Před nedávnem v překladu Antonína Přidala opět vyšli Hostující profesoři, možná nejznámější kniha mistra britského univerzitního románu Davida Lodge. Působení tohoto autora zmíněný žánr nicméně značně přesahuje. Na počátku Lodgeovy spisovatelské dráhy stojí několik, dle jeho vlastních slov, „dílek úzkostlivého realismu“. Napsal rovněž dvě divadelní hry a řadu literárně kritických prací. Avšak univerzitní romány, podložené zkušeností bezmála třiceti let na University of Birmingham, představují jisté těžiště jeho mimovědecké práce. Nejde jen o početní převahu nad díly jiného typu; Lodge v nich především buduje specifickou estetiku a postupy, které mu zůstávají vlastní i v případě knih, jež už univerzitní romány (přes opakující se postavy různých, i vysloužilých, profesorů) v klasickém slova smyslu nepředstavují.

Hostující profesoři (Changing Places, 1975) mají velice chytře zvolený rámec, a sice střet, či spíš přátelský náraz dvou kultur. Čtenář ob kapitolu nahlíží přes rameno tu americkému, tu britskému „hostujícímu profesorovi“, přičemž oba ve svých vyměněných pozicích čelí obdobným událostem a problémům. Každý z nich se k nim ovšem staví tak, jak mu velí jeho národnost, povaha a kultura, v níž se dočasně ocitl.

Lehce absurdní výměna amerického experta na Jane Austenovou Morrise Zappa s bezvýrazným akademikem ze střední Anglie Philipem Swallowem slouží Lodgeovi coby kostra pro neuvěřitelně komplexní dílo. Autor nám v něm na nevelkém prostoru servíruje rozličná témata, jako jsou například Anglie vs. Amerika, šedesátá léta, manželství, literární věda, sexuální revoluce, krize středního věku a co s ní, počátky feministického hnutí, katolictví (zde spíš okrajově) nebo pozice knihy v moderní době. Jádro Lodgeovy románové tvorby spočívá v  umění utkat to všechno do zcela uvěřitelného, chytrého a esteticky zajímavého celku.

Udržet onen celek Lodgeovi často pomáhají určité šablony, jako například zmíněné paralelní srovnání Anglie s Amerikou. V Pěkné práci (Nice Work, 1988) tak funguje dichotomie akademická obec–industriální sféra. Tento vztah řádně pepří a komplikuje ne zrovna přátelská politika tatcherismu vůči univerzitám, milostná aféra hlavních hrdinů (feministické literární vědkyně a konzervativního průmyslníka), fakt, že vědkyně píše publikaci o viktoriánském industriálním románu či to, že zmíněné sblížení hlavních hrdinů svou nepravděpodobností viktoriánské romány vcelku připomíná. Rámec románu Svět je malý (Small World: An Academic Romance, 1984) naznačuje jeho podtitul Univerzitní romance. Novodobými rytíři-poutníky jsou tu profesoři zabývající se literaturou, kteří cestují z konference na konferenci. Někteří z nich si při tom dělají zálusk na ,grál’ – jakýsi post týkající se literární teorie při UNESCO. V takovém kontextu dostává podtitul knihy vcelku ironický nádech, nicméně v románu narazíme i na romantické elementy tradičního střihu. Milostná zápletka a různá senzační odhalení se týkají především linie, v níž sledujeme postavu mladého Ira Persse McGarrigla. Ten na konferencích nepronásleduje akademické uznání, ale odbornici na romance Angeliku.

Jak mnohé ze zmíněných souvislostí naznačují, forma a obsah mají v Lodgeových románech velice dynamický vztah. Obzvlášť výrazně je to vidět v několika momentech Hostujících profesorů. Philip Swallow má v Americe učit předmět „Praktická románová tvorba“. Po zotavení z počátečního šoku manželce napíše o jistou pofidérní příručku zabývající se tím, jak napsat román. Jako první v ní Swalow nalistuje varování před přílišným množstvím odboček do minulosti. Upozornění, zcela v Lodgeově stylu, přichází v místě, kterému předcházelo a po němž následuje mnoho takových odboček. Dále například Swallowova manželka Hillary v nějaké souvislosti zmíní žánr románu v dopisech a hle – další část knihy dostává právě tuto formu. Nejpozoruhodnější formálně-obsahovou hru však obsahuje poslední část románu, která má podobu scénáře. Nejenže tu Hilary vzdychá: „Jenže jsem chtěla, abychom si promluvili vážně. A vy mluvíte jako dva scénáristé, kteří spolu vymýšlejí zápletku.“ Nejenže na poslední stránce Profesorů postavy diskutují o konci literárního díla obecně. Především tu narazíme na ozvěnu předmětu jednoho Swallowova kolegy s názvem Smrt knihy? Komunikace a krize v současné kultuře. V závěru Hostujících profesorů Lodge předkládá své řešení první části problému. Srovnává zde film s literaturou, přičemž opět nápaditě využívá vztahu formy a  obsahu. Nechává postavy scénáře diskutovat o tom, jak je oproti konci literárního díla filmový konec nečekaný:

„PHILIP: (…) Nedá se absolutně poznat, který záběr bude poslední. Film pokračuje, tak jako pokračuje život, lidé se pohybují, jednají, pijí, mluví a my se na ně díváme a režisér může v libovolném okamžiku, aniž nás upozorní, aniž se cokoli vyřeší nebo vysvětlí nebo uzavře… prostě udělat konec. PHILIP pokrčí rameny. Kamera se zastaví a v půli gesta ho znehybní.“ [konec knihy]

Jak je vidět, Lodge svým postavám elegantně odporuje. Odmítá proti sobě ona média radikálně vymezit; prosazuje pravý opak. Naznačuje, že novou krev do žil knihy (potažmo románu) je možné hledat kupříkladu v syntéze literárních výrazových prostředků s mimoliterárními.

Lodge má mimo jiné,skvělou schopnost zkratkovitě postihnout jádro určitých společenských fenoménů. Jak již bylo naznačeno, svébytnou tematickou rovinu snad všech jeho románů představuje společnost a kultura místa, kde se odehrávají. V Hostujících profesorech jde o Británii a Ameriku let šedesátých, v Pěkné práci o Británii pod vládou Železné lady, v Terapii (Therapy, 1995) pak tutéž zemi v rozplizlé současnosti. Lodgeovi nejde o analýzy příslušných epoch jako takových. Spíše se soustředí na různé jevy, jež pro ně byly typické. Co se týče Hostujících profesorů, jako příklad bychom si mohli uvést třeba nástup nových britských univerzit v šedesátých letech a jeho následky.

Skutečná Amerika a Británie se však v Lodgeových románech v pravém smyslu slova neobjevují. David Lodge totiž není tak docela realista. Svět jeho románů představuje fiktivní univerzum, které se k ,reálnému‘ vztahuje a s gustem ho komentuje, avšak nekopíruje. Lodge tím do jisté míry navazuje na tradici literárních alegorií. Na začátku každé knihy pečlivě formuluje autorskou poznámku, která čtenáře upozorňuje, že podobnost míst a postav vystupujících v knize čemukoli či komukoli reálnému, je zcela náhodná. V rozhovorech Lodge tento postup šalamounsky vysvětluje úmyslem vyvarovat se soudních sporů. Každému čtenáři ovšem dojde, že „podobnosti“ Lodge úmyslně vytváří. V Hostujících profesorech tak vystupuje pravicový guvernér Donald Catcher, který kdysi býval filmovým hercem. Stát Euforia, kterému vládne, se velice podobá Kalifornii, stejně jako město Papridge (v překladech dalších románů zachováno původní “Rummidge“) připomíná Birmingham. Euforijské knihkupectví Nová doba zase odkazuje na sanfranciské City Lights, a tak podobně.

Nicméně Hostující profesoři představují alegorii románovou, čímž se alegorické čtení knihy stává jen jedním z možných. Avšak uvědomíme-li si alegorický potenciál jistých prvků, které se na první pohled tváří docela realisticky, pak může tento způsob čtení získat na významu a zajímavosti. Uveďme si příklad Robina Dempseyho, objevujícího se jak v Hostujících profesorech, tak třeba v románu Svět je malý. Mladý perspektivní lingvista Dempsey by v Lodgeově světě velice snadno mohl zastupovat celý svůj obor, včetně jeho průniku do literárněvědného ,establishmentu’ filologických oborů. Tento asistent na rozdíl od některých svých kolegů často publikuje, dostává pracovní nabídky z jiných univerzit atd. Je to zkrátka člověk (potažmo obor) na vzestupu a plný čerstvých sil.

Ať se Lodge zabývá univerzitní praxí, thatcherismem, turistikou nebo kognitivní vědou, z jeho tvorby je vždy cítit lehkost, ohromující obzvlášť vzhledem k výše zmíněné komplexnosti. Ta pravděpodobně vysvítá z většiny již citovaných příkladů; následující bude spíše z těch jednodušších, ale obzvlášť názorných. K zcela přesnému srovnání britské a americké mentality Lodgeovi stačí reakce pilotů obou národností na fakt, že je navigační věž málem nechala nabourat:

„ANGLICKÝ KAPITÁN: (nevzrušeně do mikrofonu) Volám kontrolní věž Kennedyho letiště. Tady BOAC WS 8. Musím vám oznámit, že těsně kolem nás proletělo letadlo. (…)AMERICKÝ KAPITÁN: (vztekle do mikrofonu) Kurva chlapi, jak nás to navádíte!“

Lodgeovi rovněž nedělá nejmenší problém, a opět jakoby jedním malíčkem a s uličnickou představivostí, nechat legitimně prostupovat takzvaně „nízké“ takzvaně „vysokým.“ Takto kupříkladu ve Zprávách z ráje (Paradise News) srovnává turistiku s náboženstvím. Ve stejném románu pak třeba ,nabourává’ formu katechismu - vzor šablonovitého myšlení - kterou si hlavní hrdina přehrává v hlavě, stále větším počtem jeho vlastních myšlenek. A konečně, „lehká“, humoristická poloha Lodgeových knih, jíž někteří přiřazovali nálepku „nízké,“ zpočátku bránila plnému docenění jeho díla.

David Lodge již oslavil třiasedmdesáté narozeniny a stále bádá i tvoří. Jeho poslední literárně-kritická práce, která se věnuje Henrymu Jamesovi (The Year of Henry James: The Story of a Novel) vyšla v roce 2006. Na český překlad zatím čeká také Lodgeův román Author, Author (2004) a Deaf Sentence (možno přeložit jako „Odsouzen k hluchotě“, ale také parafráze „death sentence:“ „rozsudek smrti“), jenž se částečně zakládá na autorově osobní zkušenosti se slábnoucím sluchem.

David Lodge: Svět je malý, z anglického originálu Small World: an Academic Romance přel. Antonín Přidal, Praha: Academia, 2001
David Lodge: Zprávy z ráje, z anglického originálu Paradise News přel. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Plzeň: Mustang, 1997
David Lodge: Terapie, z anglického originálu Therapy přel. Ivar Tichý, Plzeň: Mustang, 1996
David Lodge: Pěkná práce, z anglického originálu Nice Work přel. Miloš Calda, Praha: Svoboda-Libertas, 1993