Psaní recenzí pro Ikarii má jednu velikou výhodu: člověk se občas dostane k titulům, ke kterými by se jinak asi nedohrabal. Třeba já: o Torgnym Lindgrenovi jsem kdysi slyšel jako o jednom z klasiků moderní švédské prózy, píšícím jakýsi severský magický realismus. Řekl jsem si, že to zní zajímavě, a pak jej zařadil do nekonečného seznamů autorů a knih „které si možná jednou přečtu, až na to budu čas a chuť.“ Zkrátka mezi ty nikdy nepřečtené. Byla to veliká chyba, kterou za mě Ikarie napravila, a jen díky ní zde mohu představit a doporučit jedno útlé, ale nesmírně půvabné dílko tohoto severského jazykového čaroděje.

Souchotě a jiná slova je český povídkový výběr sestavený ze tří autorských sbírek, čemuž odpovídá i dělení knihy na tři části. V prvních dvou částech nás autor zavádí do svého rodného Švédska, přesněji řečeno do Švédska starodávného, tradičního, ležícího daleko od moderní civilizačních center, kde lidé ještě stále žijí spjati s půdou a divokou švédskou přírodou. Třetí část je námětově a „geograficky“ pestřejší: odehrává se v různých dobách a různých částech světa. Příběhy jsou to většinou krátké, obvykle lehce bizarní, s nadreálným prvkem skrytým uprostřed všedního života. Co všechny povídky spojuje je jazyk, se kterým si Lindgren hraje s virtuozitou mistrovského hudebníka. Jeho jemná, poeticky nadsazená zkratka je sice stručná, ale v jedné větě dokáže skrýt neskutečné množství nálad, pocitů a významů.

Z magických realistů snad nejvíce připomíná Joseho Saramaga, na druhé straně si nejde nevšimnout podobností i s některými náladovými povídkami Raye Bradburyho. Jen tam, kde ze Saramagových slov sálá portugalské slunce a jižanský temperament a z Bradburyho zase modré nebe a zlaté obilné lány rodného Illinois, evokuje Lindgren studeným větrem trápenou severskou krajinu plnou lesů, bažin a potoků, v jejímž středu stojí sveřepý, mlčenlivý, pevnou vůlí a upřímnou vírou obdařený člověk rvoucí se s divokou přírodou i nepřízní osudu. Což čiší i z povídek o německém rolníkovi, který se tak moc nechtěl stát součástí bouřlivého politického dění, až se stal jeho obětí (Alfred Krummes), nemocném švédském malíři, jenž se v Paříži marně snaží namalovat to, co opravdu nosí ve svém srdci (Zjevení), středověké alpské osadě, kde jsou všichni posedlí strachem ze smrti (Prazalanz), neúspěšném vynálezci, jemuž se jeho práce stane osudnou (Matka všech vynálezů), anebo z neobvyklých pohledů na osobnosti Gustava Mahlera (Das Lied von der Erde) a Thomase Manna (Pohřeb Thomase Manna).

Velmi silným motivem je v Lindgrenových povídkách náboženství, lépe řečeno křesťanství. Někdy o něm vypráví s pokorou (Kázání I, Kázání II), jindy až s rouhačskou troufalostí, například když ukazuje manželky světců jako nešťastné ženy, jejichž manžel je nezodpovědně opustil (Apoštol Jakub, Dva svatí), vždy ale bez agitačního patosu. Bere jej jako přirozenou součást děje, součást života. Fantastických prvků je v knize poměrně dost, mají však daleko k žánrovému chápání fantastiky v SF. Jedná se spíše o zázraky, nad jejichž podstatou se v knize nějak nehloubá, ale které tvoří přirozenou součást světa Lindgrenových hrdinů. Ať už je to muž s magnetickýma rukama (Kázaní II), slovo, jež se může samo o sobě stát nemocí (Kázaní I), farmář, který vstal z mrtvých (Mérabina krása), lidé srůstající v jeden celek (Hráči pokeru)… Nechám na posouzení literárním odborníkům, jestli Torgny Lindgren je nebo není severským magickým realistou. Já vím, že je autorem příběhů plných nevšední poetiky, jemného humoru a nenápadné krásy.