V roce 2007 si vítěznou trofej italské literární ceny Campiello odnesl román Marioliny Venezie Mille anni che sto qui (Tisíc let, co jsem zde). Jedná se o první román autorky, narozené v roce 1961 v jihoitalské Mateře, v kraji, kde se děj této rodinné ságy převážně odehrává. Na přebalu knihy čteme, že jde o „konstelaci postav, které se vynoří jenom na chvíli, v důležitých momentech svého života, aby je pak pohltil vír času“. Lepší charakteristika románu by se hledala obtížně. Kniha je pódiem, po němž se projde mnoho postav, které pak za oponou navždy mizí. Nepředstavuje to však žádnou komplikaci pro hlavní osnovu, děj naopak ubíhá svižně, bez zbytečných zastávek u nepodstatných drobností, zachycuje pouze důležité momenty ze života jednotlivých hrdinů. Ty pak jako korálky navlékané na šňůrku času vytvářejí více jak staletou historii rodiny Falcone z jihoitalského kraje Basilicata, vykreslenou na osudech ženských představitelek. Jsou to ony, kdo v podání Marioliny Venezia ztělesňují čistou, často naivní venkovskou odvahu předávanou napříč generacemi a úzce spjatou s půdou, na které se ženy narodily, vyrůstaly a dospěly.

Rodinná sága začíná v době vzniku italského státu příběhem dona Francesca Falconeho. Don Francesco je bohatý vesničan, který díky výhodnému sňatku i tvrdé práci shromáždil velké jmění. Na začátku našeho příběhu však rodina o všechen majetek přichází a don Francesco umírá. Vypodobnění úpadku jeho impéria a především samotné smrti tohoto zdánlivě neohroženého muže je až naturalisticky věrné. Don Francesco je uvázán ke koni a vláčen po celé vesnici a okolí, až znetvořený k nepoznání za této poslední jízdy přes své statky umírá. Symbolicky tak zanechává na každém kousku své půdy část vlastního těla.

Kromě dona Francesca je v románu věnováno více prostoru ještě jednomu výraznému mužskému hrdinovi Roccovi, manželovi Franceskovy pravnučky Alby. Další muži už románem procházejí pouze okrajově, spíše proto, aby pomohli dotvořit obraz ženských hrdinek. Ty představují odvahu, která se nezlomí ani v momentech nejtěžších životních zkoušek. Concetta se osudu nevzpírá, nebojuje s ním, ale statečně jej přijímá a příliš si s ním neláme hlavu, ať už přináší věci dobré či špatné. Candida bojuje bez bázně za štěstí svých dětí, vnoučat i pravnoučat, překvapujíc okolí svým stále mladistvým a svěžím způsobem myšlení. Gioie pak nechybí odvaha (někdy poznamenaná i zoufalostí situace) vrhat se do těch nejriskantnějších dobrodružství.

Postavení ženy prodělává během oněch více jak sta let výraznou emancipační proměnu. První hrdinka Concetta, žena dona Francesca, je prostá vesničanka řídící se zákony přírody, která má velmi jednoduchou životní filozofii – věří prostě na osud a nesnaží se mu vzepřít. Již její vnučka Candida je v tomto ohledu pravým opakem. Nechce být pasivní postavou, se kterou si osud může pohrávat, a svůj život bere do vlastních rukou. Candidina dcera Alba se pak zcela odlišuje od svých vrstevníků ve vesnici nejenom svou samotářskou povahou, ale i svým na tehdejší dobu nadstandardním vzděláním, které jí dopřála její pokroková matka. Poslední hrdinka Gioia, Albina dcera, je už zcela nezávislým člověkem s vlastními, často radikálními názory, je poháněna potřebou uniknout rodinné historii, stává se rebelkou, ztracenou ženou, skutečnou protagonistkou této ságy. Jejím příběhem se kniha otevírá i uzavírá.

Každou z těchto postav poznáváme od kolébky, přes dospívání, zralost až po stáří. Mohlo by se zdát, že román tak musel autorce pod rukama nutně narůst do obrovské šíře, opak je ale pravdou. Venezia se zaměřuje pouze na ty momenty, které měly na následující život hrdinek výrazný vliv. Nejvíce pozornosti upíná k Gioie, čímž nás utvrzuje v domněnce, že si celou dobu pouze připravovala půdu pro uvedení této protagonistky na scénu. Konečně pochopíme, co znamenaly ony krátké zmínky o Gioie vsunuté na mnoha místech dosavadního příběhu. Znalost historie její rodiny je pro nás důležitá právě proto, abychom dokázali pochopit její chování. Útěk před vlastní rodinou se v tomto světle stává útěkem před minulostí, před osudem jejích babiček, prababiček, který by ji možná čekal, pokud by od rodiny neodešla. Zároveň je ale nositelkou osudu mnoha mladých lidí z Jihu, kteří ze své země, charakterizované chudobou, přílišnou svázaností se zemí, s tradicí, rituály, pověrami, odcházejí jinam, aby unikli osudu svých předků. Tento fenomén lze koneckonců pozorovat dodnes: mladých lidí, kteří z jihu přicházejí do střední a severní Itálie za studiem či za prací, je stále mnoho.

Vstup Gioi na scénu znamená pro do té doby konzistentní vyprávění radikální změnu nejenom zachycováním vnitřních, místy snových stavů hrdinky, které jsou v knize novým momentem. Venezia se navíc uchyluje k nečekaným skokům v čase. Z ničeho nic se ocitáme v sevření Gioi dítěte a dospělé Gioi a musíme se urputně soustředit, abychom se zorientovali a neztratili hlavní nitku příběhu. Ztěžuje nám to i neohlášené střídání sekvencí z reálného života hrdinky s pouhými představami: Gioia provdaná za úspěšného lékaře, topící se v přepychu, nás na chvíli uklidní, abychom se hned nato probrali ze snu do smutné reality, ve které Gioia utíká z domova, střídá muže jako ponožky, nenachází vnitřní klid, prodává drogy, až končí zcela vysílená v pronajaté garsonce v Paříži, kam ji nakonec přijíždí vysvobodit její matka. Nedozvídáme se, co se Gioie stalo, co ji přivedlo do stavu, kdy se neudrží ani na nohou. Jako by nás autorka chtěla přesvědčit, že to byly zážitky natolik špatné, že na ně Gioia raději zapomněla a nemůže se nám s nimi svěřit.

Gioia je bezesporu klíčovou postavou románu, symbolizující konec starých časů a začátek nové éry (loučíme se s ní v roce pádu berlínské zdi). Příběh její rodiny začíná v době vzniku italského státu a leckoho proto napadne přirovnání ke klasickému dílu italské literatury – jako by autorka v historii navázala tam, kde Giuseppe Tommasi di Lampedusa uzavřel svého Geparda.