Dlouho jsem váhal, zda mám tady na Staroměstské radnici v Praze mluvit německy. Němčina je jazyk, který Arnošt Lustig slýchal od dozorců v koncentračních táborech. Němčina je jazyk esesmanů, kteří veleli transportům, rozhodovali o mučení, hladu a smrti. „Smrt je mistr z Německa“ říká ve známé básni Todesfuge (Fuga smrti) Paul Celan, židovský, německy píšící básník z Černovic, který přežil. Nacisté pošpinili všechno, čeho se zmocnili. V německých dějinách je to černá díra, která vrhá dlouhý stín na budoucnost a minulost této země.

A přesto si myslím, že jazyk je nevinný. Nemůže za to, že se jím štěkalo, spíše než mluvilo. Němčina je i jazykem Franze Kafky, který mluvil slušně česky, ale psal německy, protože to byla jeho mateřština, jazyk jeho matky. A němčina byla i jazykem Lessingovým a Goethovým, jazykem Mozartovým a Beethovenovým.

Pražský spisovatel H. G. Adler, nejvýznamnější německojazyčný autor generace po Franzi Kafkovi, je k naší hanbě v Německu neznámý. Narodil v roce 1910 v Praze, zemřel v roce 1988 v Londýně. Stejně jako Arnošt Lustig přežil vyhlazování Židů a napsal o tom významná díla, možná ta nejvýznamnější v německém jazyce – Cesta a Neviditelná stěna.  Jsou to do značné míry díla autobiografická, v nichž líčí, co se s ním a jeho rodinou a pražskými Židy stalo po roce 1939, kdy začala německá okupace Prahy. Vždycky když vidím fotografie z této doby nebo filmové záběry vojáků wehrmachtu, nebo dokonce Hitlera na Pražském hradě, vnímám toto pošpinění velice zřetelně: tak „odporné figury“, jak se praví v Goethově Faustovi, nemají na Hradě co dělat.

Adlerova Cesta líčí stejné události, které jiný pražský autor popisuje v českém jazyce tak přesně a bolestně – Jiří Weil v knize Život s hvězdou. Téma těchto dvou autorů nás přivádí k dílu Arnošta Lustiga, který ve svých prózách ukazuje, co se stalo po zavedení strašných nacistických opatření. Ukazuje, jak nacistická politika ničila cílevědomě krok za krokem v lidech lidskost. Lidé byli totiž před fyzickou likvidací ničení psychicky. Nakonec už nebyli lidmi, protože jim nacisté vzali všechno, co tvořilo základ jejich života, všechny materiální hodnoty, postavení, jméno, právo na bydlení, právo na život, takže jim nakonec nezbylo nic jiného než strach a zoufalství a stále blednoucí vzpomínka na to, co bylo kdysi. Adler líčí v Neviditelné stěně nezdařený návrat člověka, který přežil, do normálního života. Protagonista bloudí po osvobození z koncentračního tábora německým maloměstem, zazvoní u jedněch dveří a požádá, aby si mohl prohlédnout byt. Chce konečně zase vidět, jak vypadá bydliště, v němž lidé mohou žít lidsky.

My čtenáři to vnímáme ještě bolestněji než fyzickou likvidaci, zdá se nám, že strašlivější než fyzická smrt je smrt duševní. Tělo ještě vegetuje na hranici smrti, ale všechno, co dělá člověka člověkem, vyhaslo, je zničené. Četba románů Arnošta Lustiga je proto tak těžká, že nás autor s takovým stavem nepokrytě konfrontuje. Dává nám pohlédnout do tváře Medúzy a my oněmíme. Proto je i pro mě těžké o tom hovořit. A přece o tomto mezním bodu lidské existence, o tomto civilizačním zlomu hovořit musíme.

Arnošt Lustig se narodil v roce 1926 v Praze, chodil do školy, rodina vedla pokojný život, známe fotografie z nedělního výletu, na nichž se rodiče a syn s dcerou usmívají na břehu Vltavy. S příchodem německé okupační armády se poměry rázem změnily. Lustig musel odejít ze školy a šel do učení na krejčího. V roce 1942 byla rodina deportována do Terezína, což byl svět sám pro sebe, který už neměl se světem venku nic společného. Lustig ho popsal v próze Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. Spisovatel H. G. Adler si v Terezíně skutečně vedl deník, skrýval ho a zachránil. Stal se základem jeho knihy o „nuceném společenství“ v Terezíně.

Rodina Lustigových nezůstala pohromadě, v různých transportech se dostala do Osvětimi. Arnošt potkal přítele a zeptal se ho na svého otce. Nemohl si sundat brýle, odpověděl přítel. Kdo měl brýle a šedivé vlasy, šel okamžitě do plynu. Arnošt byl mladý a silný, přidělili ho na nucené práce. V jednom z pobočných táborů Buchenwaldu musel za strašlivých podmínek vyrábět munici pro wehrmacht. Při transportu do Dachau se mu podařilo uprchnout. O tom píše v knize Tma nemá stín. Dvěma mladíkům se podaří vyskočit z vlaku, když je napaden stíhačkou. Musejí se schovávat, bloudí liduprázdnou krajinou a popis útěku je stále přerušován kurzívou vysazenými pasážemi vzpomínek na to, co se dělo v koncentračním táboře.

Arnošt Lustig přežil – jako zázrakem – jeho matka a sestra také. V Praze vstoupil do komunistické strany. „Já je miloval, byli to osvoboditelé. Každého, kdo by vaši zemi osvobodil od nacistů, byste milovala,“ řekl reportérce. A také: „Komunismus byla nekrásnější naděje a nejhlubší zklamání.“ Když pracoval jako filmový scénárista, byl s dalšími filmaři a funkcionáři KSČ pozván na Hrad. Promítli jim film Leni Riefensthal Triumf vůle o sjezdu NSDAP v Norimberku, Hitler jako bůh. Řekli jim, že mají takový film natočit o soudruhu Stalinovi a soudruhu Gottwaldovi. To byl konec Lustigovy lásky ke komunismu. Jak říká: „V tuto chvíli jsem si uvědomil, že se komunismus stále víc blíží nacismu.

Literární dílo Arnošta Lustiga má jediné téma: pronásledování od roku 1938 až do konce války, které ovšem s válkou neskončilo. V lidech, kteří ho zakusili, žije dál, i v jejich dětech. V projevu proneseném na konferenci Northwestern University v USA, popisuje Lustig největší myslitelný protiklad normálního lidského života a nelidského umírání, které prožil. V dubnu 1944, když bylo varšavské ghetto v plamenech  (povstání ve varšavském ghettu začalo v dubnu 1943, varšavské povstání v srpnu 1944, pozn. překl.) a desetitisíce lidí umíraly, říká Lustig, psal jen několik set metrů odtamtud polský básník Czeslaw Milosz  nádhernou báseň o krásné dívce v baletním úboru, obraz šťastných dnů. Tento protiklad je obraz světa, který vidím, když se ptám, co je člověk, říká Lustig.

V této době, tedy v roce 1944, bylo Arnoštu Lustigovi osmnáct let. Přežil tři koncentrační tábory, Terezín, Osvětim a Buchenwald, a tři rozsudky smrti. A nevěděl, co udělat se životem, se svou zkušeností, jak řekl, když všechno skončilo. Vlastně teprve začalo. Stal se spisovatelem. Psal o tom, co se stalo, jak nejlépe uměl. Když jsi v Osvětimi, řekl Lustig, kde jsou dennodenně, ve dne v noci vražděny desetitisíce lidí, tak už žádné mrtvé nevidíš. Neregistruješ je, nebereš je na vědomí, jinak bys dlouho nežil, ale zemřel bys zoufalstvím a beznadějí. Lustig musel tedy psát, aby nejen nám, čtenářům, ale i sobě, zpřítomnil, co se stalo. I jemu psaní umožňuje nejen zachytit, co se stalo, ale vzít to vůbec na vědomí.

V bibliografii Arnošta Lustiga jsem napočítal přes třicet titulů – povídky, romány a filmové scénáře, tedy velmi rozsáhlé dílo, které začal tvořit brzy po válce. Nejdřív studoval na Karlově univerzitě, pracoval jako novinář v Československém rozhlase, v padesátých letech měl první literární úspěchy, které dosáhly při „oblevě“ před Pražským jarem a během něj v letech 1967 a 1968 prvního vrcholu. Při přepadení země armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl Arnošt Lustig s rodinou v Itálii, nevrátil se, emigroval do Izraele a Jugoslávie, potom do USA, kde mnoho let přednášel ve Washingtonu film a literaturu, než mu „sametová revoluce“ umožnila návrat domů. Dalo by se říct – normální český osud ve století, kdy mezi lety 1939 a 1990 Češi normální život žít nemohli.

I v exilu zůstal Arnošt Lustig věrný svému tématu a byl úspěšný. Takřka všechny jeho knihy jsou přeložené do angličtiny a některé vyšly v USA ve vysokém nákladu. Obdržel několik významných vyznamenání, kromě jiných dvakrát cenu National Jewish Book Award. Americké recenze jeho knih zaplňují velký šanon. Jestli počítám správně, dostal deset cen za filmy, které byly natočeny podle jeho scénáře. Próza Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, kterávyšlapoprvé v Praze v roce 1964, byla přeložená do angličtiny, němčiny, japonštiny, norštiny, estonštiny, nizozemštiny, hebrejštiny a bulharštiny.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou mi z Lustigova díla nejvíc připomíná Franze Kafku. Proč? Nejdříve stručně k ději: Němci zajali v Itálii skupinu dvaceti bohatých amerických Židů a pohodlným vlakem, ne v dobytčácích jako obvykle, je transportují do Osvětimi. Gestapák Brenske jim slíbí svobodu, když pořádně zaplatí. To jsou samozřejmě ochotní udělat. A nyní začíná odysea, k níž se připojí i dívka, právě ona Kateřina, která už ztratila celou rodinu. Vlak jezdí křížem krážem po Německu, dojede dokonce až do Hamburku, kde dvacítka Židů může vidět z oken vlaku v přístavu loď, která je má odvézt do Ameriky. Ale neustále nastávají překážky, které lze vždy překovat ještě větší sumou peněz. A staří muži stále sahají po šekových knížkách a platí obrovské částky.

Lustigovu dovednost obdivuji především při ztvárnění nesmírně elegantních a chytrých proslovů gestapáka Brenskeho. Je to mnohomluvný svůdce, podvodník, pán lži, jak se říká i ďáblovi, a dvacítka mužů je až příliš ochotná mu uvěřit. Klamou sami sebe, protože nechtějí pohlédnout do očí tomu, co je čeká. Falešné sliby používali nacisté často. Do Terezína přijely z Prahy rodiny, které už zaplatily vysoké částky za krásný byt, a teď žádaly balkón na jih. Transporty do Osvětimi, jak se neustále opakovalo, měly Židům přinést dobré ubytování a pracovní místa. Rádi by tomu věřili.

A právě v tomto klamu vidím podobnost s Kafkovým románem Zámek. Vždyť nejdůležitější zámecký úředník, jehož nikdy nikdo nespatří, se jmenuje Klamm, tedy česky  klam či sebeklam. A není celá konstelace taková, aby člověk získal pocit, že chudáka K. vodí mazaná byrokracie za nos? U Lustiga je to tanec smrti, protagonisté se několikrát otočí v kruhu, než tanec skončí. Tanec vede Brenske, „smrt je mistr z Německa“, ale dva lidé vybočí z řady. Jeden z nich, pan Rappaport-­Lieben, pojmenuje lež lží a je zastřelen. A nakonec je zastřelena i Kateřina. Tito dva lidé si život nezachránili, stejně jako si ho nezachránili ostatní, kteří nakonec jdou do plynové komory, ale zachránili svou důstojnost. Nepřipomíná to Amálii z Kafkova románu, jedinou, která se zámeckým úředníkům vzepře a je za to potrestána?

Světu vládne klam a mam, takový dojem lze mít občas u Kafky. U Lustiga to zní takto: „Stalo se to uprostřed křiku Rappaporta-Liebena, že i tato loď je šalba a klam a že se na ni nikdy nedostanou, protože jinak by tu vlak tak dlouho nestál, a že nevěří ani tomuto vlaku. Když Rappaport-Lieben křičel, že zažil jiné Německo a že doufá, že i po jeho smrti se Německo pozvedne a očistí z tohoto smetí, a že ti, co mu vládnou, jsou zločinci, víčka pana Bedřicha Brenskeho se s nechutí přivřela; strážci vytáhli své odjištěné pistole a Rappaporta-Liebena zastřelili. Nato se rozestřelo ticho.“

Lustigovy sympatie patří těm, kteří pohlédnou nevyhnutelnému do tváře a kteří si tak, abychom zase citovali Kafku, uchovají to, co je v lidech nezničitelné navzdory veškerému ničení lidskosti. V Démantech noci  Lustig píše: „Beznaděj je mnohem lepší než naděje…“

Kateřina Horovitzová je alegorií této beznaděje, jež uchovává to, co je nezničitelné. Modlitba, kterou rabín v závěru odříkává pro Kateřinu Horovitzovou, je kadiš za všechny mrtvé, kteří museli zemřít bez modlitby. „A pak se díval, jak hořelo její tělo, zbaveno předtím vlasů, a říkal vše znova ve svém zpěvu, kterému pan Bedřich Brenske ani jeho adjutant a ostatní nerozuměli. »Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná.«“

Jsou to právě mladí lidé, které Arnošt Lustig staví do centra svých próz, mladí tak jako byl on, když byl deportován do koncentračního tábora, a nezřídka to jsou mladé dívky. V tomto smyslu vypráví Lustig na základě vlastních zkušeností, ale až na pár výjimek ne autobiograficky jako H. G. Adler. Hledá a nachází zvláštní situace, které okrývají mezní bod lidské existence a zasahují čtenáře.

Próza, která nejsilněji zasáhla mě, Krásné zelené oči, byla poprvé publikována v roce 2000 v Praze a poté v dalších vydáních a v anglickém, španělském a německém překladu. Tento text je téměř nesnesitelný, protože zde Lustig líčí situaci, při níž se každému, kdo má jen trochu slušnosti, svírá hrdlo odporem. A je opět obdivuhodné, s jakou intenzitou, s jakou přesností je to Lustig schopen pospat, a s jakou neutuchající silou. Jako čtenář jsem byl se silami už v koncích, ale síla autora vytryskávala znovu a znovu.

Hrdinkou je tentokrát Hanka Kaudersová z Prahy. V chaosu posledních měsíců války se jí podaří uprchnout z Osvětimi. Aby ji neodhalili, přihlásí se do polního bordelu a stane se prostitutkou. Denně musí obsloužit dvanáct mužů. Nikdo se nesmí dozvědět, že je Židovka, nikdo se nesmí dozvědět, že je jí teprve patnáct let. Je to nejstrašnější situace, jakou si lze pro tak mladou dívku představit. A Lustig nás ničeho neušetří. Je to právě zkáza všeho lidského v člověku, o které jsem mluvil, v Hance všechno umírá, všechno v sobě musí nechat zemřít, aby přežila. Žije, a zároveň nežije. Její tělo už není jejím tělem, a přece veškerou svou vůli upíná k tomu, aby toto tělo udržela při životě. Dva z jejích stálých zákazníků jsou popsáni podrobněji. Kapitán, který ví, že je válka prohraná, hledá v ubohém bordelu trochu tepla a daruje Hance teplý svetr. A obersturmführer, sadista, který s Hankou brutálně zacházel, toho Hanka při další návštěvě otráví. Podaří se jí utéct. Po válce žije mlčenlivá zelenooká kráska v Praze a své tajemství nikomu neprozradí.

Povaha Hanky Kaudersové se nijak neprojeví, někteří kritici to autorovi vyčítali, já se domnívám, že neprávem. Už není nikým a ničím, je nic, a tak lze o ní těžko něco říct kromě toho, co se s ní děje. A to autor vypráví s naléhavostí, která nemá obdobu. Recenzent novin Süddeutsche Zeitung to správně rozpoznal: „Tento zvláštní nepoměr mezi živým člověkem a mrtvým není otázkou vypravěčské neschopnosti. Román zpracovává látku, která pokud už není za hranicí, tak je zcela jistě na hranici toho, co lze realisticky a psychologicky srozumitelně zobrazit. Lze si vůbec představit, co žena jako Hanka Kaudersová cítila?“

V knize je vylíčen dlouhý Hančin rozhovor s rabínem, jehož potkává v Katovicích, když se vrací do Prahy. Vlastně to není rozhovor, protože Hanka téměř nemluví, ale rabín mluví takřka nepřetržitě, k ní i k sobě, a mučí se otázkou boha, jehož znal z posvátných textů a k němuž se léta modlil. Boha spravedlivého, moudrého, mocného a dobrého. Ale zůstal mu jen bůh mlčení: Z prázdnoty nepřišla odpověď, protože v prázdnotě neexistuje ani ozvěna.Jeruzalémský religionista Gershom Scholem napsal, že Kafka zobrazuje svět, v němž bůh mlčí.

A ještě jednou citace Tobiase Heyla ze Süddeutsche Zeitung, u nějž jsem nalezl potvrzení svého názoru na Krásné zelené oči. „Nesilnější účinek tohoto románu, tak otevřeně vystavěném, je v tom, že věcný tón, který nás zpočátku zaráží, vrací právo na diskrétnost a důstojnost, o něž byla Hanka Kaudersová a její družky v utrpení za války oloupeny.“ To nezničitelné v člověku je kupodivu právě v nepokrytém způsobu vyprávění Arnošta Lustiga.

Setkal jsem se s Arnoštem Lustigem jen jednou, na čtení v Českém centru v Berlíně. Jak velký protiklad byl mezi jeho čteným textem a rozhovorem, který poté následoval. Próza byla skličující, rozhovor veselý a nenucený, dokonce humorný. Neztratil naději a důvěru, také za to mu děkujeme, protože nám umožňuje hledět dál přes to, co se stalo.

(23. 10. 2008)