Hrdinkou románu je Rivi Šenhar, stejně jako v románu Le Matisse ješ et ha-šemeš ba-beten, avšak zatímco tam je to naivní dvaadvacetiletá dívka toužící po literární dráze, zde je Rivi úspěšná spisovatelka, osmatřicetiletá vdaná žena a matka dvou dcer.

Román začíná pohřbem Riviny bývalé učitelky literatury na střední škole, Michaely Berg. Po pohřbu se Rivi rozhodne najít své deníky, které zakopala na hoře Karmel před více než dvaceti lety. Převážná část románu sestává ze čtyř deníkových sešitů, které Rivi psala mezi svými třinácti a sedmnácti lety a nyní se je v průběhu jednoho večera a noci roku 2001 znovu odvažuje číst. Při četbě deníků se odhaluje tajný vášnivý milostný vztah mezi učitelkou Michaelou a nezletilou studentkou Rivi, trvající dva roky. Příběh sleduje krůček po krůčku utváření identity dospívající dívky, odcizené svým rozvedeným rodičům, která dychtí po lidském kontaktu a po poznání, je otevřená všemu, co život přináší, a jejím snem je stát se spisovatelkou. V průběhu psaní deníků se Rivi rozvíjí po stránce sexuální, citové i literární. Proto v příběhu navzájem koresponduje vztah mezi tělesnou touhou a touhou po slovech, které jako by prýštily ze stejného pramene. Milostná aféra žákyně a učitelky však postupně spěje k nenávratnému konci, nemluvě o tom, že navíc Rivina matka deníky nachází a okamžitě je předloží řediteli školy. Rivi striktně popře existenci jakýchkoli erotických vztahů s učitelkou literatury a prohlásí, že deníky jsou výplodem její fantazie, pouhým spisovatelským pokusem. Nicméně Michaela je donucena opustit školu, kde vyučuje; spolu s manželem a synem odjede z Izraele a přestěhuje se do New Yorku. Zbývající části románu popisují Rivinu snahu vyrovnat se s nekonvenční minulostí a s Michaelinou problematickou a složitou povahou. Mnohokrát se zrcadlící detaily spolu s perspektivou roku 2001 umožňují víc než jediný náhled na události a uvažovat například o tom, zda máme před sebou příběh o velké a jedinečné lásce, nebo příběh o zneužití.

Román je vystavěn ze čtyř kapitol a epilogu. V každé kapitole je v úplnosti uveden jeden z deníků, které si o svém milostném vztahu s Michaelou psala Rivi v mládí, ale před každým deníkem a též v samém závěru románu se nachází několik stránek, které vyprávějí o Riviných činech v její přítomnosti, z níž předává příběh, v roce 2001. Tyto stránky vytvářejí jakýsi rámcový příběh k hlavnímu příběhu vylíčenému v Riviných denících. Pokud bychom je spojili, obdržíme souvislý popis Riviných duševních pochodů v den Michaelina pohřbu a v noci potom. Na konci knihy se objevuje epilog, který dospělá Rivi po přečtení deníků dopisuje, aby dovedla ke konci svůj a Michaelin příběh. Tato pasáž vypráví o setkáních Rivi a Michaely mezi těmito dvěma časovými rovinami, tj. mezi obdobím, kdy se odehrávala jejich láska, a dobou Riviny přítomnosti v roce 2001, v níž pročítá deníky.

„Jak uchovám jeho náhlou milost?“ táže se lyrická mluvčí básně Ley Goldberg Nisanový chamsin, dvakrát citované v románu Hine ani matchila, a vyslovuje tím též esenciální poetickou otázku, jíž se tvorba Jehudit Kacir zabývá a pokouší se na ni odpovědět. Kacir vypráví každodenní, neměnné a obvyklé věci v jejich zázračnosti a obtíženosti krásou, smyslností, barevností a vitalitou. Tato báseň je metonymií protikladného proudu mezi ženskými postavami v románu a jejich volbou. Oproti prožívání konvenčního a nudného života, „neměnného dne“, nabízí vykoupení pomocí naplnění reálného, rutinního a neměnného života smyslností, rozrušením tlukoucího srdce, barevností a láskou. Toto vykoupení uskutečňují dvě hlavní hrdinky též prostřednictvím příběhu své lásky. Rivi však naplňuje příkaz vykoupení dnů z jejich všednosti a neměnnosti nejen skrze sexualitu a tělesnost, ale i skrze tvorbu a slova. Michaela představuje pro Rivi „učitelku“ jak ve vztahu kulturně-literárním, tak ve vztahu tělesně-smyslovém; ztělesňuje náhradní postavu za chybějícího otce a za narcistickou matku.

Je však důležité zdůraznit jiný stálý komponent v tvorbě Jehudit Kacir. Proti romantické touze po bouřlivém životě plném zážitků v jejích hrdinkách přebývá i strach ze smrti. Smrt se objevuje v podobě motivu strachu z onemocnění rakovinou , která přechází dědičně na ženy v Rivině rodině a zabíjí je v nejlepších letech. Motiv smrti se vkrádá do knih Jehudit Kacir také jako způsob organizace zápletky. Jehudit Kacir často buduje zápletku v převráceném pořádku, od konce k začátku, a to jako retrospektivní pohled dospělé hrdinky na léta svého dospívání a mládí. Děj se často rozvíjí popisem nemoci či pohřbu někoho z hrdinčiných drahých, a ta v těchto situacích symbolizujících sílu Thanata v bytí začíná vzpomínat na zážitky lásky v dřívějších letech svého života, které vyjadřují sílu Erota v bytí. Tak je tomu i v románu Hine ani matchila, který začíná Michaeliným pohřbem, po jehož skončení se Rivi rozhodne najít své deníky, které zakopala na hoře Karmel před více než dvaceti lety.

S motivem smrti souvisí i život Anny Frankové, který je v románu využíván k různým potřebám. Anna Franková zde nefiguruje coby známá oběť holocaustu, ale jakožto hrdinčina vrstevnice a spřízněná duše. Stejně jako Rivi touží žít svůj život naplno a bez kompromisů, ale smrt jí v tom zabránila. Právě kvůli setkání Erota a Thanata v životě Anny Frankové Rivi rozhodla převzít model Annina známého deníku, do nějž Anna zapisovala svůj život v bytě-úkrytu v Amsterodamu jako román v dopisech adresovaných fiktivní přítelkyni Kitty. Po vzoru Anny Frankové se Rivi rozhodla psát deník v dopisech, v nichž se obrací k Anně coby své imaginární přítelkyni a sama se podepisuje Kitty, což je jméno fiktivní adresátky dopisů Anny Frankové.

Kacir se v románu Hine ani matchila pokouší spojit dvě formy psaní, dopisy a příběh dospívání. Vzhledem k tomu, že dopisy jsou určeny dávno mrtvé Anně Frankové a navíc působí spíše jako deníkové záznamy než dopisy, četbu doprovází určitý pocit literárního triku, jehož cílem je ukázat svět prostřednictvím třináctileté dívky. Autorka zde skutečně předkládá dvojznačnou hru s tím, do jaké míry máme před sebou skutečné deníky a do jaké míry se jedná jen o fikci. V postavě Rivi reflektuje Jehudit Kacir její i svou spisovatelskou tvorbu a potažmo i tvorbu tohoto románu: „Někdy jsou deníky jen smyšlenkou či fantazií; spisovatel si vždycky může vymýšlet detaily, pohrávat si s nimi nebo je upravovat. Někdy je deník jen formou psaní, po letech,“ říká Rivi na přednášce Michaeliným studentům, a rozehrává tak moment noetické nejistoty: je to/není to hra, je to skutečnost/fikce. Rázem se tak ukáže jako dvojsmyslné, zda Rivi, osmatřicetiletá spisovatelka, opravdu po dlouhém kopání v zemi nachází své pohřbené deníky, či zda je jen rekonstruuje ze své paměti a vzpomínek v oné noci roku 2001 po Michaelině pohřbu. Některé pasáže působí dojmem, že Rivi nečte reálné sešity, který napsala ve čtrnácti, ale že znovu buduje celý příběh ze vzpomínek, píše znovu sebe samu, s vhledem dospělé ženy, pokoušející se znovu poskládat postavu někdejší dívku. Všechny věty v denících, které znějí příliš dospěle, tak získávají jakési pozdější ospravedlnění.