Dervišova cesta lesem
Čerepková, Vladimíra: Zimní derviš

Dervišova cesta lesem

Proměna, s níž se setkáváme v loni vydaném Zimním derviši, je překvapivým způsobem radikální. Stručnost zůstává, avšak namísto obraznosti hraje nyní dominantní roli zaříkávání.

Již v Básních (Torst, Praha 2001) coby souborném vydání dříve publikovaných sbírek spolu s rukopisnými básněmi z 90. let bylo možné sledovat narůstající úspornost a sevřenost textů Vladimíry Čerepkové. Její výraz se stával stále stručnějším a zhuštěnějším, přičemž si zároveň zachovával značnou míru originální obraznosti, jež se zdála být dominantním prvkem její poezie a často byla doprovázena vzájemným spojením konkrétního a abstraktního. („Polární katedrály / si v písni svlíknou led / tam smrt nebolí / když nachově sahá po sklenici / v nekonečné naději / rychle letí až tam“) Proměna, s níž se setkáváme v loni vydaném Zimním derviši, je překvapivým způsobem radikální. Stručnost zůstává, avšak namísto obraznosti hraje nyní dominantní roli zaříkávání. Většina básní v nové sbírce je výrazně rytmizovaná, verše jsou často velmi krátké s množstvím rýmů, vír slov strhává čtenáře a vyvolává v něm závrať a pocit lehkosti. V této souvislosti stojí za to ocitovat celou titulní báseň, v níž je fyzické působení básně na čtenáře i básníka přímo tematizováno: „Jsem zimní derviš / tajím dech / dokola tančí / zimní les // Jsem zimní derviš / zimní les / dokola tančím / až ztrácím dech // Jsem zimní derviš / zimní dech / jsem zimní les / a ztrácím dech“. Báseň se zde navrací ke svým kořenům v magické formuli, říkance, písni či ukolébavce. Nabývá sevřeného tvaru, jenž je snadno přenositelný, a v případě potřeby ji lze díky tomu okamžitě použít. Báseň-zaříkávání je zároveň básní-talismanem. Avšak aby mohla tímto způsobem fungovat, musí se navzdory vlastní stručnosti vztahovat k celku světa – zachytit jedinečné a poukazovat k obecnému. Stejně jako se derviš postupně stává lesem, v němž tančí, tak báseň v sobě kondenzuje svět, z něhož se zrodila.

„Cosi se ve mně tmí a souží / jak být a nebýt / stopy v louži // Na mokrém pařezu sedím / po lesní cestě / bláto vyjeté / a napadané listí / kde hledat / toužit / být a výt“ (V lese)

Les je nejčastějším prostředím, v němž se Čerepkové básně odehrávají, a nikoli náhodou citát z Wang Weie, jenž uvozuje celou sbírku, zní: „Domova lesy / cíli nejdražší“. Přitom se zpravidla jedná o les, jenž je autorce důvěrně známý, avšak vždy znovu objevovaný. Jako by se zde vyjevovala skrytá příbuznost mezi dervišem a dřevem, mezi tím, co je nám nejbližší, a tím, co je nekonečně vzdálené. Derviš opouští poušť, která mu byla až dosud domovem, a náhle se ocitá uprostřed podzimního či zimního lesa, kde mu nezbývá než číst ve stopách, jež nalézá v blátě a ve sněhu, v proměnách nebe nad hlavou anebo na hladině vody v kalužích – tančit ve víru slov, jimiž promlouvají věci našeho světa.

„Podzim / nebe část / mraků tak cizích / červená dole září / zelená za oknem zhasíná / mřížoví z větví listů / vdechuje podzim / pomalu padá / nebe číst / kroků tak cizích“ (Cizí mraky)

Les se stává pro básníka-derviše novým domovem, z něhož se vydává na své dlouhé podnebeské pouti. Avšak zatímco je hostem oblaků (jak o tom hovoří verše z Li Poa, jež jsou použity jako druhý ze dvou citátů na začátku sbírky), dolů se snáší sníh podoben záplavě krystalicky čistých bílých kvítků. Stopy, které v něm můžeme spolu s básníkem číst, záhy mizí. Stopy, jež básník zanechal na své pouti v měsíčním prachu, zůstávají navěky.

„Stopy se odrážejí / ve slovech tak tiše / obtisknou se v nebi / a to je ve hvězdách“ (Stopy, věnováno Petru Kabešovi)

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Vladimíra Čerepková: Zimní derviš (Básně 2004-2007). Torst, Praha, 2008, 64 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku: