Jak vypadá Jack London v sukních? Dokáže žena napsat knihu o životě traperů - lovců kožešin?

Dobrodružný historický román s detektivní zápletkou není tím typem literatury, který by se často objevoval v nominacích na náročnější literární soutěže typu Bookerova nebo Goncourtova cena. Přesto se románu Vlčí něha, jinak také debutu britské spisovatelky Stef Penneyové podařilo v roce 2006 získat cenu The Costa Book Award (dříve Whitbreadova cena). Její knihu můžeme číst jako dobrodružný příběh, ale také jako hlubší psychologickou sondu do života lidí, žijících za okrajem civilizace, uzavřených v daných společenstvích, z nichž často není úniku – jako jakýsi opak městského románu. Autorka se před napsáním této knihy zabývala psaním filmových scénářů. Právě z doposud nezrealizovaného filmu Nova Scotia si vypůjčila postavu paní Rossové, která v něm putuje ze skotského Edinburghu do východní Kanady spolu s dalšími dobrodruhy, pro něž nová země znamenala nové možnosti a především šanci začít život znovu s „čistým štítem“. Patnáct let po jejím příchodu do Kanady se odehrává příběh, který vypráví Vlčí něha. Ocitáme se v polovině šedesátých let 19. století v osamělé osadě poeticky nazvané Holubičí řeka, uprostřed drsného zimního období...

Penneyová svůj román rozdělila do čtyř částí, z nichž každá se odehrává na místě čím dál víc vzdáleném od civilizace. V první nastínila život v městečku Caulfield, které je široko daleko jediným, alespoň trochu lidskou rukou poznamenaným místem. Nedaleko od něj leží osada Holubičí řeka („místa jsme pojmenovali podle věcí, které jsme viděli – podle ptáků, zvířat -, nebo jsme jim dali názvy podle měst doma; byly to takové sentimentální vzpomínky na místa, jež v nás žádný sentiment neprobouzela“), kde se stane zločin, stojící u počátku celého příběhu – jeden z traperů je skalpován a obyvatelé městečka jen tiše doufají, že pachatelem je cizinec nebo indián a ne někdo z jejich sousedů. V druhé části se děj přesouvá do městečka Rajská pole, které si založila náboženská skupina luteránů z Norska. Ve třetí části se ocitáme v rozvrácené obchodní stanici, kde se dá zima přežít jen konzumací patřičného množství alkoholu a v závěru se hrdinové střetnou u opuštěného srubu, kde děj vrcholí. Román tak můžeme číst jako cestu, nikoliv však ve smyslu přesunu z bodu A do bodu B, ale jako obtížnou pouť, která mezi lidmi buduje přátelství a zároveň ukazuje, kde jsou fyzické hranice jednotlivce.

Příběh je vyprávěn v první a ve třetí osobě, přičemž v první osobě k nám promlouvá jen paní Rossová, tedy asi čtyřicetiletá žena, jež své mládí prožila nedobrovolně v blázinci, přišla o své jediné dítě a teď žije v manželství, z něhož láska už dávno vyprchala. Zároveň vychovává adoptovaného syna, jehož světu v jednu chvíli přestala rozumět. V její postavě můžeme vyčíst jisté autobiografické prvky ze života autorky: obě pochází z Edinburghu a obě trpí agorafobií, tedy strachem z otevřených prostor (paní Rossová tak obtížně zdolává zasněžené pláně, Penneyová zase raději, než aby jela do Kanady, si všechny podrobnosti našla v knihovně). Skrze třetí osobu pak Pennyová představuje čtenáři hned několik různých charakterů a osudů: začínajícího vyšetřovatele Donalda Moodyho - nepříliš odvážného, nesmělého, až příliš loajálního vůči svému zaměstnavateli, Francise, syna paní Rossové - chlapce, který měl nahradit mrtvou dceru, citlivého a trochu naivního idealistu, smírčího soudce Knoxe - životem zkušeného, občas trochu dětinského stárnoucího muže se smyslem pro spravedlnost a tak dále. Každá postava vnáší do děje nový prvek, nový pohled na věc, nikdo tu nemá roli jen v rámci zápletky románu, každý má svou vlastní minulost a vizi budoucnosti. Důležitou roli hraje v románu Společnost - organizace, která traperům zaručuje jistá práva a jistoty, pokud do ní vstoupí, zároveň však bez lítosti likviduje konkurenci a především indiány, které se snaží držet s pomocí alkoholu na své straně. Právě ona produkuje ambiciózní mladíky, kteří se touží jí zavděčit, aby v budoucnu mohli stoupat v její hierarchii.

Vlčí něha si z dobrodružného a detektivního románu bere jejich čtivost a naopak odmítá černobílé vidění těchto žánrů. Jednotlivé charaktery se v knize vyvíjejí a když už je někdo skutečně tím „zlým“, snaží se autorka vysvětlit, jak do tohoto bodu postava dospěla. Že se stala součástkou systému, který má za cíl především zisk.