Co má společného Němec Dieter a autorova tetička Tamara? Hrozně moc. Chtějí se vzít. A není to vůbec jednoduché. Dieter sice studuje v Kyjevě, ale pochází ze západoněmeckého Mnichova. Tetička Tamara musí vynaložit veškeré svoje úsilí, stejně jako všichni její předkové, aby se alespoň přiblížila svému cíli.

Autor Anton Sančenko (nar. 1966) již publikoval knihu povídek, ale v ruštině, minulý rok mu vyšly v ukrajinštině hned dvě knihy: Barkaroly a Vesillja z Jevropoju, kterážto rodinná kronika byla nazvána literárním objevem minulého roku. Autor pocházející z Chersonu na jihu Ukrajiny sepsal v podstatě rodinnou ságu, a to na svém oblíbeném východoněmeckém psacím stroji Erika, s nímž neustále vede dialog. Vysvětluje, proč k tomu a tomu došlo, proč dotyčný nemohl jednat jinak a vzpomíná na všemožné útržky hovorů ze své rodině, jejíž historie by vystačila na několik románových dílů. S nadhledem, sebeironií a hravou komikou popisuje na přeskáčku jednotlivé události z životů členů rozsáhlé chersonské rodiny. Aniž bychom ztráceli nit, ocitáme se jednou v roce 2002, hned nato v roce 1929, pak vypuká hladomor ve 33, kdy vymírá téměř celá autorova rodina, poté se dovídáme, jak jeden z příbuzných, vyhnanců na Sibiř, pěstuje za polárním kruhem brambory, pak se chystá Olympiáda v Moskvě roku 1980 a všechny „lehké“ dívky jsou odvezeny daleko do stepi, nicméně po 9 měsících se kdoví proč rodí tolik černoušků, pak máme náhle možnost si přečíst povídku Bohdana Žoldaka, největšího ukrajinského spisovatele (dle autora váží 120 kg)…

Uprostřed knihy Sančenko podává obsáhlý seznam všech jmen či názvů, které se v textu vyskytují, a k nim stručné a vtipné vysvětlivky.

Například: "Viktor Medvedčuk. Šéf prezidentské kanceláře za Leonida Kučmy. V době Brežněva byl advokátem v procesu s Vasylem Stusem a snažil se pro svého klienta dostat odsuzující výrok. Když se tak probíráme stránkami současné ukrajinské historie, občas nás mimoděk napadne, že jde o shakespearovské drama, v němž dramaturg šetřil osobami."

Doposud v současné ukrajinské literatuře chyběla kniha, která by se zabývala reáliemi, historií, tragédií ukrajinských dějin 20. století, ale zároveň by přinášela osvobozující nadhled plný lidskosti, nulového patosu, radosti ze života a humoru. Lze říci, že první vlaštovkou je Sančenkova kronika Vesillja z Jevropoju. Ne utápění se v žalu a smutku, i když je třeba si uvědomit, že celá novodobá historie Ukrajiny není nic jiného než jedna velká tragédie, ale povznesení se nad věc, vědět, kde je mé místo, že patosem a tragosem se nezmění nic. To je cesta, kterou Sančenko nabízí, a velmi úspěšně, svým kolegům. Využít tradice, reálií, rodinných historek, rodinných mýtů, ale zařazených do velkého světového dění, s nímž obyčejný jedinec nic nezmůže, ale může se mu postavit tím, že se nenechá semlít ideologií, genocidami, vyháněním, umělými hladomory či politickým vymíláním mozku. Kniha je důkazem toho, že Ukrajina je součástí Evropy, s níž ji pojilo a znovu pojí mnohé, ale tím nejdůležitějším je mentalita, kultura a smysl pro humor.