Jeanu Echenozovi, autorovi románů jako například Cherokee (1983, česky 1996) nebo Jdu (Je m´en vais, 1999, česky 2003 – za toto dílo obdržel prestižní Goncourtovu cenu), se v jeho novém literárním počinu Courir (Běžet) podařilo na pouhých 140 stranách popsat nejdůležitější životní okamžiky slavného českého vytrvalostního běžce. Jedinečný je již fakt, že tato „biografie“ pochází z pera nikoliv českého, ale francouzského spisovatele, který navíc podle svých vlastních slov nikdy nebyl výjimečným milovníkem sportu. Ve skutečnosti se však nejedná o klasický životopis, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale o opravdový román, z něhož na čtenáře dýchá autorova neustálá přítomnost.

Autorovi se údajně nepodařilo vypátrat existenci žádného francouzsky psaného biografického díla věnovaného Zátopkovi, u nás se přitom jeho jméno objevilo v celé řadě publikací včetně knihy Dana a Emil Zátopkovi vypravují, kterou slavný sportovec sepsal společně se svou manželkou Danou, podobně věhlasnou oštěpařkou, jež ovšem v Echenozově románu samozřejmě nechybí. Echenoz tedy pracoval především s informacemi z dobového tisku. Sám ale říká, že práce životopisce mu byla vždy cizí a pokaždé si rád uchovává svobodu romanopisce. Proto se nabízí srovnání s Echenozovým předchozím románem Ravel (2006), jehož ústřední postavou je hudební skladatel Maurice Ravel. Oběma románům je společné, že vznikly na základě biografických prvků, jejich pojetí je ovšem značně rozdílné. To je ostatně pro Echenoze příznačné, neboť každé jeho dílo je pro čtenáře v mnoha ohledech nové a neobvyklé.

Podobně jako předchozí dílo i kniha Courir vyniká mistrnými popisy postav. Spisovateli přitom nejde o rekonstrukci dané postavy jako celku, ale spíše o podtržení určité linie jejího výrazu, postoje, případně osobnosti. Čtenář této knihy si tak možná (podobně jako pamětníci Zátopkových výkonů) nejlépe zapamatuje úsměv, či spíše škleb, který se běžícímu Zátopkovi objevuje na tváři.

Echenozův nový román se vyznačuje rovněž jazykovými hrátkami, pro jeho díla tak typickými. Styl využívá uvolněného jazyka, místy jako by prvky charakteristické pro mluvenou podobu jazyka vítězily nad psanou, pro literaturu obvyklejší. Což působí jako pozadí popisovaných historek a scén: Zátopek zde nevystupuje pouze jako běžec, ale dostává skutečně lidskou tvář.

Za zmínku stojí také skutečnost, že Echenoz používá běžcovo křestní jméno v pofrancouzštělé podobě, hrdinou románu je tedy jistý Émile, jehož příjmení je poprvé zmíněno až v poslední třetině knihy. Francouzská podoba jména vyvolává dojem, jako by si autor postavu trochu přivlastnil a oddálil ji od skutečných dějin. Uvedením Zátopkova příjmení jej Echenoz symbolicky navrací do české historie. Třebaže však autor běžcův osud spojuje s pohnutými československými dějinami, v díle se neobjevuje ani jediné datum a vše se tak odehrává v jakémsi románovém bezčasí.

Každá kapitola je obdivuhodně rytmická, tempo vyprávění střídavě zpomaluje i zrychluje. Autor se dokonale vžívá do role běžce; když mu dojde dech, bez okolků to čtenáři sdělí. V jednom díle se tak setkává běh na dlouhou trať, kterým Zátopkův život bezpochyby byl, se sprintem. Ten lze objevit v rychlosti, s jakou běžec dosáhl svých úspěchů, ale také v lehkosti, s jakou se autorovi podařilo popsat na tak malém prostoru jeden výjimečný život.