Stará gesta se otvírají jako Bible knihou Genesis, hned první verš navozuje akt stvoření citátem oddělení světla od tmy. Západní, židovsko-křesťanskou kosmologii však od začátku prolamují vstupy východní, haiku japonského básníka Issy jako motto nám dává znamení, že se s Langerem vydáváme na pouť starou, ale rozhodně ne vychozenou a hladce vydlážděnou jednolitým filosofickým či religiosním systémem. Vstupujeme do světa bloudění a hledání. A také nálezů, samozřejmě: básnických

Narušovaní tradičních mytologických schémat, drobné i větší trhliny a vsuvky v pletivu společného kulturního vědění představují pole, na němž autonomně klíčí a roste Langerova poezie. Nelze říct, že bují, naopak, básník budí spíš dojem tvůrce bonsají, vědomě omezuje prostor básní, zachází se slovem opatrně, téměř s posvátnou bázní. Motiv zahradníka se ve sbírce ostatně vynořuje na několika místech. Napětí mezi jemností pěstitele rostlin a jeho mužným, animálním pólem vděčíme za neustálé spodní chvění, za vibrace, které v básních jen tu a tam vyhřeznou, třeba v podobě „er“, jež „drnčí celým tělem“ ve slově „kurrrvy“ („Botanik“). Celkově však při čtení Langerovy sbírky převažuje pocit, že autorská vůle směřuje k restrikci samotného počinu psaní. Tázání po smyslu básnického vyjádření prosvítá, ač samo neformulováno, všemi oddíly, sklon k mystické vážnosti jaksi šlape psaní neustále na paty. Teprve v souboji s tímto protitlakem lisuje Langer svůj olej, soustředěně, zkušeně, řekli bychom: se zralým technologickým odstupem; do přílišné čirosti naštěstí stále nechává pronikat subverzivní, neuchopitelné, mimovolní nečistoty, na úrovni jazykové i obrazné. Právě ony sraženiny představují podstatnou básnickou hodnotu. Třeba celkem banální konstatovaní „Nejsme dobrými lidmi / ani zlými bohy“ se náhle jazykově vychýlí, „nakazí“ expresí a příčně posune k vyústění: „něco mezi nesmírnými boky / Vesmíš!“. Novotvar „vesmíš!“ nese stopy typicky langerovského rukopisu, slovo-překvapení, slovo se znepokojivým kazem, který ho rozkmitá do dáli, zároveň ale uzavírá báseň a zvukově-sémantickou vlnou komplementárně přilne k mateřským bokům v předešlém verši.

Sbírka se klene od rozbřesku stvoření ke smrti; mezi tím souboj s bytím, „Sein zum Tode“ – bytí k smrti, heideggerovský pojem, který cituje Langer sám. Nemůžeme při tom ale nepomyslet na Kierkegaarda, na jeho Nemoc k smrti, tedy zoufalství, zejména když čteme verše „zoufalství může být / součástí životní dekorace“. Není totiž zdaleka jisté, že Damoklův meč konečnosti, přes nepopíranou ukrutnost umíraní a konfrontaci s ní, představuje pro duchovní typy jako Langer hlavní problém, k němuž by vztahoval své myšlení. Jeho zoufalství má existenciální podstatu, je každodenní vydaností souřadnicím, do nichž byl vržen, i neustálým údivem, tedy vlastně základní básnickou situací. O všem je nutné pochybovat, vše zkoumat, znovu nahlížet. Už zmíněná úvodní báseň je prakticky vystavěna z ambivalencí: oslavu stvoření – či lépe řečeno tvoření vůbec – podrývá blasfemická představa Boha jako Vrabce, vrabčáka, který jen tak „čin-čaruje“. Kdysi „jediný / vládce nad nejsoucím hejnem“, groteskní a současně velkolepý, „uhnětl z prachu země / zemáka muže“. Muž pak sní „Vrabcův sen“ – už tím, že převezme i jeho magický jazyk, zaklínaní – „nejsem objekt / čísi vinou“. Žijeme ve věčném „hašteřivém stínu“ svého tvůrce i sebe samotných. Prolínání stvořitele a stvořeného, a současně svár s otcovskou figurou Boha. Dychtění nás ponouká k tvorbě, ano, jsme „dychtící fragment negativu“.

Ve srovnání s Hláskami, vydanými v roce 2007, působí Stará gesta ještě prokomponovaněji, mapují celých devět uplynulých let. V centrální části knihy zaznívají privátnější tóny, ale nevtahují nás do zákrutů jediného vztahu. I milostné básně s věnováním se obracejí víc k vesmíru, než aby jen sladce promlouvaly ke konkrétním ženám. Langer k nim přichází „ze samoty“, slyší, jak „přes zdi sprší plašky / odřezky a horká voda“. Přesun souhlásky „s“ ve výrazu „sprší plašky“ není náhodný, takřka onomatopoeticky napodobuje prudkost, výhružný nápor okolního světa na opevněný hrad setkání s láskou. Ani v intimním pobývaní s drahou bytostí však nikdy nekončí drama, z něhož do Langerovy poezie vniká místo psychologizování pouze přesně dokreslující předmětný záznam obrazů a zvuků: „tyl už se trhá panty / jen z lůžek viklají“. Báseň připsaná Gabriele tepe jakoby v rytmu bubnů odněkud z dálných horkých zemí Brazilců či Maurů, autor zde opět „rozbalí“ jeden ze svých rejstříků, které známe z předešlých sbírek: proud veršů nesených téměř šamanským transem; pestrý výtrysk se zpětně zatřpytí v konfrontaci se závěrečnou racionální reflexí, s mrazivým poznáním, že „není do koho se vtělit / než do sebe“.

“Kdesi za vývratem“ se přiblížíme k Langerovým vzpomínkám z dětství, často olfaktivním, které patří vždy k nejhlubinnějším: k pachům kůlny, seníku, zakyslých chlebníků, schnoucích králičích kůží. „Píseň pro Eriku“ ze sbírky „Já nezemřu zcela“ teď prodlužuje „Schovávaná“, konfúzní, temné prababiččino vyprávění, vykoupené retrográdním, překvapivě svěžím útržkem dávné hry. Langer měl odjakživa smysl pro lidi o několik generací starší, o stopy, které zanechali, o věci ještě teplé po jejich dotycích. Na staré terase „propadlé erozí / a pamětí betonu / pročítá(...) lišejník“ – a přemítá, že možná totéž spatřil „muž z horního bytu / Oslepen zoufalstvím / vrhl svou hlavu / na mapu terasy“. Tragický patos básník neomylně rozrušuje opětovným problesknutím šupinek ještěrky z první strofy a předkládá tak čtenáři jeden z nejsilnějších textů této knihy.

Vývoj Langerovy poetiky dokládá zkracování veršů i délky básní, evidentní přibývaní hutnosti, motivicky pak ohlížení po vlastní minulosti, třeba na školním srazu po šestnácti letech, kde „stejné schody šlapou do [něj] zelí / hlava hlávka se kutálí / do krajiny břicha...“. S odstupem mnoha let píše Langer také o listopadu 1989, na scéně pražských ulic se objevují ženy, skoro mytické bytosti, snad jedině ony měly a mají v rukou dějiny, běh světa: „zaklínačky nemocí a bolesti / vytahovaly dávné škapulíře a směsi bylinek / aby dojila kráva nepřišlo krupobití / aby rodička slehla a neztratila příliš krve“.

Přítomnými zůstávají v Langerově poezii sféry, kterým je věrný, nebo ho spíš nemohou tak snadno opustit, neboť jsou s ním zásadně spjaty. Démonický otcův stín na nás padal už při četbě sbírky Pití octa (2001), jež byla vyznamenána cenou Jiřího Ortena. Tentýž hrozivý otec ve sbírce Stará gesta umírá, autor mu věnuje celý oddíl „Velká mše“ i další básně. Bylo jistě riskantní pustit se do zpracování události, která je v literatuře tolik zatížena častým výskytem a jen neobjevně elegickým vyzněním. Langer se s ní vyrovnává se ctí, zejména díky vystupňované redukci výpovědi. Teprve na minimální plochu textů stlačená bolest nám skutečně odhaluje komplikovanost a důležitost pouta tohoto syna k otci: „můj úhyb před porážkou / té kdysi strašné moci // Před druhým ozářením / a chemickou terapií / šeptám k odložené zbroji“. Komplementárně křehčí v rodičovské dvojici – matka – také protkává, nenápadně, stránky svou přítomností. „Tak plachá nevaděním“, píše Langer a nebojí se tvrdosti, nesmlouvavosti básnické diagnózy, v básni nešetří a nikdy nešetřil milované, nejbližší, natož sebe.

Řecko rafinovaně prozařuje knihu zevnitř: slovo o antice v „Korfuských zpěvech“ přímo nepadne, a přesto jde nepochybně o locus communis: cítíme dávný van původního podhoubí evropské kultury, v níž se Langer kdysi zabydloval studiem a četbou. Později tyto domovské mentální končiny podrobil kritice ve prospěch neevropských myšlenkových proudů, hlavně buddhismu, motiv věčného návratu se však stává jednou z hybných sil autorova psaní. Ne náhodou se sbírka jmenuje Stará gesta. Příznačné verše nacházíme třeba v básni, která předchází a předznamenává oddíl „Korfuských zpěvů“: „Čtu tutéž knihu / nad Myrtským mořem / Otec mě tehdy miloval / s podmínkou letu v kleci // Byl jsem tu znovu / a už se ten pocit nevrátil / V knihovně / Platón a prach // Věci“. Zpod prachu paměti knihoven se na Korfu vynoří Odysseus, který hledá „místa ztroskotání / a kamenné lodě“. Vybavují se nám obrazy Josefa Šímy, ne jeho zemitý Návrat Odysseův, nýbrž pozdní vzdušné krajiny, opalizující světlo, horizontály „lodí“, obrazy, na nichž antika a mýtus vůbec jsou už přetaveny hlubokou kontemplací. Tato poloha se jeví jako zvlášť blízká Langerovu duchovnímu směřování a koneckonců i vidění, jak před námi vyvstává ve verších z vesnice Chlomos: „Utržené šímovské tkaniny / esplanicky plynuly Iónií...“.

Dvě Svatby vzdávají hold tvorbě Jiřího Johna a jeho ženy Adrieny Šimotové, šímovské linii snění, meditace, transcendence, ale také konkrétním vjemům, které jejich obrazy vyvolávají v pozorovateli; jsme například svědky zázraku spočinutí ještě zaslzeného oka na kříži – poté, co sklouzlo po mokrém čediči. Langer zde navazuje na sérii svých interpretačních básní z předešlých sbírek: dál pomalu a trpělivě tká vlastní ambiciózní dílo. Spřízněné bytosti, k nimž se ve své poezii od počátku devadesátých let obrací – ať to byl Ezra Pound, osobní přítel Ladislav Novák či v nejnovějších básních mystik Joachim da Fiore –, vždy dokreslují mozaiku Langerova myšlení. Už k tomuto výběru náročných souputníků napříč dějinami, k vytrvalému úsilí o to, aby s nimi udržel krok, i k neustálému pohledu „vzhůru“ nenajdeme v jeho básnické generaci paralely. V  bolestném zápasu, v němž se snaží hloubit cosi podstatného, se stává Langer solitérem. Své bytostní nasazení zpřítomňuje v neexhibující, z nitra tlumené, přesvědčivé poezii.