B-52 NEPŘILETĚL
Ne, fakt beze srandy, jsem úplně v prdeli, vybouchnul jsem, tisíce šílených hlasů řádí v mým těle. Zavřel jsem všechny vchody do sebe, abych se nerozletěl. Musím si počkat na zklidnění, na celkovou stabilizaci času, na to až se slova-vojáci posilní sny a syrovým masem.

Všichni odešli. Včera, před měsícem, před sto rokama, nevím. Město je prázdný, město umře.

Na začátku jsem se snažil srovnat se se svojí duchapřítomností.

Nešlo to. Sral jsem na duchapřítomnost. Pozdějc jsem si zvyknul na stav nehybnosti, na stojící vzduch a dutý ticho.

Cimra, ve který píšu, je plná prázdných flašek, což komplikuje pohyb: neustále na ně narážím a padám, mám ruce pěkně pořezaný. Ve chvílích největší ožralosti si připadám, jako bych byl kus nábytku, nebo že nejsem vůbec, že jsem jenom produkt nějaký imaginace. Ono to asi není daleko od pravdy, tý poslední, všeobjímající jistoty, která jednoho pěknýho dne zabije naší domýšlivost a naše lži, tak zběsile listuju telefonním seznamem, nejbezbranějším dokumentem existence: vida, tady jsem, podtrženej. Kdo to chce popřít, ať radši drží hubu!

***

OMLUVTE TENTO ÚLET, ale rak je nejženštější lunární znamení, časy jsou nejistý, navíc když jsi v neděli v Lapidáriu, žíznivej a švorc, a Sněžana je v Umagu a tobě nic jiného nezbývá.

***

Spolykal jsem 1000 kilometrů se šlehačkou. Před svítáním zvracela rovina mlíčnou mlhu, náklaďáky, útroby plný rybízu krájeli vodu na tenký šedivý plátky. V restauraci na nádraží jsme jedl brambory zadarmo. Byly studený, trpký a gumový jako medvídci. Snědl jsem půlku kuřete a zalil ho sklenicí piva. H. D. Stanton zpíval Canción Mixteca. Pozdějc jsem si, už v pronajatým pokoji, hrál s kousky dálnice v kapse a kroutil si cigarety. DARK WAS THE NIGHT.

***

Cimra byla natřená na bílo a ani okno nevypadalo zle: mačkají se za ním fialový zahrádky a městská basa. Zabil jsem mouchu vlhkýma papírama popsanýma překladem Zahlových veršů. Svazky Rotbuch Verla pouštěj červenej déšť, kterej proniká střechama, parkama, asfaltem. Tady se zabíjím. Nic se neděje.

***

Už dlouho jsem poslouchal vlaky, který jezdili kolem. Pak jsem dostal hlad. U Malika vařej nejlepší špagety, U Malika jsem potkal Uršulu L., zmoklou, splihlou, perverzní jako Barbara, jako růžovej buclatej andílek z obrázků ve výloze starožitnictví. Sedla si vedle mě a vylohnila MOJE pivo. Byl jsem v šoku.

– Uršula – napřáhla ke mně ruku, která právě položila MOJE pivo.

– No, pozdrav pánbuh, ukradla si mi pivo.

Tvářila se, jako by všechno bylo v pořádku, jako by se nestalo vůbec nic.

– Co? – dívala se na mě bezelstnýma očima.

– Jak, co? Právě si vychlastala Moje pivo!

– Smrt svinskýmu systému! – řekla.

To mě dohřálo. Hesla postavený na hlavu. Měl jsem kámoše, který by, jakmile bych se nasral a začal ho dusit… ale to se vás konec konců netýká.

– Reiner Maria – řekl jsem.

– Prosím?

– Zerubabel.

– Snad nejseš Reiner Maria?

– To jsem byl ještě před chvilkou. Zamyslela se.

– Víš – řekla – nemám ráda lidi, co se takhle rychle měněj.

– Vyplaš svůj stín a zameť stopy. A nezdržuj se v rámci svýho jména, chytne tě.

– Co to? – dívala se zvědavě na mě.

– Nikdy nevíš. Jsou všude kolem nás.

***

s. 81–85