Zabývat se odborně brazilskou literaturou krom jiného také znamená vypořádat se s celosvětovým „fenoménem zvaným Paulo Coelho“. Vážený profesor Filozofické fakulty Lisabonské univerzity, Fernando J. B. Martinho, například na autorovu adresu vyhýbavě i výmluvně prohlásil, že nemá čas, aby četl všechno. Jeho neméně věhlasný kolega, profesor Davi Arrigucci Jr. z Univerzity v São Paulu (USP), byl méně diplomatický, zato stejně strohý: „Nečetl jsem a nelíbil se mi.“ Některými svými studenty a čtenáři byli odborníci následně nařčeni z neprofesionalismu, autoritativního aristokratismu, povýšeného elitářství a podobně. Jak mohou někoho zavrhnout a odsoudit, aniž ho vůbec četli!?

Není to záští ani závistí pramenící z Coelhovy masové přízně u čtenářů a rekordní prodejnosti jeho knih, jak někdy sám autor tvrdí – vždyť čtenářské oblibě a úspěchu na trhu se těší řada kvalitních autorů – avšak tyto kategorie nejsou pro literárního kritika při posuzování umělecké hodnoty díla ani přinejmenším určující. V jednom knižně zveřejněném rozhovoru (Suęnio Campos de Lucena: 21 brazilských spisovatelů: cesta mezi mýty a moty, São Paulo, 2001) Coelho sděluje další domnělý důvod, proč je u kritiků v nelibosti: „Dokázal jsem být prostý a přímý, aniž bych ztratil na básnické kvalitě. Index opětného přečtení mých knih je veliký.“ Druhou větu uvádím pouze jako drobnou ilustraci autorova uvažování, pozastavme se nad první částí této výpovědi. Paulo Coelho vskutku umí být prostý a přímý, a tudíž přístupný a srozumitelný. A třebaže to automaticky neznamená, že by se tím stal dobrým spisovatelem, rozhodně to apriori nepatří k záporům jeho tvorby. Naopak, oslovit širé publikum je vpravdě velkým uměním svého druhu. Důležité ovšem je, jak a čím oslovujeme.

Žádný spisovatel se ve své tvorbě nemůže vyhnout nejrůznějším „klišé“. Množství nosných témat je značně omezené; jazyk, aby byla zachována alespoň částečná srozumitelnost, má též své hranice, třebaže nepostihnutelně proměnlivé. Posláním a přímo povinností každého tvůrce je tato „klišé“ překonávat, vytvářet z nich nové hodnoty. Paulo Coelho se jich nicméně drží zuby nehty. Místo aby se stereotypů snažil vyvarovat, vyhledává je, hromadí, neústrojně a neúnosně je opakuje.

Ve stejném duchu se nese kritika loni zesnuvšího Joãa Alexandra Barbosy, dalšího profesora sãopaulské univerzity, v recenzi na Coelhův román Jedenáct minut nazvané V Akademii ano, v literatuře nikoliv. První částí titulu Barbosa naráží na fakt, že Paulo Coelho byl v roce 2002 přijat do konzervativní, vybrané, výběrové a vybíravé Brazilské literární akademie, čímž se jen zdůraznil rozdíl mezi ní a univerzitní akademickou obcí. Do literatury Coelho podle Barbosy nepatří, neboť její tradici ničím nerozvíjí, nepopírá ani nepřekonává.

Co odlišuje spisovatele od nespisovatelů? I my, kteří nemáme ono „básnické střevo“, se přece úplně běžně bavíme o lásce a smrti, o vlasti a válkách, o smyslech a nesmyslech, o svých snech a tužbách, ale i o tom, jakou barvu toaletního papíru používáme, zkrátka o tématech zcela vlastních i literatuře. Kde je rozdíl? V podání neboli ve využití jazyka, jeho nepřeberného bohatství prostředků pro výstavbu promluvy. Spisovatel vesměs nemluví o věcech, které by nám byly cizí, on o nich pouze mluví jinak. Činí tak i Paulo Coelho? Nebýt jeho laciného (tudíž dostupného všem) „mágismu“, řekl bych, že Coelho k nám promlouvá naším všedním jazykem a nadbytečně nám sděluje pravdy, které v podstatě známe, ač se jich ne vždy držíme. Je jedním z nás, my jsme mu rovni, naše cena v našich očích roste.

V Brazílii prý existuje jedna dle samotných slov páně Coelhových „seriózní a důkladná“ univerzitní práce srovnávající strukturu pohádek a jeho výtvorů. Coelhovy knihy jako novodobé pohádky pro dospělé a dospívající? V obou případech nacházíme hlavního hrdinu, který prochází (h)různými těžkostmi a překonává je, boj dobra se zlem, úměrné napětí, sem tam nějakou magii, šťastný konec, optimistické vyznění, srozumitelný, jednoduchý jazyk, snadno pochopitelná ponaučení, postižení obecných životních pravd. Ne-li přímo shody, přinejmenším podobnosti jsou zjevné. A co odlišnosti? Pohádky mají tradici starou staletí, uchovávají si lidovou obraznost a představivost, přirozenou svěžest a nebanalizující prostotu, vyzdvihují lidskou solidaritu a altruismus, jsou určeny přednostně dětem.

Komu však jsou určeny Coelhovy romány, kdo jsou jeho nejčastější a nejvěrnější čtenáři? Vyjdeme-li z konvenčních, otřepaných forem (byť někdy pod maskou zdánlivého experimentu) a obsahů jeho děl plných velkých pravd, které by se měly rozumět samy sebou již od dětství, nebo ještě větších zjednodušujících výroků, které barevný, nejednoznačný, těžko uchopitelný a pochopitelný svět zužují a zpříjemňují na svět černobílý, nutně dojdeme k jedinému závěru. Čtenáři Coelhových knih jsou lidé dojemně skromní, navýsost nenároční, literaturou a životem nedotčení, bez rodiny a přátel, kteří by je poučili, kteří by jim pomohli, se kterými by si kdykoliv o čemkoliv mohli pohovořit. Ti, kteří potřebují vést a být neustále ujišťováni o základních věcech. Coelhův výrok „Mým záměrem není někoho něco učit. Sdílím svoje životní zkušenosti, toť vše.“ (Cult, ročník VI, 2003, číslo 70), glosující jeho tvorbu, by byl naprosto v pořádku, kdybychom v jeho textech neustále nenaráželi na nepřetržitě omílané poučky, hesla a zásady. Jejich počet je krajně omezený, o to větší je frekvence jejich výskytu. Ze stokrát vyřčené blbosti se nestane pravda. I stokrát vyřčená pravda pochopitelně pravdou zůstane, může ovšem natolik unavit a otrávit, že už ji třeba nebudeme chtít automaticky přijmout za svou a zbytečně se proti ní vzbouříme.

Základní dějová linie knih, schematická, málo propracovaná, nudná, autorově výpovědi celkem odpovídá. Alchymista může fungovat jako alegorie jeho přerodu („metafora mého osobního příběhu“, jak Coelho dosvědčuje v tomtéž rozhovoru), ve Veronice lze poznat zkušenost s psychiatrickými léčebnami, v Záhirovi se zánikem partnerského vztahu a tak dále. Kolik lidí však čte Coelha pro děj, neřkuli napětí, akci? A co knihy typu Rukověť bojovníka světla? Zážitky sice rovněž bývají duchovního či citového rázu, projevující se daleko výrazněji niterně než navenek. Ale ty se přece nesdělují a nesdílejí, když nechci druhým nijak radit – stylem: Nezabiješ!

Ani námitka, že se autor-kazatel tolik opakuje a je tak triviální hlavně či dokonce pouze proto, aby ho všichni pochopili a aby (nakonec) všechny přesvědčil a donutil se svým životem něco prospěšného učinit, neuspěje. Zapomeneme-li na onen Coelhův výrok z interview, že nehodlá nikoho o ničem přesvědčovat, stále tu překážejí jeho knižní texty. My, živí lidé, se na rozdíl od jejich hrdinů těžko můžeme tak lehce vydat za svým lepším osudem. Naše životy a náš svět jsou totiž na rozdíl od životů a světů Coelhových knih podstatně komplexnější a komplikovanější. A neuvědomovat si to, či záměrně to opomíjet znamená vypočítavě, nebo zbaběle utíkat před skutečností. Těžko tudíž můžeme mluvit o bildungsrománech, přestože jejich zárodek v sobě Coelhova díla nesou, neboť onen vývoj, růst, utváření a proměna hlavního hrdiny v interakci s prostředím nejsou dostatečně psychologicky prohloubeny a prokresleny. Místo toho ono prosté poselství, návod na lepší život. Často křečovitý, často patetický. Často až karikaturně působící. Pořád se totiž pohybujeme na fikčním poli literatury (jak si ostatně sám Coelho přeje), nejedná se o upřímné rady kamarádky u kafíčka ani přítele nad pivem.

Žádný spisovatel samozřejmě nedokáže do svých knih přenést veškerou složitost reálného světa. Z těch, které trochu důvěrněji znám a kteří o to nějakým způsobem usilují, vědomi si svých nepřekročitelných limitů, se to Coelhovi daří nejméně. A nezapomínejme, že důležitá, mnohdy problematická, někdy přímo životní rozhodnutí činíme častěji, než se třeba zdá. A jsem přesvědčen, že nezřídka tak konáme v souladu s naší svobodnou vůlí. Mám na mysli volbu školy, zaměstnání, bydlení, partnera, klubu, volbu mezi věcmi praktickými a módními, prospěšnými a pohodlnými i další.

Zpočátku bývaly knihy Paula Coelha v knihkupectvích řazeny do oddělení „svépomoci“ (portugalsky „auto-ajuda“) nebo esoterismu – přihrádek důvěřivými, naivními, (dobro)srdečnými, pobožnými a pověrčivými, a proto všechno lehce ustrkovanými a vysmívanými prostými Brazilci velmi vyhledávaných. Z tohoto hlediska má Coelho pravdu, když tvrdí, že je autorem ryze brazilským. Jinak ovšem těžko. „Jeho“ témata a myšlenky (ostatně i prostředí, situace, lidské typy a podobně) jsou univerzální, proto dosáhl takového světového úspěchu.

Coelhova neobratnost či ledabylost při psaní všímavějšímu čtenáři stěží unikne, i když „vinou“ překladatelů nebo novějších vydání se řada chyb a nesrovnalostí v textu opraví. Například kolik je Pilar a seminaristovi z románu U řeky Piedra jsem usedla a plakala? Devětadvacet, nebo třiatřicet? Na tomto románu sãopaulský novinář a literární kritik Manuel da Costa Pinto dokládá jednu autorovu spisovatelskou dovednost a přednost: rozuzlení zápletky až v úplném závěru knihy, zde konkrétně zachování napětí a nejistoty, jak se seminarista rozhodne, až do poslední řádky. Už jen kvůli tomu, tvrdí kritik, nemůžeme Coelhův vypravěčský talent tak jednoduše zatracovat.

Z různých období světových dějin (literatury) známe úctu, obdiv, lásku, které subjekt projevoval vůči zvolenému objektu. Ve dvacátém století se subjekt, tedy já, čím dál více a stále častěji obrací pouze k sobě. Sebe si volí k opěvování, sebe vidí jako důvod žití a střed světa. Pravda, již dříve se stávalo, že zbožňovaná bytost byla čirou záminkou k předvedení vytříbeného veršotepeckého umu, ukrutného strádání, které bezmocný milující hrdě i nesměle zakouší, nezkrotné vášně, která jej spaluje. Snad nikdy však sebestřednost a bezohlednost k ostatním nedosáhla takových rozměrů jako v dnešní době. Dnes se miluje konzumně, pro vlastní uspokojení. Domnívám se, že i Paulo Coelho k tomu svými knihami přispívá. Říká v nich totiž, že jsme špatní, pokud se řídíme pravidly společnosti, která je tím pádem také špatná, a dobrými, opravdu hodnotnými a svobodnými lidmi se staneme, až když se vykašleme na okolí a obrátíme se do svého nitra, které nám odhalí, byť někdy za asistence různých mágů a dalších prapodivných (z)jevů, tu pravou životní cestu, na níž jedině dosáhneme osobní spokojenosti. Zdravým zvyšováním sebedůvěry a sebevědomí jedince Paulo Coelho zároveň dociluje jeho větší izolace a odcizení od společnosti. Tou měrou, s jakou vyzdvihuje a upevňuje víru v nás samé, tou současně podkopává ochotu věřit v okolní svět.

To, že ta a ta dívenka po přečtení té a oné Coelhovy knihy přestala myslet na sebevraždu, by nás nemělo dojímat, ale znepokojovat a rozčilovat. A zde spatřuji možná hlavní přínos Coelhovy tvorby. Je snad Coelhovo dílo jednou velkou a ponurou metaforou zkaženého, sobeckého světa? Pokud teprve přičiněním jeho knih se vrací chuť do života, křiklavě to vypovídá o tom, že v naší společnosti není něco zásadního v pořádku. Na její nápravě bychom měli pracovat, tvrdím jsa si dobře vědom omšelosti a zprofanovanosti podobných slov. To něco jsou pochopitelně mezilidské vztahy.

Coelhovi zastánci třeba namítnou: Abychom změnili společnost, musíme začít u sebe. Jistě, ale Coelho tam i končí! Přemrštěný individualismus, zdeformovaný humanismus, místo člověka solidárního člověk solitérní; místo altruismu egoismus.

Nepochybuji a nezpochybňuji, že knihy Paula Coelha řadu lidí obohacují. Chyba ovšem nastane, když se z věcí bezcenných začne dělat poklad pro všechny a/nebo když se ztratí soudnost, schopnost realisticky rozpoznat pravé hodnoty od těch falešných. Že Paulo Coelho dobyl svět tím, čemu údajně věří, za to ho nepřestávám obdivovat a přeji mu to. Tomu, co vyznává a jakou formou to šíří, však nakloněn nejsem a ani, jakožto aspirant na dobrého čtenáře a snad i člověka, být nemohu.