Karel Čapek: Een doodgewoon leven. Z českého orig. Obyčejný život přel. Irma Pieper, Wereldbibliotheek, Amsterdam 2008, 192 s.
Karel Čapek: Prenten van Holland. Z českého orig. Obrázky z Holandska přel. a doslov napsal Kees Mercks. Edice Moldaviet č. 7. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Petr Placák: Het schip der doden. Z českého orig. Loď mrtvých (Cestou za dobrodružstvím) přel. a doslov napsal Edgar de Bruin. Edice Moldaviet č. 8. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Richard Weiner: Een stem door de telefoon. Z českého orig. Hlas v telefonu (Škleb), přel. Hank Geerts, doslov napsal Kees Mercks, Edice Moldaviet č. 9. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Zdeněk Miler – Eduard Petiška: Hoe Molletje aan zijn broek kwam. Z českého orig. Jak krtek ke kalhotkám přišel přel. a upravil Edgar de Bruin. Gottmer, Haarlem 2009, 64 s.
Zdeněk Miler – Eduard Petiška: Hoe Molletje aan zijn auto kwam. Z českého orig. Krtek a autíčko přel. a upravil Edgar de Bruin. Gottmer, Haarlem 2009, 64 s.
Emil Hakl: Zoon & vader. Z českého orig. O rodičích a dětech přel. a doslov napsal Edgar de Bruin. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009, 140 s.
Ladislav Klíma: Het lijden van vorst Sternenhoch. Z českého orig. Utrpení knížete Sternenhocha přel. a doslov napsal Kees Mercks. Coppens & Frenks, Amsterdam 2009, 206 s.
Miloš Urban: De kleine dood. Z českého orig. Smrtečka (Mrtvý holky) přel. a doslov napsal Edgar de Bruin. Edice Moldaviet č. 10. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Edgar Dutka: Onder water. Z českého orig. Pod vodou (Staženi z kůže ze tmy vycházíme) přel. a doslov napsal Edgar de Bruin. Edice Moldaviet č. 11. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009
Jiří Kratochvil: Dame de coeur. Z českého orig. Dame de coeur (Brněnské povídky) přel. a doslov napsala Irma Pieper. Edice Moldaviet č. 12. Voetnoot, Amsterdam – Antverpy 2009

Letošní bohatou žeň české literatury v nizozemském překladu uzavírá koncem září další „trojče“ edice Moldaviet: Edgar de Bruin pod titulem De kleine dood přeložil a opatřil doslovem Smrtečku Miloše Urbana a povídku Onder water (Pod vodou) Edgara Dutky. Třetí titul, Dame de coeur Jiřího Kratochvila, přeložila a doslov napsala Irma Pieperová. Kombinací tří žijících autorů se tato trojice poněkud odchýlila od původní koncepce, totiž aby každé „trojče“ obsahovalo starší i novější prózy a známá i (v Nizozemsku) méně známá jména. Při sestavování se počítalo s tím, že na podzim proběhnou různé pořady ke 20. výročí pádu komunismu, a že tedy přijde vhod, když tou dobou vyjdou tituly dalších tří autorů, kteří případně mohou přijet své knížky představit osobně a vnést do chystaných programů i českou notu. Z toho nakonec bohužel sešlo – literatura se nepovažuje za dostatečně nosnou pro debatní pořady, kromě toho se volá hlavně po „velkých jménech“ (a když Václav Havel nemůže – jiná česká velká jména v Nizozemsku totiž známá nejsou – , program se raději okleští nebo zruší úplně). A tak bude listopad v Amsterodamu ve znamení festivalu Die Wende, kde – jak se zdá – jediný český prvek bude projekce (pokolikáté už) Formanova filmu Hoří, má panenko v debatním středisku De Balie. V pestrém hudebním pořadu ve středisku Melkweg s názvem Balkan Revolutia pak vystoupí kupodivu i několik ruských skupin, i když Sovětský svaz se, jak známo, v roce 1989 nerozpadl. České centrum a velvyslanectví ČR v Nizozemsku ve svých programech k tomuto výročí literaturu také zcela opomíjejí. Z přípravy Café Praag, amsterodamské obdoby velmi úspěšného Café Amsterdam konaného v listopadu 2007 v Arše, se hlavní organizátoři na české i nizozemské straně stáhli. Svou roli tu jistě hrají i finance – je příznačné, že mecenáš přispívající na edici Moldaviet těsně před vydáním této trojice oznámil, že tentokrát připlatit nemůže. Obětaví majitelé nakladatelství Voetnoot http://www.voetnoot-publishers.nl/ , překladatelka Anneke Pijnappel a grafický designer Henrik Barends, přesto počítají s tím, že další trojici (č. 13 – 15: Josef Škvorecký: Zamřížovaný charleston, Michal Ajvaz: Brouk, Abbé Appliqué: Umění mrdati) vydají v obvyklém termínu, tedy v únoru. Protože ale Moldaviet počtem titulů za první dva roky dohnal jejich francouzskou edici krátkých textů Perlouses, bude od roku 2010 vycházet už jen jedno „trojče“ ročně, vždy v únoru.

Které další české tituly letos v Nizozemsku vyšly a jaký zaznamenaly ohlas? Vítězné tažení Čapkova Obyčejného života (vyšel v září 2008) pokračovalo i v roce 2009 – kniha se dočkala čtvrtého vydání, což je u českého titulu naprostá výjimka. Po příznivých recenzích v nizozemských médiích (viz České literární novinky v Nizozemsku – podzim 2008) vyšla ještě v lednu 2009 recenze v belgickém internetovém médii Knack http://www.knack.be/tag/boeken/TSJECHISCHE+LITERATUUR . Autor Piet de Moor první část chválí, ale pro Čapkovu myšlenku, že i zdánlivě obyčejný život skrývá mnoho rozporů a dramatické spodní proudy, nemá pochopení:

„Čapek umí dodat věcem a lidem specifickou auru. Vyprávění o uzavřeném světě české vesnice koncem 19. století se mu daří. Vždy najde správná slova, aby obyčejné věci charakterizoval zvláštním způsobem. Vesničané mají všichni specifická řemesla a každé řemeslo je svět sám pro sebe. (...) Ten tón bohužel spisovatel nedokázal udržet. Jako by se najednou bál, že obyčejný život na dobrý příběh nestačí. Tím, že v druhé části v panice přehodí kormidlo a z vypravěče udělá rozháraného muže, dokazuje Čapek jedině, že téma neobyčejného života nevede nutně k vydařenému románu.“

Čísla 7 – 9 edice Moldaviet recenzoval pod titulem „Geen bergen, maar wel een afgrond van droefheid“ (Žádné hory, ale propast smutku) Marco Kamphuis 17. dubna 2009 v příloze Boeken deníku NRC Handelsblad http://www.nrcboeken.nl/recensie/geen-bergen-maar-wel-een-afgrond-van-droefheid . Mezi četnými citáty z knížek i z doslovů se občas objeví i určité hodnocení:
(Richard Weiner: Hlas z telefonu)
„Podle doslovu bývá Weiner srovnáván s Kafkou: žili v Praze souběžně a oba byli židovského původu. Velký rozdíl je, že Weiner píše stylem přecitlivělého pěstitele orchidejí. Přesto ta povídka zaujme.“
(Petr Placák: Loď mrtvých)
„Odbojný spisovatel Petr Placák (1964) zakoušel od komunistického režimu nejrůznější protivenství. Loď mrtvých, tiráda proti starým lidem – cynické generaci, která sloužila krutému systému, aby se dočkala pokojného stáří a sociálních jistot – je bezesporu psaná od plic, ale literárně vzato příliš zajímavá není.“
Recenzentovi zcela ušlo, že se autor rozhořčuje na německé důchodce. Pasáž věnovaná Čapkovým Obrázkům z Holandska se omezuje na základní údaje o autorově pobytu v Holandsku a citáty z knížky.

Krtek zaznamenal u nizozemských dětí jistý úspěch ve filmové podobě, ale jeho knižní uvedení zůstalo bez významnějšího ohlasu. Vydání třetího titulu nakladatelství Gottmer http://www.gottmerkinderboeken.nl/ prozatím odložilo.

Román Emila Hakla Zoon & vader (O rodičích a dětech) se dočkal několika vlámských recenzí, ale v Nizozemsku prošel zatím bez povšimnutí. Pro belgický deník De Standaard napsal Willem van Zadelhoff m.j.:
„Navzdory veselému tónu vyprávění je román prosycen existenciální bezmocí. A pocitem viny. Ani tomu syn nakonec neunikne. (...) Moje znalost češtiny je nulová, a tak nemohu posoudit, nakolik adekvátně překladatel Edgar de Bruin román přeložil. Zpřístupnil ale čtenářům nizozemské jazykové oblasti významnou, vtipnou a velmi citlivou knížku.“
V belgickém deníku De Morgen vyšla 13. května 2009 dvojrecenze na Utrpení knížete Sternenhocha Ladislava Klímy a román O rodičích a dětech Emila Hakla – s odkazy na dílo Bohumila Hrabala:
„U Hakla žádná literární akrobacie, ale nepřikrášlený portrét dvou lidí s jejich dobrými i méně dobrými stránkami.“
Belgický internetový Knack http://www.knack.be/tag/boeken/TSJECHISCHE+LITERATUUR zveřejnil 24. června 2009 recenzi Hermana Jacobse:
„Předhazují si příběhy o všem a o ničem, o životě, lásce a smrti, o oblíbených modelech letounů, hemoroidech a nejlepším receptu na lidské maso a typicky neobratným mužským způsobem se samozřejmě jeden bez druhého neobejdou. Zdá se, že Bohumil Hrabal našel v Emilu Haklovi důstojného následníka.“

V dubnu uvedl překladatel Kees Mercks do Nizozemska Ladislava Klímu překladem románu Utrpení knížete Sternenhocha (Het lijden van vorst Sternenhoch). Recenze předního literárního kritika Michaëla Zeemana v deníku De Volkskrant z 1. května 2009 pod titulem „Huwelijk wordt oorlog bij snuiter Sternenhoch“ (Z manželství podivína Sternenhocha se stane válka) http://extra.volkskrant.nl/select/boeken/artikel.php?id=1209 je současně jeho poslední reakcí na českou literaturu. Michaël Zeeman (1958-2009) zemřel v červenci na následky mozkového nádoru.
„Podivuhodná kniha podivuhodného autora: koncem 19. století ho vyhodili ze školy, potuloval se po Rakousku-Uhersku, živil se z popelnic, ale oplýval prvotřídním humorem a životní filosofií, která s jásotem letí ze zatáčky. V ní se z Friedricha Nietscheho stává úzkostlivý začátečník a z Bishopa Berkeleyho váhavec: Klíma je nechává daleko za sebou. Ve své době působil krabacení obočí, teď je jeho dílo předmětem náruživého studia.“
Ve zmíněné dvojrecenzi v belgickém deníku De Morgen z 13. května 2009 uvádí anonymní autor m.j.:
„Do tohoto bublajícího kotlíku pak Klíma přihodí hrstku dekadence, satanismu, symbolismu a theosofie. Žaludek se vzpouzí. Utrpení knížete Sternenhocha proto není smrtelně vážné ani směšně sebeironické, ale obojí současně a dohromady. Curiosum, které současně fascinuje i odpuzuje.“
V týdeníku Vrij Nederland napsal 16. května 2009 Allard Schröder v recenzi s názvem „Muis eten om god te worden“ (Sníst myš, aby se člověk stal bohem):
„Utrpení knížete Sternenhocha je víc než bizarní zpověď člověka, který ztrácí rozum. Klíma se vyzná v dávkování. Šílené pasáže zručně střídá s ironií, vlastními filosofickými úvahami a satirou. (...) Je to i nepříjemný román, protože za všemi těmi šílenými a humornými situacemi občas prosvitne upřímná vážnost, ve skutečnosti to totiž Klíma myslí smrtelně vážně.“
Marco Kamphuis píše v recenzi z 5. června 2009 (NRC Handelsblad, příloha Boeken http://www.nrcboeken.nl/recensie/martel-maar-door-mij-krijg-je-toch-niet-klein ) pod titulem: „Martel maar door, mij krijg je toch niet klein“ (Jen muč, mě stejně nezlomíš) m.j.:
„Tak jako se neustále proměňuje Helga, tak se několikrát mění žánr této knihy; končí jako klasický gotický román. V mistrovské závěrečné scéně, která se odehrává – jak jinak – v hladomorně, se Klímova hrůzná fantazie vzpíná do značné výše. A pak příběh končí, ale čtenáře čeká ještě jedno překvapení. Z doslovu překladatele Keese Merckse totiž vyplývá, že Ladislav Klíma (1878-1928) ten kosmický blábol o Absolutní Vůli, který vložil do úst Helze, ještě ke všemu myslel vážně. Dokonce o tom vydal filosofické pojednání. Maximálním utrpením (mučením samozřejmě, ale lze sáhnout i k požívání znečištěné vody a zkažených potravin, jak praktikoval Klíma) člověk dosáhne velkého Sebeobjetí v Nadzáři, čímž svou božskou potenci zcela naplní. Kees Mercks: ,Klímova pozice jako filosofa je sporná.‘“

Jaké ohlasy v nizozemských a vlámských médiích zaznamená nejnovější „trojče“ Moldavietu, na to si budeme muset ještě počkat.