„Jmenuji se Roberta, je mi 40, vydělávám 250 euro měsíčně“. Tímto způsobem se čtenáři knihy Alda Noveho představuje její první hrdinka, první z celé řady lidí, kteří nám popisují svoji špatnou životní situaci ovlivněnou podmínkami na italském pracovním trhu. Autor nás poctivě hned v úvodu seznamuje s motivací vzniku knihy. Sám patří k dnešním čtyřicátníkům, jež zde popisuje, a své dílo tak chápe jako výpověď vlastní generace, která před sebou ve svých třiceti neviděla žádnou budoucnost a ve čtyřiceti stále žádnou nemá ani nebuduje, zůstávajíc tak jen generací odrostlých dětí.

Kniha je sestavena ze čtrnácti rozhovorů s lidmi, kteří mnohdy žijí „z ruky do úst“, ačkoliv mají vysokoškolské vzdělání a nechybí jim chuť pracovat a něco v životě dokázat. Pravidla, která v současné společnosti vládnou, jim to však nedovolují, a oni tak musí hledat různá podřadná zaměstnání a kombinovat hned několik prací najednou, aby stačili zaplatit nájem; často pak musí v letech, kdy je člověk na vrcholu svých sil, potupně žádat o finanční výpomoc vlastní rodiče.

Výběr zpovídaných osob je dostatečně reprezentativní. Zahrnuje lidi žijící v Římě, Miláně, Neapoli, na Sardínii; pracující ve školství, advokacii, dělníky v továrně, v zemědělství i jinde. Nove si při svém průzkumu počínal vskutku zodpovědně a snažil se postihnout problém v co největším rozsahu. Struktura knihy je precizní. Každý rozhovor je nejprve uveden spisovatelovým komentářem, který nastiňuje problém v obecnější rovině. Následující rozhovor je praktickým příkladem oněch obecných úvah, někdy se striktně drží osobní situace zpovídaného, jindy se dotýká všeobecnějších problémů.

Nemá smysl zabývat se tu jednotlivými osudy oněch čtrnácti lidí, kteří se tazateli svěřují. Zajímavější je vysledovat, jaký obraz Itálie nám prostřednictvím svých výpovědí vykreslili. Všemi do jednoho je prezentována jako země, kde je velmi obtížné najít a udržet si slušně placené zaměstnání a dokázat uživit sám sebe, o rodině ani nemluvě. Lidí, kteří mají stabilní práci, rodinu a jsou, jak se říká, usazeni, je velmi málo. V rozhovorech se dozvídáme, že kdo chce, nějakou práci nakonec najde, problém však spočívá jak ve formě pracovního vztahu (často se jedná o pronajímání osob personálními agenturami třeba i jen na pár dnů nebo o stáže v různých firmách a kancelářích, klasická pracovní smlouva se ve většině případů stává nedosažitelným snem), tak ve finančním ohodnocení. Mnoho lidí se proto nachází v rozpolcené situaci: dělají sice práci ve vlastním oboru, často právě jako stážisté, nicméně pouze ona je není schopna uživit, a tak musí hledat další zaměstnání, které je zbytečně vyčerpává, bez něhož by ale nebyli schopni utáhnout svůj skromný měsíční rozpočet. Právník tak pracuje jako stážista v advokátní kanceláři, po večerech a o víkendech ale poletuje jako číšník, aby vůbec něco vydělal. Nove v souvislosti s trhem práce ironicky hovoří o „novém italském zázraku“ připomínaje tak hospodářský boom, který Itálie zažila v 50. a 60. letech minulého století a jemuž se říkalo právě italský zázrak. K onomu „novému italskému zázraku“ bezesporu patří i škola, kde vás naučí technice počínání si při pohovoru tak, abyste při něm uspěli. K čemu je to ale platné, pokud pracovní místa chybí.

Asi nejzajímavější a myšlenkově nejbohatší je rozhovor s Leonardem, který se zamýšlí nad současnou Itálií v hodně obecné rovině a podává nám hned několik jejích charakteristik, které lze rozšířit na celou evropskou společnost. Jako člověk pracující v oblasti internetových služeb se hrozí nadprodukce informací, v nichž se dennodenně topíme a u nichž právě pro vysokou kvantitu postrádáme jakoukoliv kvalitu. V tomto smyslu kritizuje i knižní vydavatelství, která místo toho, aby se podílela na udržení kvalitní knižní kultury a návazně i na kvalitě lidského myšlení, bezstarostně chrlí na trh jednu knihu za druhou jen proto, aby stále přicházela s nějakými novinkami. Dotýká se tím dnešního způsobu podnikání v kultuře, ale nezastavuje se pouze u ní. Kritizuje způsob, jakým se vytváří hierarchie v dnešní společnosti, kde vládne ekonomická diktatura, jejímž hlavním rysem je princip „vydělávám víc než ty, takže i víc vím“. Není divu, že se v takovém prostředí jedinými akceptovatelnými hodnotami staly značky a dnešní čtyřicátníci jsou svědky toho, jak se staré hodnoty zděděné po mnoha generacích předků rozpadají za života jediného pokolení trávícího svůj život v obchodních centrech nebo před televizní obrazovkou. Dříve člověk měnil svět, teď mění televize člověka.

Po přečtení celé knihy si čtenář uvědomí, že i přes optickou roztříštěnost, jakou kniha rozhovorů vedených pokaždé s jiným člověkem zpočátku zdánlivě vykazovala, Nove vytvořil ucelený obraz současné Itálie s jejími „normálními“ problémy (na tuto normálnost klade autor velký důraz utvrzuje nás v tom, že nechtěl popsat neobvyklé osudy jedinců ale takové, s nimiž se může ztotožnit větší skupina obyvatel Apeninského poloostrova), s fenomény, které v ní existují (problematika opozice severu a jihu, vnitřní migrace, pozvolný ale zřejmě nezvratný zánik italských dialektů), včetně deziluze dnešních Italů, kteří už zatratili všechny své sny.

Interview je čtenářsky přitažlivá forma literárního projevu, která byla v Noveho případě maximálně využita k vystihnutí závažných otázek trápících dnešní Itálii a díky níž má titul potenciál oslovit širší publikum. Někoho potěší, že své vlastní problémy rozpozná v osudech Noveho protagonistů a bude vědět, že v tom není sám, jiného problematika pracovní politiky tak, jak ji tu poznáváme, zvedne ze židle; bezesporu jen malá část čtenářů, kteří po titulu sáhnou, zůstane k jeho obsahu lhostejná.