Není jednoduché určit literární žánr prvotiny mladého krakovského etnologa Andrzeje Dybczaka. Je to cestopis, reportáž, román? Autor Gugary skutečně strávil několik měsíců života se sibiřskými Evenky a hrdinové jeho knihy jsou reálně existující lidé. Spal v jejich „čumech”, kouřil jejich cigarety bez filtru, rybařil a mokl na neustávajícím dešti, sbíral šišky a příběhy, hrál šachy a pil vodku. Při tom se opatrně vyptával na duchy tajgy, již promlouvali přes oheň a nenechali ho na pochybách, že je tu cizinec. Kniha Gugara je výsledkem tohoto dobrodružství, a její titul znamená zvuk zvonků používaných pastýři sobů.

Dybczakova próza je syrová, nesentimentální, behavioristická. Samotný autor-vypravěč nám toho o sobě samém moc neprozradí. Raději zůstává ve stínu, aby se plně a s pokorou mohl soustředit na svět, do kterého vstupuje. Téměř novinářským, suchým stylem ale s velkou dávkou lyričnosti popisuje krutou realitu současné Sibiře. Přináší jen fakta o svých zkušenostech – nikdy nehodnotí. Zároveň však jakoby náhodou demytologizuje tuto krajinu, jejíž tradiční kultura se nenávratně ztrácí. V tajze žijí se svými soby už pouze tři rodiny. Všichni ostatní se odstěhovali do vesnice, kde je jejich život určitě jednodušší, ale za toto pohodlí platí ztrátou zakotvení, totožnosti, hodnot a jazyka. „Pokrok“ s sebou přináší vzduchoprázdno, které vyplňuje laciný popkulturový odpad a tvrdý alkohol. Degenerací Evenků, kterou započal Sovětský svaz, tak dnes doplňuje globalizace. Sibiř, jakou známe ze starých cestopisů, existuje už jen ve vzpomínkách.

Dybczak nás seznamuje hned s několika obyvateli tohoto nepříznivého světa. S Taťanou, hospodyní čumu, která vždy vyhrává v dámě. S jejím manželem, nemluvným Dimitrijem. S jejich potomky: učitelem Koljou, který i přes své vzdělaní se pořád cítí synem svého kmene, a s puberťákem Maximem, který chce být pastýř jako rodiče (nebude). Seznamujeme se také s vesničany: s psychicky nemocným Mistrem, opilcem Bosmanem, nafoukaným starostou osady Hjejkuriím. I Evenkové z tajgy mají moc rádi alkohol, ale vesničané už chodí omráčení chemickým lihem skoro každý den. O svá stáda sobů dávno přišli a teď nemají nic. Slyšíme nepříjemné povídání o opileckých vraždách, vypravěč se však na žádné senzace nezaměřuje. Spíše nám dovoluje nahlédnout do každodenního života těchto lidi, seznámit se s jejich starostmi, sny, koníčky, humorem.

Hrdina zapisuje, pozoruje, často se zúčastňuje různorodých místních aktivit, ale nikdy se nepokouší své hostitele soudit nebo nějak hodnotit. Není v něm ani špetka povýšeného přístupu „civilizovaného“ Evropana. Přijímá místní lidi takové, jací jsou. Se zvědavostí krůček za krůčkem objevuje jejich jinakost, čili zároveň vlastní odlišnost. S pokorou přijímá svou roli v tomto společenství – takového trochu ňoumy a podivína, který sem přijel čert ví proč, občas se ztrácí a nezná tajemství tajgy, ale přesto je svůj chlap.

Po napsání knihy se Dybczak mezi své hrdiny ještě jednou vrátil. Spolu s Jackem Nagłowským natočil dokumentární snímek se stejným titulem. Na místě se dozvěděl, že někteří jeho hrdinové už nežijí (Bosman), že někteří přišli o své soby (Taťana, Dimitrij). Smutný epilog této pozoruhodné, neobvyklé knize tedy napsal život sám.