Šokující námět nejnovějšího románu mladé francouzské autorky Claire Legendre (nar. 1979) čtenáře překvapí a zaskočí. Příběh dívky Barbary, která se narodila se zrůdnou tváří, však v tomto podání nevyzní lacině. Kniha je zajímavě napsaná a její četba vyvolává nečekaně mnoho otázek.

Není tak častým čtenářským zážitkem, že knihu odkládáme nerozhodně a nejistě. Román L´écorchée vive (doslova Za živa stažená z kůže, název má ale i další konotace, nese například narážku na to, jak se dá manipulovat s pravdou) nám tenhle zážitek dopřeje bohatě. Nejen proto, že hromadu otázek vzbuzuje už jeho námět – jde o příběh dívky, která se narodila s děsivou malformací obličeje a již sledujeme až do její dospělosti. Claire Legendre se navíc tenhle zcela výjimečný osud snaží jako literární látku zpracovat jinak, než se nabízelo. Svébytný přístup k problematice tak do jisté míry odráží i pokus o jedinečný styl psaní, který jako by patřil jen této knize, tomuto námětu.

Nejmarkantnějším rysem románu je, že ho autorka vystavěla jako příběh o dětství, dospívání a dospělosti hrdinky Barbary, avšak s prvky detektivky, navíc ještě nedořečené, nevysvětlené. Legendre neposkytuje ke své knize jasný klíč, naopak: zanechává čtenáře po dočtení poslední stránky zaskočeného, s vtíravou otázkou o tom, co vlastně svou knihou chtěla říct. Určité odpovědi jsou nasnadě: jsme společností spektáklu a konzumu, globalizovaným světem, kde nejdůležitější je image. Osud dívky, která do vínku tuhle základní věc nedostala, se zdá být nepěkně zpečetěný. Ale pořád je tu ještě ta nejistota, zda Claire Legendre šlo skutečně o tohle a jenom o to? Když totiž neprozradí původce zvláštních dopisů a vzkazů, nesejme tak vinu ani z Barbařina partnera, ani z jejího kamaráda z dětství, ani z matky, a navíc svou hrdinku – a i čtenáře – opouští bez vysvětlení, zda vše nebylo jen důsledkem schizofrenní situace, do níž Barbaru úspěšně provedená plastika tváře uvrhla, a výplodem její fantazie. Příběh tak zrácí přímočarost podání, osud dívky není rozestřen jednoznačně. Tento aspekt díla spisovatelka ještě podtrhuje tím, že Barbařiny zážitky předestírá útržkovitě a vůbec ne lineárně: na přeskáčku prozrazuje více či méně důležité okamžiky jejího života, a čtenář si většinou až zpětně uvědomuje důležitost určitého momentu, zdánlivě nedůležité události, nevinného slova.

Mluví-li tedy jeden z mnoha výkladů postmoderního umění také o tom, že posláním díla již není zprostředkovat ani vysvětlovat skutečnost, nýbrž přesvědčit posluchače, diváka či čtenáře, že moje pravda o světě je ta pravá a že mé, ať sebešílenější podání skutečnosti je jediné platné (velmi častý princip soudobého filmu), pak Legendre volí opačnou cestu: vypráví velmi silný příběh a jeho výklad nejenže nechává na čtenáři, navíc k němu ani nenabídne vodítko. O to je celá kniha poutavější.

Dívka odmalička trpící kvůli své strašné tváři nejen pro děsivost té ohyzdnosti, ale hlavně proto, že je věčně vyvrhelem – nepřijme ji ani stádo „normálních“, ani menšina postižených – se na prahu dospělosti dočká zázraku, plastiky obličeje. Barbara tak sice ztratí svou tvář netvora, ale pomalu se stává netvorem v jiné podobě: touha zapomenout na minulost, neztratit partnera ji přivádí k tomu, že lže, rozchází se ve zlém s matkou, a nakonec nedokáže ustát vztah s atraktivním partnerem. To všechno jen proto, že má špatné svědomí, že má být někým, kým není. Dnešní svět, vrcholná věda a medicína jí daly možnost zapomenout na těžký úděl, vyměnit ohyzdnou tvář za obličej sličné krásky. To jediné totiž nadané, urostlé, sportovně založené slečně chybělo, aby dobyla svět. Jenomže v tomto případě všechno selhalo. Avšak nikoli to, co předpokládali lékaři: Barbařino tělo přijalo štěp bez problémů, její imunitní systém implantovanou tvář neodmítl. Zklamala ale její psychika, navyklá nést úděl dítěte s děsivou tváří. Ta neunesla těžký úkol „převtělení“. Zhroutilo se Barbařino ego.

Claire Legendre si pro svou knihu zvolila vskutku zajímavý námět. Vidí ho velice úzkým průhledem – Barbařin život sleduje očima nezúčastněného vypravěče a děj drží v otěžích sdělné, ale jen nutné výpovědi bez jakýchkoli odboček. O to šířeji ale o daném životě referuje v druhém plánu, v rovině nevyrčeného. Přes palčivé téma autorka volí věcný tón, jazyk románu je propracovaný do střídmosti, až úsečnosti. Žádné slovo jako by tu nepadlo zbytečně, nedočkáme se vysvětlujících komentářů, líbivých popisů Barbařiných vnitřních bojů, smířlivých vysvětlení jejího přístupu ke světu anebo falešně soucitných litanií. Spisovatelce se podařilo neupadnout do laciné empatie s hrdinkou, líčí její stavy a peripetie z odstupu někoho, kdo problematiku dokonale zná a jehož vybraný osud ani jemu podobné nedojímají. Jen věcně vrší různé detaily a až klinicky chladně vypisuje Barbařinu strastiplnou pouť mnoha lékařskými a psychologickými vyšetřeními, různými institucemi pro postižené, centry sociální asistence, ale i četnými fázemi operací. To vše bez snahy šokovat, spíš jako by jen konstatovala všechny jasné i skryté okolnosti takového života.

Krom četných reakcí na různých blozích francouzských čtenářů, kde lze najít reakce nadšené i zklamané, si román L´écorchée vive vysloužil mj. pochvalnou recenzi v Le Monde. Claire Legendre po jeho vydání poskytla několik rozhovorů, například i pro zahraniční vysílání Českého rozhlasu.

Autorka se od své prvotiny Making of přes romány Viande nebo La méthode Stanislavski profiluje jako ta, která chce šokovat. Ne však samoúčelně, vždy s jasně stanoveným důvodem a cílem. V případě románu L´écorchée vive se jí podařilo nejen upozornit na zcela aktuální problém zdánlivě všemocné plastické chirurgie, ale pokusila se své téma také programově zpracovat nikoli jako sousto pro bulvár či jiný útvar žurnalistiky. Bere ho jako záminku k napsání dobrého, jiného, svébytného literárního díla.