U nás již známý norský autor Lars Saabye Christensen vydal roku 1984 úspěšný román Beatles. Sleduje v něm osudy čtyř kamarádů mezi lety 1965-1972. Milují Beatles a identifikují se s nimi, autor dokonce rozčlenil jednotlivá údobí zrání svých hrdinů do kapitol s názvy nejznámějších písniček legendární kapely.

Zpočátku bezelstně idylické či komické zážitky čtyř spolužáků postupně nabývají na vážnosti a posouvají kluky různými směry do těžce vydobyté dospělosti. Všechno nakonec dopadne jinak, než si představovali, zůstávají však přáteli. Beatles je román o přátelství.

*

Dorazili jsme do Dánska obrácení naruby, autobus nás provezl Kodaní a ubytovali jsme se ve škole. Zelené a měkké hřiště bylo hned vedle. První trénink šel ztuha. Zápas bude v pět hodin.

Åge chodil kolem, čelo zkrabacené vráskami a radil nám taktiku.

„Dánové jsou lepší technicky,“ řekl. „Hrajou polskou hru. Ale my máme lepší kondičku. My je prostě utaháme. Dlouhý běhy za míčem. Nechte je makat. Ať si pořádně zaběhaj!“

Ve dvanáct jsme měli pauzu. Zeptal jsem se Ågeho, jestli bych směl na chvíli odjet, protože mám v Kodani příbuzné a chtěl bych je navštívit.

Přeměřil si mě pohledem plným pochyb.

„Najdeš to sám?“

„Jasně že jo. Byl jsem tam už mockrát.“

„Zpátky musíš být před třetí.“

Doletěl jsem do šatny, vysprchoval se a vzal si čisté oblečení, nový vínový rolák. Ani vlasy nebyly nejhorší. Když jsem je namočil, mohl jsem je sčesat přes uši a vzadu se mi otáčely nahoru. Vyběhl jsem ven, došel do první ulice, zkontroloval jsem si kapsu, kde jsem měl peníze, otec mi je v bance vyměnil v nejlepším kursu a za padesát norských mám šedesát dánských. Přiblížil se taxík, já naskočil, páni, tak já fakt jedu za Ninou.

Šofér si pískal a ukusoval koláč.

Taxametr tikal jako hodiny. Netušil jsem, jak je to do Strandvejen daleko.

„Mám jen šedesát korun,“ vykoktal jsem.

Podíval se na mě přes rameno, kolem usměvavých úst drobky.

„No ne, tak ty máš jen šedesát korun, chlapče. Ale to by stačilo až k vám do Norska!“

Přilepil jsem nos na sklo. Zvláštní, být sám v úplně cizím městě. Šimravý pocit kolem žaludku. Holubi. Stánky s párky. Černé bicykly. Stáhl jsem okénko. Všude vonělo pečivo a chleba. Čerstvě pečený chleba.

Opřel jsem se do sedadla, zavřel oči a připadal jsem si šťastný. Šťastný a úplně klidný. Nemohl jsem si vůbec vzpomenout, jestli jsem se tak už někdy cítil. Teď bych dokázal balancovat na laně i bez jistící sítě a bez tyče, tak klidný jsem byl. Na nějakou dobu jsem sice zapomněl, jak Nina vypadá, ale teď dostala tvar, její tvář se ocitla těsně vedle mé, byla zřetelná, cítil jsem její dech a vlasy. Jablka. A jsem doma. Opíral jsem se o sedadlo, objížděli jsme Øresund, kde se proti světle modrému nebi kolébaly plachetnice.

Stálo to dvacet korun. Strandvejen číslo 41 byl poměrně výstavný dům s rozlehlou zahradou a výhledem až někam do Švédska. Klid se mi pomalu vytrácel. V břiše mě jako jehla píchal strach. Za sloupem jsem si uhladil vlasy, nadechl se a přistoupil k brance. K domu se muselo jít daleko, počítám několik set metrů. Třeba už mě viděla z okna. Určitě čeká. Skoro jsem se dal do běhu, konečně jsem došel ke dveřím. Uvnitř bylo úplné ticho. Ještě mě tedy neviděla. Zazvonil jsem. Uběhla chvíle. Někdo přicházel. Její matka. S úsměvem si mě prohlédla. Ztratil jsem hlas.

„Ty jdeš za Ninou?“ zeptala se.

Zbláznila se? Copak neví, kdo jsem? Pomalu, ale jistě jsem se scvrkával.

Pak si na mě vzpomněla.

„Není to... není to Kim?“

Bylo to tak. Začínal jsem tušit nejhorší.

„Tak jen pojď. Nina je u sebe v pokoji.“

Šel jsem za ní. Na útěk bylo pozdě. Jen mě překvapilo, že jsem se znovu uklidnil, jako bych přešel někam na druhou stranu, kde už nemám co ztratit.

„To bude Nina překvapená,“ švitořila matka. „Jsi tady s rodiči?“

Copak nedostala dopis? Copak ho nečetla? Copak neřekla rodičům, že jsem na cestě k ní?

Já se na to vykašlu.

„Jsem tu s fotbalem, budeme hrát,“ řekl jsem.

Stáli jsme u Ninina pokoje. Matka zaklepala a otevřela, pak mě postrčila dovnitř.

Nina na mě kulila oči a vypadala rozpačitě. Vedle ní seděl nějaký kluk s kytarou v klíně a ušklíbl se. Na bratrance rozhodně nevypadal.

„Kime,“ vykoktala Nina. „To jsi ty?“

Byl jsem to já.

„Přinesu vám něco k pití,“ zašvitořila matka a zmizela.

Zůstal jsem stát na prahu.

„Ahoj,“ vzmohl jsem se na pozdrav.

„Já úplně zapomněla,“ koktala zahanbeně.

Horečně jsem přemýšlel, co mám říct.

„Jezdí tady autobus?“ zeptal jsem se.

„Jo, jezdí,“ pospíšil si s informací řízek s kytarou. „Staví hned tady v ulici. Doveze tě až na náměstí k radnici.“

Pochopil jsem. Nina na nás oba pohlédla.

„Tohle je Kim z Osla,“ řekla a ukázala na mě. „A tohle je Jesper.“

Jesper nám zahrál na kytaru. Dlouhé světlé vlasy mu padaly do čela. Zpíval anglicky.

Podíval jsem se na hodinky. Byl jsem prázdný.

„Přijdeš na zápas?“ zeptal jsem se.

Nina upřeně pozorovala podlahu.

„Úplně jsem na to zapomněla,“ šeptala. „Nemůžu. Jesper dneska večer hraje v Hornbæku. Se skupinou.“

Víc jsme neřekli. Jesper zahrál další písničku. Pak se na mě podíval.

„Zápas? Ty hraješ fotbal?“

„Budou hrát proti Fremadu,“ objasnila mu Nina, zřejmě aby ukázala, že ten můj směšný dopis opravdu četla.

„Aha! Tak to si dejte bacha! Jsou hodně dobrý!“

Musím se vypařit, než se vrátí matka. Mohl jsem odejít bez jediného slova, obrátit se na patě. Klidně jsem to mohl udělat, ale k ničemu jsem se nedokopal. Místo toho jsem řekl něco, za co jsem se hned nenáviděl:

„A co zítra?“ zeptal jsem se.

Nina se dívala jinam.

„Já úplně zapomněla,“ opakovala, „my v Hornbæku zůstaneme přes neděli.“

Jesper drnkl akord. Porážka definitivně dokonána. Teď už jen ustoupit z bitevního pole, zakrvácený, zničený, se slinou zahanbení v koutcích úst. Jenže tělo mi nějak ztěžklo. Musel jsem zmobilizovat všechny síly. Když se mi konečně podařilo obrátit ke dveřím, stál jsem tváří v tvář matce, která nesla podnos se sklenicemi. Prošel jsem přímo kolem ní, našel jsem dveře ven a po zahradní pěšině jsem došel k brance, šel jsem, neběžel, neotáčel se.

A záda mi hořela jako měděná střecha kronborgského zámku v západu slunce.

Zpátky jsem si taky vzal taxíka. Stál o tři koruny víc. Zbývala mi desetikoruna. Rýsovala se budoucnost černá jako uhel. Budu muset zabít nějakého Dána.