Lauren Groffová je českému čtenáři zatím zcela neznámá autorka, v anglosaském světě se ale její první román stal jednou z významných literárních událostí minulého roku (kniha se dostala např. do užšího výběru kandidátů na cenu pro nové autory Orange Prize a distribuční firma Amazon.com ji zařadila mezi nejlepší knihy roku). Legendární autor hororových příběhů Stephen King ho v časopise Entertainment Weekly přirovnal k harrypotterovské sérii J. K. Rowlingové. Nicméně v případě Groffové jistě nelze hovořit o tak obrovské popularitě, jak je tomu u její britské kolegyně, a srovnání trochu kulhá i v dalších ohledech.

Román se odehrává ve fiktivním městečku Templeton, jehož dvousetletou historii čtenář spolu s hlavní hrdinkou postupně rozkrývá. Willie „Sluníčko“ Uptonová, dcera bývalé hipísačky a dnes členky náboženské skupiny Vivienne, je potomkem zakladatele městečka, Marmaduka Templa, a zpět domů se vrací po milostném karambolu s vedoucím své dizertace. Když jí matka sdělí, že jejím otcem nebyl žádný z jejích přátel ze sanfranciské komunity, jak jí vždy tvrdila, ale jeden z obyvatel Templetonu, a přidá pár nezbytných indicií (je to někdo pokrevně spřízněný s rodinou Templových), začne Willie horečně pátrat v místní knihovně po písemnostech, které by jí pomohly odhalit identitu neznámého otce.

Templeton je fiktivní město, Groffová se však inspirovala hned dvěma skutečnými místy. Za prvé našla inspiraci ve svém rodném městě Cooperstownu, rodišti slavného spisovatele první poloviny 19. století Jamese Fenimore Coopera, jehož historicko-dobrodružné romány jsou známé i českým čtenářům (Poslední Mohykán, Stopař, Lovec jelenů). Zároveň také ale přebírá název městečka i s mnoha jeho obyvateli (Willieinými předky) z Cooperova románu Průkopníci – prvního dílu jeho slavné románové pentalogie Příběhy Kožené punčochy. V Příšerách templetonských se tak proplétají prvky historické (skutečné národní muzeum baseballu v Cooperstownu) i literárně-historické, autorka napodobuje i Cooperův styl psaní a přebírá jeho ekologickou uvědomělost, pro kterou někteří kritici Průkopníky označují za první americký ekologický román.

Díky tomu se Templeton stává něčím důležitějším než jen místem děje románu – je jedním z jeho hlavních postav. Kontrast faktičnosti a fiktivnosti doplňují fantaskní prvky, inspirované pro změnu krátkými povídkami s nadpřirozenými prvky Washingtona Irvinga, především vodní příšera, jejíž mrtvé tělo je vyloveno z jezera v den Willieina návratu, a duch, který odnepaměti žije v jejím domě. Postavy převzaté z Cooperova románu, historická fakta a nadpřirozené motivy tvoří specifickou magickou atmosféru (jedna z postav městečko popisuje jako „město jako z křišťálové koule“), která může připomenout britské spisovatelky Angelu Carterovou nebo Jeanette Wintersonovou.

Postmoderní koktejl literárních fakt a fikce, který se Groffové podařilo zdárně namíchat, není na americké literární scéně samozřejmě nic nového. Můžeme jmenovat alespoň tři knihy z posledních deseti let, které jsou vystavěny podobnými prostředky: romány Ahab’s Wife Seny Naslundové (Achabova žena, 1999), March Geraldine Brooksové (2005) a Finn Johna Clinche (2007) přepracovávají témata klasických děl americké literatury (konkrétně Malých žen, Dobrodružství Toma Sawyera a Mobyho Dicka). Groffová dokázala zaujmout literární obec možná i proto, že si pro své převyprávění vybrala Cooperův román, který mezi ostatními díly autora vždy spíše zapadal. Na rozdíl od tří výše zmíněných knih tohoto autora se Průkopníci neobjevují běžně v osnovách amerických škol, a tak je pro čtenáře mnohem větší dobrodružství pátrat po totožnosti vypůjčených postav a nalézat spojitosti s původním dílem.

Hravost a zábavnost je jednoznačně největší předností románu L. Groffové. Hlavní hrdinka knihy po návratu do svého rodiště začíná poznávat historii vlastní rodiny v tomto městě. Autorka využívá paletu různých vypravěčských hlasů a postav (historických i fiktivních), a stejně tak žánrů (detektivní příběh, životopis, duchařský příběh, deník, bildungsromán, román v dopisech, ekologický román). Willie zkoumá historické dokumenty, uložené v archivech místní knihovny, a před námi se tak otevírá příběh několika generací jejích předků, z nichž mnozí jsou více než ucházejícími adepty na titul „příšery templetonské“ – její rodokmen se hemží žháři, transvestity, šílenci, zvrhlíky a vražedkyněmi.

Touto šťavnatou a často krvavou historií se Willie prodírá při hledání otce a nachází tak vlastně částečně i sebe sama. Zároveň řeší problémy, které před ni staví žhavá současnost: své těhotenství s ženatým školitelem, hrozící vyhazov z univerzity poté, co se pokusila letadlem přejet jeho ženu, péči o nejlepší kamarádku stiženou nevyléčitelnou nemocí i nutnost vyrovnat se s tím, že si matka našla nového přítele. Současnost a její strasti a slasti tak jednoznačně převládá nad stíny minulosti. Krize identity, jíž hlavní hrdinka prochází, totiž nevyplývá z dávné a dané minulosti, ale je výsledkem jejích vlastních životních rozhodnutí, čímž ji od hledání v archivech jednoznačně navrací opět do situace „tady a teď“. Fantasknost světa zde funguje jako metafora o to více zdůrazňující jeho reálnost.

Po smrti příšery se hroutí i magická aura městečka. Všichni obyvatelé Templetonu totiž cítí, že se po zmizení příšery se z jejich města stává jen druhořadá výletní destinace, kterou každoročně zaplaví „mačkající se turisté“, „neurvalí, hluční lidé s celulitidou pod kraťasy“, kteří vyžadují „levné restaurace a […] umělohmotné hotelové řetězce a minigolf.“

Druhým aspektem, který stojí za zmínku, je způsob, jakým Groffová pracuje s ženskými postavami. Ty v podstatě tvoří hlavní osnovu děje (Willie, její matka Vi, její kamarádka Clarissa). V románu, který tolik čerpá z Cooperovy literární tradice, postavené výlučně na mužských postavách a ctnostech, to jistě není náhoda – Groffová vědomě mění Cooperův svět, v němž ženské postavy byly – slovy amerického literárního kritika J. R. Lowella – „fádní jako step.“ To se o ženských postavách L. Groffové rozhodně říci nedá – ty naopak patří k tomu nejbarvitějšímu, co kniha nabízí.

Určitým problémem může být pro čtenáře nepřehlednost způsobená rozvětveností a propleteností Willieina rodokmenu. Autorka si tohoto úskalí byla nejspíš sama vědoma, a proto zařadila do románu několik genealogických tabulek a také fotografií členů hrdinčiny rodiny. Popisky fotografií jsou nadmíru bizarní, což působí jako důležitý zlehčující prvek celého detektivního příběhu, a svým způsobem jsou možná nejvtipnější a nejoriginálnější částí knihy.

Druhou výtkou, kterou však fotografie a tabulky vyřešit nemohou, je dějová i žánrová přeplněnost, která je zřejmě daní za rozmanitost. Zápletka střídá zápletku, čtenář je neustále vláčen po časové ose od války za nezávislost do přítomnosti. Z jezera je vylovena mrtvá příšera, Willie řeší problémy se svou minulostí i přítomností – a pokud se zrovna nevěnuje žádné z podobných aktivit, povídá si s duchem, který žije v jejím pokoji. Jako by debutantka Groffová měla strach, že začne dnešního čtenáře, zmlsaného standardem mozaikovitého komplexního vyprávění, nudit nedostatkem akce, a tak pro jistotu předkládá neustále nové vypravěče, zápletky a epizodní příběhy.

Přesycenost děje a také zbytečná doslovnost vyprávění („Příšera byla z jezera pryč a něco tak skončilo“, „Návrat ke knihám byl návratem domů“), která text banalizuje, jsou tedy drobné kazy na jinak velmi zdárné prvotině této americké novelistky. Lauren Groffové se podařilo úspěšně navázat na tradici americké odnože „literárně historické fikce“ a nabídnout ji širší čtenářské veřejnosti.