Bubákem a milenkou Američanů je válka. Její ztvárňování proto patří k oblíbeným tématům. Brian Wood, stoupající hvězda amerického komiksu, vytvořil dystopickou čili anti-utopickou současnost USA, ve kterých se odehrává velký občanský ozbrojený konflikt. Všechno dopadlo špatně a je na autorovi, aby bylo ještě hůř.

Wood dostal za své předchozí dílo, civilně vyprávěný komiks o superhrdinech Demo, dvě Eisnerovy ceny (prestižní komiksové ocenění). I díky nim si může dovolit vyprávět příběhy po svém. A právě jeho nejnovější opus s názvem DMZ je v Americe považován za nejlepší příběh, jaký vytvořil.

Komiks ve skutečnosti hraje na všechny struny, které znějí Američanům libě. Wood zde jasně odkazuje k zaprodanosti válek (okaté narážky na Afgánistán neameričana přímo fyzicky bolí), a tak „jako“ nezávisle ve svém komiksu referuje přímo z demilitarizované zóny (DMZ). Tou se stal ostrov Manhattan uprostřed New Yorku.

Z USA se v jeho příběhu vydělily tzv. Svobodné státy, které vznikly z nejrůznějších milic a bojůvek rozesetých po celé Americe. Wood vytrčuje svůj ukazovák a upozorňuje na dřímající nebezpečí přímo pod svícnem, což je další poněkud nestravitelný prvek této americké story.

Bohužel předvídatelnost pronásleduje komiks DMZ od první stránky. Wood se sice snaží onu prvoplánovitost nabourat volnou vyprávěcí kompozicí: jednotlivé sešity komiksu vynechávají podstatné časové úseky a autorským záměrem bylo zřejmě i co nejvíce zapojit čtenářovu fantazii … Bohužel ale místo aby probouzel naši představivost, dokáže spíš slušně iritovat.

Nejproblematičtější složkou komiksu se jeví jeho hlavní postava. Už na začátku první kapitoly, kdy se začínající fotograf zcela náhodou dostane do novinářského výsadku mířícího k DMZ, je jasné, na kom spočine celá „tíha“ líčených činů. Po nevydařeném přistání nevyhnutelně musí přežít pouze tento hrdina (jehož jméno je zcela nepodstatné, protože i protagonisté příběhu jej vnímají většinou jako funkci či ikonu novináře, a ne jako tvář) a stejně laciné je, že se setká s domorodou a velmi drsnou dívkou, která mu nejen zachrání život, ale také ukáže, jak to v DMZ chodí.

Wood se však nerozhodl ani tak glorifikovat novinářské povolání, jako spíš novinářskou průkazku. „Tady máte novinářskou placku. Nikdy ji nedávejte z ruky, při troše štěstí díky ní zůstanete naživu.“ Tato replika z první kapitoly je v podstatě pohřební větou celé série. Kus zalaminovaného papíru se zde stává svatou relikvií, která – podobně jako pero – jest mocnější meče. Na novináře se v Americe nestřílí. Novináři jsou apoštolové zpráv a jejich průkaz je pro ně tím, co pro Kapitána Americu jeho štít. Podobná teze je poněkud absurdní a jednoduše neuvěřitelná.

Nejbolestnější na tomto komiksu je ale absolutní absence příběhu. Hlavní hrdina píše jednotlivé reportáže a  Wood píše o tom, jak reportáže vznikají. To, co může fungovat v postmoderním Transmetropolitanovi (právě Waren Ellis Wooda vytáhl do komiksové první ligy), postrádá v rádoby realistické knize opodstatnění.

Podobně se Wood nemůže vyhnout srovnání s komiksy Joe Sacca, jenž píše o svých skutečných zážitcích z válečných zón. Ať už jsou výtky proti Saccovi jakékoli, jeho příběhy napsané životem drží pohromadě o poznání lépe než smyšlená DMZ. Wood zkrátka vytvořil poměrně funkční časoprostor, ale nezdá se, že by si s ním zatím věděl rady.

Komiks DMZ má ale i lepší stránky. K nejsilnějším patří občasná utopická osvětlení problematiky výživy a života civilního obyvatelstva žijícího mezi dvěma mlýnskými kameny (zejména pod zem zakopaná newyorská ZOO a taktéž podzemní plantáže bambusu vhodného na jídlo i na otop jsou velmi zábavné), ovšem na dobrý komiks tohle bohužel nestačí.

Může-li být DMZ s něčím spokojená, pak je to grafické zpracování. Italský kreslíř Riccardo Burchielli je typický zástupce evropské kreslířské školy, která si potrpí na detaily a kvalitní atmosféru. Burchielli zkrátka přihrává tomuto komiksu zřídkavé plusové body.

Pokud všechny kladné i záporné aspekty celého počinu shrneme, neubráníme se dojmu, že se jedná o typický produkt současné doby. Amerika touží po zdvižených ukazovácích, ale touží i po znovunalezení americké identity a vlastenectví. Pryč jsou doby, kdy situaci zachraňoval Superman a Kapitán America. Dnes musí spadenou pochodeň zdvihnout malý člověk a je na něm, aby zastal úlohu prostřílené a poničené sochy svobody. Právě takovým dnes Amerika aplauduje. Jenomže zbytek světa nechápavě nad nimi nevěřícně kroutí hlavou.