouzla ze sítě propletených životů okolních lidí a byla jen sobě samou, bez minulosti a budoucnosti, bez váhy, jako babí léto zmítající se ve větru nebo jako přízrak, který svým mlhovitým tělem lehce prostupuje těly skutečných lidí, jako by tam nebyl nic než prázdný vzduch. Ten pocit mě někdy přepadal s takovou intenzitou, že když jsem se kolikrát vracela domů a pod švestkově tmavnoucí oblohou vzhlédla do svícemi ozářených oken, za nimiž ostatní usedali právě k večeři, kolébali dítě, pečovali o nemocného nebo se přeli se služkou, posedla mě hořká závist a jejich život mi připadal jako nějaké zvláštní privilegium či ohromné štěstí a závistivě jsem po něm zatoužila, jako jiní chtějí být třeba bohatí, mocní, mladí nebo krásní...              

 Tu závistivou touhu, která se neměla čím živit, ba ani nemohla, jsem se snažila nasytit alespoň nějakou náhražkou. Jako děcko špehující klíčovou dírkou nebo stařena vyložená v okně co je rok dlouhý, chtěla jsem se aspoň dozvědět co nejvíc o předmětu své závisti, kterého nemůžu být účastna, o životě těch druhých, jenž mi připadal mnohem šťastnější, smysluplnější a významnější než ten můj. Tehdy jsem začala častěji naslouchat zprávám, které mi nosila věrná Marta, a doufala jsem, že se mi alespoň uleví  od skličující nudy, která byla věčným průvodcem toho mého nehodného života. Jenže tahle potrava jak čarodějnická jablíčka, která jsou na první pohled červená a šťavnatá, ale kdo se do nich zakousne, promění se mu v ústech na prach, a popel, já jsem je v nedostatku lepšího okoušela zas a zas.  

Věrná Marta věrně přicházela se zprávami: nezůstalo jí skryto žádné tajemství, ať už to měl být poklesek předměstské švadleny nebo záležitosti kolem purkmistra a jeho okolí, i když to druhé podněcovalo její zvídavost samozřejmě více, a mě bylo jedno, o kom a o čem ty novinky jsou, jen když nějak mírnily mé touhy a dočasně zaplňovaly vnitřní prázdnotu. Od ní jsem se poprvé doslechla o učené společnosti, kterou prý purkmistr založil. Ta společnost značně rozněcovala představivost mé přítelkyně a tuším, že i mnohých dalších lidí ve městě, trnem v oku byla hlavně těm, kteří se o tom učeném spolku odněkud dozvěděli a nebyli k němu přizváni; na spolek měla spadeno obzvláště vdova se svou suitou. Členy Společnosti byli především majetnější a vzdělanější měšťané a celé město si šuškalo o tajemných a nekalých věcech, které se kolem Společnosti dějí. Podle všeho se jejich sněmy konají střídavě v domě purkmistrově a u hraběnky, která byla rovněž zakládající členkou.  Věrná Marta jednou přikvačila se zprávou, kterou zachytila z jistého zdroje: členové společnosti chtějí z nejrůznějších bezbožných rukopisných knih, z prací cizích čarodějníků a mágů, od takových „jako těch co byli tam v Praze“ vyčíst tajemství výroby zlata, říkala a poukazovala na bývalého císaře, který měl u dvora, tak se to alespoň říkalo, všemožné englické a jiné černoknižníky. Má to ze spolehlivého zdroje, šeptala významně přítelkyně a zarmouceně pokyvovala hlavou, že i v domě hraběnky se v největší tajnosti provádějí roztodivné čarodějné kejkle a obřady bohu protivné, že vzývají satana, to prý prozradila jedna vystrašená služka, kterou sice hrozným slibem zapřísahali k mlčení, ale její matka, která viděla, že dceru něco trápí, to na ní vyzvěděla a potom to v největší tajnosti pověděla své sestře, ženě pekaře. Od ní pak slyšela teta mé přítelkyně Marty, řezníkova žena, že ti tam v hraběnčině domě slévají z hašeného vápna, silného octa a živé vody různé elixíry, mají prý i nějakou ohnivou vodu, která rozpouští i olovo. Při jiné příležitosti přišla Marta se zprávou, že skutečným úmyslem celé společnosti je zastřít necudné a bezbožné orgie, které se pod záminkou vědeckých čtení ve zmíněných dvou domech pořádají a kterých se účastní přední měšťané a měšťanky. I o tom ji údajně vyrozuměla jedna bohabojná služka, která ovšem nebyla ve službě u hraběnky, ale u jistého zlatníka a která jednou při večerním návratu  od své matky uslyšela z hraběnčina domu hudbu. Pootevřenou okenní tabulkou nahlédla dovnitř a spatřila tam u bohatě prostřeného stolu sedět X.-e, Y.-na a Z. i jiné měšťany veřejně činné, mezi nimi nejednoho člena městské rady ve sporém obleku a přítomné ženy, měšťanky a měšťanské dcery s neposkvrněnou pověstí objímající ty muže, nebo jak tam jak smyslů zbavené v průsvitných pláštích a s rozpuštěnými vlasy tancovaly při hudbě, která služku přilákala k oknu.                

 Když jsem ty historky poslouchala, zvažovala jsem, je-li vůbec možné, aby to všechno byla pravda, ale pak jsem si pomyslela: „Proč by to vlastně nemělo být právě tak, možná se dějí i věci ještě méně věrohodné, vždyť kdyby se jednou vyneslo moje tajemství, lidé by naslouchali se stejnou nedůvěrou... Jestliže ani my s otcem nemáme vepsaný na čele ten hrozný hřích, v němž žijeme, proč by tam měli mít co vepsáno i ostatní? Je klidně i pravděpodobné, že každý má, tak jako my, nějaký podobný, utajený život, který vede v noční tmě skryt před zraky ostatních, a jenom hrajeme jeden před druhým, že jsme řádnými měšťany a měšťankami, jako děti když si na hlavu posadí korunku uvitou z pampelišek nebo si připásají dřevěný meč a považují se za krále, vojáka nebo královnu vil, ale ve skutečnosti až do konce vědí, že je to jenom hra. A přesto, kdyby někdo z nich během hry vykročil z pravidel a vyčetl jim, že „nejsi rytíř ani víla, ale přece Jeníček krejčů a pekařovic Mařenka“, ostatní by mu pěkně dali, a právem, protože tou nejapností znemožnil ve hře pokračovat. Možná, že od nás, dospělých mužů a žen, se také nedá očekávat víc, než že tu hru budeme jakž takž hrát až do konce, jak nám jen síly dovolí, protože kdybychom si jednou přiznali, že všichni kradmo občas porušujeme pravidla, nezbylo by ze života nic než děs a rozháranost a každý den by vypadal jako by město právě přepadla loupežná horda. 

Jenže, hloubala jsem dále, zatímco většina lidí je o sobě přesvědčena, že jsou opravdu a celistvě skutečně tou osobou, kterou ukazují i světu, a veškeré skutky a city, které by tomuto přesvědčení odporovaly, nejenom že před ostatními pečlivě tají, ale usilují o to, aby je urychleně vypudili i z vlastní mysli: zasypou je do tmavého sklepení svého vědomí a takto pochované se je snaží již nikdy nejitřit, já jsem oproti tomu ani na jedinou minutu nedokázala zapomenout, že nejsem totožná s osobou, kterou se ukazuji být naven, jen již pomalu nevím, kdo tedy opravdu jsem, když ne ta?

Po večerech, když jsem v bdělém stavu ležela ve tmě, často i poté, co hlásný na věži odtroubil půlnoc a moje uši i zrak zůstaly zbavené vnějších podnětů a bez práce, pokoušela jsem se často zaposlouchat do vlastní duše, jako by se mi za zavřenýma očima vinuly dolů jakési schody, do tmy hustší než je tma venku, a jako bych doufala, že pokud budu čekat trpělivě, z hlubokosti onoho točitého schodiště pomalu vystoupí nějaká bytost, člověk nebo démon, v jejímž obrazu se poznám lépe než v tom, který mi přes den ukazuje kulaté zrcátko zavěšené na stěně a které se zbytečně snažím dát do souvislosti se svými pocity. Kdybych té bytosti jednou pohlédla tváří v tvář, přemýšlela jsem, konečně bych se dozvěděla, kým a čím jsem ve skutečnosti, zda onou zvrhlou zrůdou zrající pro peklo, která si libuje v neštěstí druhých, jak to o mně v hněvu tvrdí otec, nebo stále ještě tím nevinným dítětem, kterým se přes všechny své hříšné skutky cítím být já sama. Ale darmo jsem se uvnitř zkoumala, žádná krásná ani ošklivá bytost z vnitřní tmy nevystoupila, spíš jakýsi muší roj, do násilně vyprázdněné mysli se nahrnuly denní starosti a strasti, cena hovězího, sudy, které je potřeba dát vymýt k vinobraní, rozbité okno v komoře a je-li to, co vyhlodalo díru ve zdi, myš, jak se domnívám – tyhle věci se mi bez přestávky honily hlavou, jako by tam uvnitř nic víc ani nebylo, jen odpadky vnějšího světa. Pak se mi velmi zřídka přece jen dařilo, chvíli jsem se vší silou soustředila na točité schodiště vedoucí z vnitřní tmy a jako bych v hloubinách i byla zaslechla kroky té bytosti, jak vystupuje po schodech výš a výš, ale než se stačila přiblížit natolik, abych jasně rozeznala její rysy, překročila jsem nevědomky práh mezi bděním a spánkem, a možná, že na druhé straně té hranice jsem pak stála tváří v tvář zrůdě, neboť jsem se často budila z prvního snu s hučením v hlavě a bušením ne srdci, chvějíc se po celém těle, jako bych prchala před nějakým divokým zvířetem, jenomže sen mi ve chvíli probuzení proklouzl mezi prsty jako kluzká rybka a ztratil se v tmavé hlubině, nadarmo jsem se snažila, nebyla jsem s to jej vynést nazpět.

Další ukázka z románu vyšla v časopise Souvislosti 1/2007.