Exoticky znějící spojení „panjske končnice“ označuje jednu z mnoha specifik Slovinska. Nejde však ani o národní jídlo, ani o specifický kroj, ale nazývají se tak odnímatelné čelní desky úlů, vyrobené většinou ze smrkového dřeva, jež byly obvykle zdobeny nejrůznějšími výjevy. Ty na ně vymalovávali potulní malíři nebo samotní včelaři. Pro mnoho Čechů, kteří nějakou dobu ve Slovinsku studovali, tedy i pro autorku tohoto textu, se panjske končnice vázaly hlavně na návštěvu lublaňského etnografického muzea, kde si zájemci mohli vytvořit svůj „artefakt“ a coby suvenýr ho odnést domů. Tolik z historie panjských končnic pro Neslovince z „doby před Lojzem Kovačičem“. Rozdělovat dějiny slovinských úlů na období před a po Kovačičovi má v tomto případě svůj smysl. Tento slovinský prozaik totiž zmíněné desky úlů, respektive výjevy na nich zobrazené, oživil a ve své knížce, ačkoli je dosti útlá, ba přímo tenoučká, ukázal jejich pestrý a bohatý svět. Svět, který má svá vlastní pravidla, mnohdy se značně odlišující od těch, na která jsme zvyklí, ať už těmito pravidly míníme přírodní zákony, nebo mravní kodex lidský. Ale po pořádku – dříve než Lojze Kovačič vdechl postavičkám na dřevěných deskách jejich svébytný život, reflektoval ve svých románech především události dvacátého století. Jeho prózy se vyznačují silnou autobiografičností, například trilogie Přistěhovalci (v originále Prišleki, 1983–85), která je často jmenována jako nejlepší slovinský román 80. let, čerpá právě z osudů autora a jeho rodičů. Ti byli i se svým synem v roce 1938 násilně vystěhováni ze Švýcarska, a stali se tak náhle cizinci ve vlastní zemi.

Je proto zajímavé, že do češtiny byla ze všech děl Lojzeho Kovačiče jako první přeložena zrovna ona drobná knížka Příběhy z malovaných úlů (slovinsky vyšla v roce 1993 pod názvem Zgodbe s panjskih končnic), jelikož má mezi ostatními Kovačičovými knihami specifické postavení. Liší se jak svým námětem, tak po stránce formální. Nejde o román s autobiografickými prvky, ale o soubor krátkých příběhů, jimž byly inspirací malované obrázky-výjevy. Jejich autorkou byla potulná malířka Marjanca, která na sklonku 19. století na svých cestách za pár drobných a trochu jídla zdobila chlévy, postele i úly svých hostitelů. Marjanca po sobě zanechala pestré obrázky, Kovačičovy příběhy jsou rovněž pestré – v každém jednotlivém příběhu-obrázku, z nichž se kniha skládá a kterých je celkem deset, lze najít prvky nejrůznějších žánrů. Všechny příběhy jsou inspirovány slovinskou folklórní tradicí, najdeme mezi nimi například anekdotu, podobenství, strašidelnou historku s prvky balady, pohádku, ale i odkazy ke středověkým hádáním. Přes tuto formální bohatost je však celý soubor velmi konsistentní. Jednou z věcí, která všechny texty spojuje, je jemně ironický, ale zároveň shovívavý vypravěč, který jako by nám stále připomínal, že hrdinové příběhů z úlů jsou sice často směšní a politováníhodní, zároveň však nám všem velmi podobní.

Příběhy z malovaných úlů mají nepopiratelně silný vztah k folklóru, vesnickým črtám, je to však „jiný“ folklór, než na jaký jsme zvyklí. Nejde ani o realistickou prózu, ani o čistě pohádkové vyprávění. Nadpřirozeno se zcela přirozeně prolíná s realitou a – jak již bylo řečeno v úvodu – pozemské zákony tak docela neplatí. Znepokojujícím dojmem může působit už jen třeba to, že mrtví nemusí pouze odpočívat v pokoji, jak je dobrým zvykem, ale mohou se vrátit, a dokonce i rodit děti. Dobré mravy se také otřásají v základech, když si mladý muž přivede domů místo ženky jalovičku a žijí spolu šťastně a spokojeně až do smrti. Ostatní vesničané se už s tím nějak srovnají – vždyť když nenašel k sobě nevěstu, která by s ním mohla žít (a to v pravém slova smyslu), může fungovat i toto manželství, zvláště když je založeno na pracovních a praktických potřebách – jako ostatně většina manželství, coby dovětek k příběhu doplní cynický glosátor, kterého příběhy nechávají často vynořit, a to především ve chvílích, kdy se postavy na smrkovém jevišti zastaví před dalším vystoupením. Předěly mezi jednotlivými příběhy jsou podobné těm chvílím, když prodavač kramářských písní přestane zpívat nebo když figurky na střelnici čekají na další ránu, která je uvede do pohybu.

Příběhy z malovaných úlů nabízejí mnoho úhlů pohledu, z nichž je možné se na ně dívat. Zajímavá je například kompozice motivů příběhů. Úvodní Příběh o veselé Johce vtipně využívá možností „hádání“ duše s tělem, přičemž ani to duchovno, ani to tělesno není tak úplně bílé nebo úplně černé, jak ostatně potvrzují komentáře anděla a ďábla. Spíš je jedno víc k smíchu, druhé možná trochu k pláči a některým duším nerozumí ani sám Hospodin. Další příběhy pak hovoří o různých podobách lásky (mateřské a synovské, vášnivé, temné, léčivé i oživující), o práci a inspiraci s ní spojené. Závěrečný Příběh o Josu Malukovi, posledním drvoštěpovi v ráji, který zaspal konec světa a zůstal na něm sám, se pak vrací k otázce, kterou nepřímo pokládá příběh první – nejsme ani zlí, ani dobří a k čemu tedy vlastně jsme? Proč na světě zůstal právě Jos Maluk, když nebyl ani takový, ani makový? Sám si odpovídá, že právě proto, že byl obyčejný, byl uchován „na semeno“ podobně jako brambor. Zůstal naživu i po konci světa a pochopil to, co si Gregor z Příběhu o Gregorovi a veliké lodi uvědomil až příliš pozdě: je lepší zůstat na lodi, přestože nevíš, kam pluje. Možná tohle je ta velká pravda, o níž roku 1898 (nebo 1899?) mluvila Marjanca, zatímco v hostinci U Jižního nádraží čekala na vlak. Abychom se k ní dobrali, musíme však přebrat spoustu jiných. Jak si tehdy Marjanca povzdechla, na světě jich je totiž až příliš mnoho.