Gadda, Carlo Emilio

Carlo Emilio Gadda

Carlo Emilio Gadda je považován za jednoho z nejvýznamnějších italských spisovatelů dvacátého století.

Narodil se 14. listopadu 1893 v Miláně, kde žil až do konce svých studií. Jeho otec Francesco Ippolito Gadda byl rakousko-uherským vojákem, který díky špatným investicím do chovu bource morušového přivedl rodinu do finančních potíží. Po jeho smrti v roce 1909 zůstal Gadda sám se svými třemi sourozenci a matkou. Matka Adele Lehrová byla původem Maďarka. Chodila do nejlepších dívčích škol, vystudovala literaturu a poté vyučovala francouzštinu na středních školách. Její studentky ani po letech nezapomněly na její přísnost. Stejně na svou matku vzpomíná i Carlo Emilio, který s ní měl velmi komplikovaný vztah. Jejich nejzávaznější konflikt se odehrál právě po smrti otce, v době vážných ekonomických potíží. Matka tehdy svého syna po dostudování střední školy přinutila zapsat se na polytechniku. Gadda se své matce bál jakkoli odporovat, a tak se vzdal svého snu, totiž studia literatury. Vztah k matce je jedním z témat jeho díla A obzvláště se objevuje v románu Seznání bolesti (La cognizione del dolore).

Studia na technice musel Gadda nicméně přerušit kvůli první světové válce, jíž se zúčastnil jako horský myslivec. Při útoku na Caporetto byl zajat a strávil dlouhou dobu v německém zajetí. Tato zkušenost ho inspirovala k napsání Zápisků z války a zajetí (Giornale di guerra e di prigionia),deníkových zápisků, publikovaných až v roce 1955. Jedním ze silných okamžiků těchto zápisků je reakce na smrt mladšího bratra Enrica, který byl sestřelen 23. dubna 1918, pouhých pár měsíců před koncem války.

Vztah mezi Carlem Emiliem a Enricem byl velmi silný, přestože byli oba zcela odlišní. Starší Carlo byl vážný, klidný a rozpačitý pokud se týče vztahu k ženám, zatímco mladší Enrico byl sdílný, dbal na svůj vzhled, oblékal se podle poslední módy a byl velmi vynalézavý ve dvoření se dívkám. Carlo Emilio, i když ještě velmi mladý, se staral o rodinné finance, zatímco Enrico pouze utrácel a stále o něco žádal. Enrico tak představoval pro Carla Emilia vše, čím on sám nebyl. Podle slov jejich sestry Clary byl mladší bratr rodinným miláčkem a i jeho vztah k matce byl zcela odlišný.

V roce 1920 Carlo Emilio Gadda dokončil svá studia na technické fakultě a začal pracovat ve svém oboru v Itálii, ale i v cizině (v Belgii a Argentině), kde strávil dohromady čtyři roky. Po návratu do Itálie odešel pracovat k vatikánským technickým službám, později vyučoval na gymnáziu a také se zapsal na filozofickou fakultu. Složil všechny zkoušky a začal psát svou diplomovou práci o Leibnitzovi, tu ovšem nikdy nepřihlásil k obhajobě.

Od roku 1926 Gadda začal přispívat do nového florentského literárního měsíčníku „Solaria“, který si v příštích deseti letech, než ho fašistická cenzura a ekonomické problémy přivedly k zániku, vydobyl velké renomé. Časopis vydával práce soudobých italských spisovatelů i světových autorů (Saba, Svevo, Tozzi, Proust, Joyce, Hemingway). Mezi zakladatele časopisu a první přispěvatele patřil i Bonaventura Tecchi, který se s Gaddou kdysi spřátelil v německém zajetí. Gaddův průnik do časopisu však nebyl nijak lehký. Jeho první článek Manévry pozemního dělostřelectva (Manovre di artiglieria da campagna) nebyl přijat. Po druhé zaslal sedm krátkých próz s názvem Neúplné studie (Studi imperfetti), z nichž byly přijaty pouze čtyři. Pracemi pro „Solarii“ se Gadda nicméně dostává do povědomí společnosti a stává se z něj uznávaný literát.

Mezi lety 1927–1928 Gadda píše filozofický traktát Milánské rozjímání (Meditazione milanese). Začíná také pracovat na svém prvním románu Mechanika (La meccanica), který spatřil světlo světa teprve v roce 1977, tj. čtyři roky po jeho smrti. Roku 1931 vychází jeho první prozaická kniha, sbírka povídek Madona filozofů (La Madonna dei filosofi), jejíž vydání ukončilo jeho inženýrskou profesi. Za další povídkovou sbírku Udinský hrad (Castello di Udine), který byl publikován roku 1934, získal prestižní cenu Bagutta.

V roce 1936 Gaddovi umírá matka a Carlo Emilio zařizuje záležitosti kolem matčina pohřbu a kolem pozůstalosti. Zároveň začíná pracovat na románu Seznání bolesti, který vychází mezi lety 1938–1941 v časopise „Letteratura“. Odehrává se ve smyšlené latinsko-americké zemi Maradagàl ve městě Serruchon. Země zrovna ukončila válku se svým sousedem Parapagàlem a je ve velkých ekonomických potížích. Zasazení a děj románu připomíná Lombradii těsně po válce, přesněji vesnici Branzi, kde rodina Carla Emilia měla rodinnou vilu. Hlavní hrdina, spisovatelův alter ego, se jmenuje Gonzalo, stejně jako on je inženýr a má velmi komplikovaný vztah se svou matkou. O Gonzalově vztahu k matce se dozvídáme nepřímo prostřednictvím obyvatel městečka, zejména díky místnímu lékaři, jemuž se Gonzalo jednou dlouho svěřuje se svou záští vůči matce. Její lásku si přeje mít jen pro sebe, a tak se snaží sabotovat všechny její pokusy vytvořit si jakýkoli vztah mimo jejich společný dům. Pokaždé, když se jeho matka snaží pomoci chudým a slabým, Gonzalo tyto její činy vnímá jako pokus o odpoutání se od něj. Gonzalo nesnáší a ani nechápe, proč jeho matka doučuje místní děti francouzštinu a proč stále zaměstnává neschopného zahradníka, který je okrádá o vypěstovanou zeleninu a ovoce. Matka je na konci románu nalezena smrtelně zraněna ve vile.

Román zůstal nedokončený, a tak se čtenář nedozví, kdo matku zabil. I když je pravda, že čtenář nezůstane zcela bez vysvětlení a rozřešení celého příběhu. Autor v jednom ze svých prvních pracovních náčrtků napsal i poslední kapitolu, kde z vraždy matky je obžalován Gonzalo. K vraždě své matky, jak píše Gadda v nedopsaném závěru knihy, využije organizaci Nistitúos de vigilancia para la noche (Sdružení pro ochranu nočního klidu) – organizaci, která měla za úkol ochránit občany a jejich majetek, která se ovšem později sama proměnila ve zdroj násilí. Zmíněný Nistitútos je narážkou na fašistické oddíly, čímž nám autor přibližuje situaci v Itálii během fašistického režimu. I v tomto díle se tedy mimo jiné setkáváme s tématem fašismu, které spolu s tématem jeho rodiny protíná Gaddovu tvorbu již od počátku. Gadda v této knize používá velmi nejednotný jazyk: různé směsice španělštiny, brazilský a neapolský dialekt, literární italštinu, vědecký jazyk, byrokratický žargon a v neposlední řadě i neologismy. Seznání bolesti je jedno z Gaddových nejdůležitějších děl a v roce 1963 za něj získal cenu Prix international des éditeurs.

Přichází první válečný rok 1940, Gadda definitivně opouští své zaměstnání inženýra a stěhuje se do Florencie (do svého prvního „dospěláckého“ bytu), kde se zcela oddává své vášni – literatuře. Ve Florencii žije až do roku 1950. Z tohoto desetiletí pochází např. Adalgisa (L´Adalgisa), sbírka příběhů odehrávajících se v Miláně. Dále pak Milánské obrazy (Disegni milanesi), historicko-satirický pohled na milánské měšťanstvo na počátku 20. století.

Po deseti letech strávených ve Florencii se Gadda stěhuje do Říma, kde až do roku 1955 pracuje v kulturním oddělení italské státní televize RAI a prožívá nejklidnější roky svého života. Z tohoto období také pocházejí autorova nejvyzrálejší díla. V roce 1952 Gaddovi vychází První kniha pohádek (Il primo libro delle Favole)a o rok později povídková kniha Vévodství v plamenech (Novelle del ducato in fiamme), za kterou získává cenu Viareggio. Tato kniha zahrnuje velkou část Gaddovy tvorby, a tak se dá považovat za ideální průřez Gaddova díla. Najdeme zde povídky na rozličné témata od událostí první světové války až po epizody z kriminálního života. Téměř všechny povídky se odehrávají v Miláně nebo se v nich alespoň objevují postavy výrazně milánské. Vévodství v plamenech mimo jiné obsahuje povídku Matka, jež je částí Seznání bolesti,a některé ostatní povídky byly převzaty z jeho prvního pokusu o román, z Mechaniky. Stejně jako v Seznání bolesti se objevuje Gadda jako hlavní postava, tak tomu je také v jednotlivých povídkách.

V roce 1957 Gadda vydává knižně román Ten zatracený případ v Kosí ulici (Quer pasticciaccio brutto de via Merulana), odehrávající se v období fašismu, a publikovaný již v letech 1946–1947 v časopise „Letteratura“. Příběh se odehrává v roce 1927, v době, kdy byl Mussolini již u moci a jeho vedení státu již bylo promyšlenou diktaturou. Vyprávění začíná v neděli 20. února roku 1927, kdy hlavní postava, komisař Francesco Ingravallo, kterému ovšem všichni přezdívají don Ciccio, jde na oběd ke svým přátelům do Kosí ulice č. 219. Na stejnou adresu je o den později znovu zavolán, ne však již kvůli obědu, ale kvůli zločinu, který se zde odehrál. Samotný autor tvrdí, že se jedná o detektivku, i přestože zde chybí mnoho základních prvků tohoto žánru. Příběh se točí kolem dvou zločinů, které se udály v rozpětí tří dnů. Prvním je okradení bohaté benátské aristokratky paní Menegazzi, která přišla o velmi drahé šperky, druhým případem je vražda neméně bohaté Liliany Balducci. Místa, kde se děj odehrává, jsou přesně určená, precizně popsaná a většinou se nacházejí v Římě nebo v jeho blízkosti. Také toto dílo zrcadlí některé části ze života Carla Emilia a jeho rodiny. Jeho sestra roku 1930 porodila mrtvé dítě. Nikdy se jí již nepodařilo dítě donosit, a žila tedy se svým mužem bez dětí. Přemýšlela nad adopcí, ale ani jeden pokus nevyšel. Také Liliana trpí tím, že nemá žádné dítě. Ten zatracený případ je literární kritikou nazýván detektivkou bez řešení a existují dvě hypotézy o jejím otevřeném konci. Je jisté, ze v Gaddově případě se nemůže jednat pouze o detektivní příběh. Jak již bylo řečeno, jedním z hlavních autorových témat je fašistický režim. Jinak tomu není ani v tomto případě. Celý příběh je jakýmsi podobenstvím. Gadda se snaží zrekonstruovat společnost z doby fašismu očima ještě nenakažených jedinců.

V tomto období Gaddovi též vychází knižně Seznání bolesti, které před tím vycházelo na pokračování v časopise „Letteratura“, částečně autobiografické články pod názvem Cesty smrt (I viaggi la morte)a Italské podivuhodnosti (Le meraviglie d’Italia). Mezi jeho poslední díla patří román Eros a Priapo (Eros e Priapo)z roku 1967 – násilný a groteskní pamflet o mladém fašistovi. Podle Gaddy měl fašismus v úmyslu zničit život ve jménu impéria a vlády. Snaží se v tomto díle přijít na to, čím fašismus doopravdy byl. Tato snaha ho zavádí až k opravdové „psychoanalýze“ samotného režimu.

V roce 1970 vychází v novém vydání již zmíněný raný román Mechanika a před tím nikdy nevydaná Novela druhá (Novella seconda).

21. května 1973 osmdesátiletý Gadda umírá. Byl pohřben na římském hřbitově Prima Porta, nedávno však jeho ostatky byly přeneseny na nekatolický hřbitov, tzv. hřbitov Angličanů, poblíž pyramidy Gaia Cestia.

Celé Gaddovo dílo je ovlivněno nezdravým ovzduším jeho rodiny i jeho samotným podivínstvím. Kromě rodinných anomálií bylo dalším velkým tématem expresívní satira fašistického režimu. Poválečná literární kritika zařadila Gaddu do větve literatury dialektální, kvůli jeho neobvyklé kombinování nářečí, spisovného jazyka a odborného technického jazyka. Rámec dialektální literatury se však Gaddovi podařilo překonat a dnes je hodnocen jako jeden z nejvýznamnějších italských prozaiků 20. století, vzor všech následujících neo-avantgard, osobnost rovná takovém novátorům jako Joyce, Kafka, Proust a Musil. Italský romanopisec Elio Vittorini nazval Gaddu novodobým Reblaisem.

Bibliografie

Bersani, M.: Gadda, Einaudi, Torino 2003.

Ferrero, E.: Invito alla lettura di C.E. Gadda, Mursia, Milano 1973.Frýbort, Z.: Racionální hněv inženýra Gaddy, in: C. E. Gadda, Vévodství v plamenech, Odeon, Praha 1984, s. 11-22.

Frýbort, Z.: Doslov, in: C. E. Gadda, Seznání bolesti, Mladá Fronta, Praha 1969, s. 247-254.

Frýbort, Z.: Doslov, in: C. E. Gadda, Ten zatracený případ v Kosí ulici, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965.

Monsagrati, G.: Gadda, Carlo Emilio, in: Dizionario biografico degli italiani, sv. 51, Istituto di Enciclopedia italiana, Roma 1962, s. 131-139.

Pedullà, W.: Carlo Emilio Gadda. Il narratore come deliquente, Rizzoli, Milano 1997.

Petříček, M.: Spravedlnost a magie krajnosti; Ten zatracený případ v Kosí ulici, in: Svět a divadlo 11, 1/2000, s. 4-7.

Seroni, A: Gadda, La Nuova Italia, Firenze 1973.