kapitola 4.
O ďábelském představení a drobečcích z informátorovy kapsy
Soumrak již pomalu zahaloval město, když Folo vytáhl z hromady na zemi tenký fascikl a hodil ho na stůl. Svazek? Ne tak úplně. To, co si Folo dopoledne prolistoval, nebyly policejní svazky. Hard-core pornografie pro ultra úchyláky to byla.

Co tam všechno nebylo? Sodomie, pedofílie, narkomani, alkoholismus, prostituce, homosexuálové, pokusy o zabití & sebevraždy, domácí násilí, spolupráce se Službou, spojení s podzemím… Ajaj, zatrnulo Folovi, a byl upřímně udiven prací svých předchůdců. Představoval si je, jak frflají, když se přehrabují v odpadcích cizích životů, vytahují ty nejshnilejší kusy a dávají si je do tašek na zamražení. S lítostí zjišťoval, že úchylky některých spisovatelů jsou dojímavější než jejich díla a že jen část těchto zkušeností literárně zpracovali, kde by bývali byli. A pak se položila otázka, co teď? Komu svěřit hlavní roli v ďábelském představení, které režíruje Stokilák? (Myslíte už někoho konkrétního?, zeptal se Folo. Co tě sere?, řekl Stokilák.) Folo velmi dlouho přemýšlel, podle čeho se bude vybírat, ale nenapadalo ho nic dostatečně rozumného. Nakonec ho napadlo, že vybrat tu jednu pravou oběť není úkol pro člověka. Co by to bylo za představení, kdyby v tom nemělo prsty její veličenstvo, krásné a nenapodobitelně bezcitné štěstí, napadlo Fola, když si vypisoval jména na papír. T

Tak takhle se tedy cítíš, když mícháš lidskými osudy, mrmlal si a vytáhl jeden papír z haldy na stole. A ještě před tím, než ten papírek rozmotal: Sorry, chlape, ale není v tom nic osobního. Pak si přečetl, co bylo na papírku napsáno: Boris Elazar. Skvělý. O tobě nevím v podstatě vůbec nic, ale příjmení zní skvěle. Uděláme tedy hvězdu z tebe.

Pak si zapálil cigaretu, podíval se na kolonu automobilů s rozsvícenými světly a na chvíli se zaposlouchal do hudby nervózních klaksonů. Stáda aut kolem tebe ztrápeně projíždějí, řekl nahlas. Nebo stáda autobusů? Nejdřív jsou to stáda autobusů, mrmlal si a vzpomínal na dny svých studií. Jak je to jen dávno, mávl rukou jako stěračem a otřel staré výjevy a raději se věnoval fasciklu na stole.

Ačkoliv na místo šéfa Okulteru vynesla Folu vlna sociálních demokratů, on byl spíše příslušníkem Řádu levicových xenofobů. Nic cizího mi není lidské, ale…to byl jeho životní princip. Pod tím vším se ale skrývala jeho schopnost ostře oddělit soukromí od užitku, a tak celé Folovo krédo vypadalo takto: Nic cizího mi není lidské, ale mohu se kontrolovat. Byl v kanceláři úplně sám, tak…tady se nemusel kontrolovat, ne? Elazar nebyl náhodný výbor. Folo podváděl. Papírek s Elazarovým jménem si označil, protože Židy a Srby (tady se zcela projevila jeho fantazie) nesnášel v ještě větší míře, než bylo normální. A jelikož Srbové už byli kvůli častému používání poněkud okoukaní, rozhodl se pro Židy. Žid, který se zapletl s arabskými teroristy, to bude bomba.

Dobře, sice málo, trochu málo, ale dobrý. Jak tohle dopadne? ptal se sám sebe Folo, když otevíral fascikl.

Datum a místo narození, národnost (promiň, mrknul jsem se, ha-ha!), spisovatel, bydliště, svobodný, jedináček, matka v domácnosti, otec stavební inženýr, v roce 1989 rodina emigrovala do Izraele, údaje o vzdělání (Folo až hvízdnul, když si přečetl, že studoval romanistiku, germanistiku a nordistiku v Záhřebu, Heidelbergu a Montpellieru), nebyl ve straně, v Německo ani ve Francii nepřišel do styku s politickou emigrací, měl vztah s Alžířankou Nurou Kader v Montpellieru (krásná společnost, napadlo Folu, asi se rozpláču), v Německu se pohyboval v ultralevicových kruzích, od roku 1987 bydlel v Záhřebu, od roku 1991 má vztah s Natašou Wagner (ha, návrat ke kořenům), z období po roce 1990 je vůbec málo zpráv. Ani ve zbytku svazku už nenašel víc. Elazar se především držel stranou. Pohyboval se ve velmi úzkém okruhu lidí. Vzhledem k chybějícím poznámkám o milostných aférách se Elazar evidentně držel na uzdě. V jedné anketě odpověděl na otázku, zda se cítí on jako Žid, v Chorvatsku ohrožen, že se především cítí odstrčeně, protože je vidět, že Židé už nejsou dobří ani na roli obětí. Odmítl vystoupit na velkém protestním shromáždění Stojedničky na Jelačićově náměstí (Vida, necpeš se ani do tohohle, co?, chceš, aby tě nechali na pokoji) a v televizním vystoupení na téma válka a menšiny, která běžela na živo, se celý jeho projev scvrkl jen do jediné věty: Kupte si mojí skvělou sbírku povídek V tunách vám odnesu to, co jste mi upřeli v gramech. Další záznamy Elazarových veřejných vystoupení už ve složce nebyly. Folovo dobré rozpoložení náhle zmizelo (Co je tohle za debila, proč se o něj vůbec zajímáme?). Zbylé zápisy hovořily jen o Elazarových problémech s alkoholem, o neúspěšných pokusech o léčení ve Vinohradské léčebně, o obyčejných problémech alkoholika a podobných detailů od sledovaček po přepisy několika telefonních rozhovorů (Hovno, hovno, hovno, všechno si musím udělat sám!). Přečetl si kousek onoho přepisu rozhovoru s jedním aktivistou za lidská práva S. M., který proběhl poté, co byl Elazarův román Ramada v týdeníku Chorvatská víla prohlášen za protichorvatské smetí…

(s. 25-30)