1. Problém
Způsob života různých epoch byl v průběhu kulturního vývoje vždy výstižně zachycován prostřednictvím umění a dobových uměleckých stylů, a pokud by totéž mělo platit i pro naši dobu, musela by se v umění objevit především její extrémní podoba: umění by muselo ukazovat, že tato doba klade na člověka a jeho sebeobětování ty nejvyšší etické požadavky, ale navzdory tomuto výjimečnému etickému úsilí je plná hrůzy, krvelačnosti a bezpráví, a dokonce se s těmito jevy celkem snadno smiřuje; v umění by muselo být vidět, že tato doba s dosud po staletí nevídanou intenzitou usiluje o novou platonskou jednotu idejí, a přesto stále pevně vězí ve svém pozitivistickém myšlení, ve své posedlosti fakty odmítající vše platonské, vše deduktivní a nachází se tak v podivném rozporu s vlastní etickou vůlí. Dokáže umění toto vše vyjádřit? Stačí vůbec na takový úkol?

A nadto: je umění vůbec ještě způsobilé takové úkoly řešit? Není právě váha etiky, jejíž nové přísnosti se člověk podřizuje, natolik neslučitelná s veškerým uměním a uměleckou činností, že by bylo samo o sobě protimluvem, kdyby nový životní styl měl být opravdu vyjadřován právě stylem uměleckým? Není pro odidealizovaný a pozitivistický svět typické, že stejně radikálně, jak odbývá vše metafyzické, odkazuje také všechny estetické úvahy do sféry fiktivních filozofických problémů? Už ani předcházející, předválečná epocha, kterou nazýváme měšťanskou, určitě nenacházela svůj adekvátní životní výraz v eklektických stylech, které zplodila; snad jediným pro ni reprezentativním uměním byla velká operní díla, a přestože tehdy ještě existovalo cosi jako duchovní a sociální role umění, samo umění i obcování s ním už bylo z větší části záležitostí znuděných měšťáckých paniček. A jakkoliv mezitím začal očistný proces, který již určitým způsobem reflektoval novou etickou přísnost světa a přinejmenším v architektuře směřoval k hledání odpovídajícího dobového stylu, řešení uměleckých problémů nevybočovalo z okruhu bezprostředně zainteresovaných, stalo se takříkajíc interní diskuzí umělců, a proto se dnes v plné míře projevuje to, co se v průběhu 19. století teprve připravovalo: výmluvný výraz doby nalézáme spíše ve strojírenské technice a ve sportovních aktivitách než v architektuře měst a umělecké tvorbě.

Bylo by příliš snadné spokojit se s tvrzením, že o duchovních a estetických problémech se nemluví jen proto, že přednost mají problémy související s mnohem aktuálnější otázkou „co budeme jíst?“ – proti tomuto jednostrannému materialistickému názoru hovoří epochy nejkrutější materiální nouze ve středověku, kdy vznikala ta nejskvostnější umělecká díla – a ještě snazší by bylo konstatovat, že když mluví zbraně, mlčí múzy – také tento názor dějiny neustále vyvracejí –, všechna tato vysvětlení by byla zjednodušující a vedla by jen, pokud to tak lze říci, ke zkreslení patologie doby. Neboť i když válka byla velkým katalyzátorem, který v pravém smyslu slova urychlil výbušné vyvrcholení všech vývojových procesů, může i sama válka být považována za důsledek katastrofálního hospodářského a technického vývoje či dokonce i vědeckého ducha doby jako takového; a všechny tyto fenomény, které se mohou vzájemně objasňovat, vyvolávat, dokonce mnohonásobně stupňovat, jsou zároveň pořád tím samým souhrnem příznaků jediného mohutného logického procesu probíhajícího po staletí, kdy se evropský obraz světa, ražený od středověku, postupně rozpadal a jeho jednotlivé hodnotové oblasti se osamostatňovaly, aniž by člověk, podléhající všeobecnému zmatení a rozervaný vlastními ničivými i tvořivými silami, dokázal konečný rozpad starých hodnotových postojů zastavit a zabránit definitivnímu vítězství chaosu, až byl náhle, tváří v tvář hrůze a smrti a stále více pronásledovaný svým svědomím, postaven před otázku: „Co máme činit?“ A tato otázka se vynořuje všude tam, kde se člověk snaží dostát požadavkům své doby a jejím nesnázím, všude vyvolává pocit mravní nouze a je tak naléhavá, až se zdá, že také otázka „co budeme jíst?“ bude vyřešena nikoliv materiálně, ale eticky.