Pro mnohé čtenáře je Brazílie spojena především s karnevalovým hýřením, pružnými těly snědých krásek na Copacabaně, fanatickou láskou k fotbalu, nebo snad s ekologií a deštnými pralesy, se svůdně zeleným peklem Amazonie, s nekonečnými telenovelami. To všechno jsou povrchní atributy, ale můžeme jimi začít.

Romány Paula Coelha se až na výjimku (Jedenáct minut) neodehrávají v Brazílii. Autor se naopak snaží umístit jejich děj co nejdál od své vlasti, jako například v posledně přeloženém románu Brida, kdy autor čtenáře urputně přesvědčuje, že dějištěm je Irsko.

V Coelhových románech nikdo neuvažuje o sebevraždě, protože byl na stadionu Maracanã svědkem potupné porážky svého klubu, netráví večery ve škole samby nebo našíváním flitrů na fantaskní oděvní kreaci z co nejmenšího množství látky, neoplakává přátele, kteří nepřežili přestřelku narkomafie s policií ve favele, ani netouží splynout s primitivním kmeny v dosud údajně neprobádaných koutech Amazonie, nelaškuje s růžovými delfíny. Zkrátka, Coelhovy postavy se nechovají podle toho, co svět mnohdy povrchně přisuzuje brazilskému naturelu. Coelhovy postavy totiž nejsou Brazilci ani Brazilky (opět až na již zmíněnou výjimku).

Vedle absence těchto křiklavých nicméně poměrně nepodstatných charakteristik Brazílie nelze v Coelhově díle nalézt ani návaznost na jiné proudy či autory brazilské literatury (ačkoliv hovoří o inspiraci například dílem Argentince L. J. Borgese). Jako by začínal od nuly, bez příbuznosti s dalšími „kolegy z oboru“. (Ovšem právě nezájem o práci předchozích generací a opakované začínání od nuly patří, podle brazilského sociologa R. Schwarze, k charakteristickým rysům intelektuálního života Brazílie.)

Přesto lze v Coelhových knihách nalézt jeden velmi výrazný rys, který má s kulturně-společenským prostředím Brazílie mnoho společného. Tím rysem je víra ve smyslu náboženské víry, samozřejmá přítomnost boha ve všedním životě, potřeba vyrovnat se s vírou, s katolictvím, a pak tím vším prostupující magie, spiritismus s řadou kultů.

Brazílie je sice tzv. tradičně katolická země, ale především má několikasetletou historii splývání afrických animistických kultů, jejich nositeli byli černí otroci, s primitivními kulty domorodých indiánů a dlouho „povinným“ katolickým náboženstvím portugalských kolonizátorů. Afro-brazilské kulty a křesťanství jsou zdroji brazilské podoby kandomblé (souboru afrických náboženských obřadů, viz např. R. Bastide: Bahijské kandomblé).

Hledání vlastní podoby křesťanství, potřeba skloubit osobní prožitek víry, svoji individualitu a katolické základy, které byly mnoha Coelhovým postavám v dětství vštěpovány, nelze v jeho románech přehlédnout. Toto hledání vždy provází řada rituálů, víc tělesných než duchovních, uctívání přírodních sil, výroba amuletů, ale také návštěva obyčejného kostela a kontemplace v něm.

Dalším rysem, který sbližuje Coelhovy romány s aspektem spojovaným s brazilskou společností, je naivita a přímočarost v jednání jeho postav, tak podobná reakcím protagonistů nekonečných televizních seriálů. Tyto pohádky pro dospělé často slouží i k didaktickým účelům, kdy jednotlivé postavy zdánlivě sebe navzájem, ale ve skutečnosti hlavně diváka poučují, jak má vypadat zdravý jídelníček, že jsou důležité preventivní prohlídky u lékaře a že kondom by měl pro jistotu patřit k základnímu obsahu dámské kabelky i pánské kapsy. Podobně výukově působí i postavy v knihách Paula Coelha. Radí, jak si přičarovat úspěch, jak se zbavit temných sil, jak dosáhnout svého. A mají neuvěřitelné štěstí, takže jim to nakonec skutečně vyjde do šťastného konce.

Obřady, rituály, extatická vytržení, magie tvoří podstatnou část v pořadí druhého Coelhova románu Brida, publikovanému dva roky po dnes již věhlasném Alchymistovi. Překlad Bridy, který česky vyšel poprvé letos, je tak výjimkou z praxe posledních let, kdy překlady Coelhových románů vycházely ve stejném pořadí jako originály, někdy dokonce současně s nimi.

Naivní mladá dívka Brida hledá svou cestu. Usoudí, že ji najde prostřednictvím magie. K tomu potřebuje učitele a potká, vlastně téměř sežene na inzerát, hned dva. Muže a ženu. Dívka navštěvuje lekce magie tak trochu jako by chodila do autoškoly. Snaží se čtenáře přesvědčit, jak obtížný je to proces, ale postupuje poměrně snadno. Pozvolné pronikání do magického světa sestává zpočátku z půvabných úkolů a přináší zajímavé informace. Například o tom, že používání telefonního přístroje je jistá forma transu. Vždyť lidé, kteří telefonují, mají tak divné oči. V éře mobilních telefonů pak člověk vybavený touto informací vidí některé své bližní na chvíli docela jinak. Podobně užitečné je vědět, že lidé obdaření Darem se poznají podle uší. Čím menší lalůčky, tím rozvinutější Dar... Výčet možných Darů pak obsahuje citát z první epištoly sv. Pavla ke Korinstkým. 

Ovšem všednost úkolů a pozorování postupně ustupuje křečovitě vážným rituálům, při nichž nechybí oheň a tanec v kruhu, buď ve speciálních šatech nebo úplně bez oděvu. Časoprostor mezi obřady vyplňuje milostný příběh, který má být vlastně hlavní náplní Bridiny cesty. Naivní a zjednodušující vyprávění o vztahu mezi mužem a ženou (přesněji několika muži a několika ženami, tvořícími dvojice, občas i trojice) patří ke slabším částem knihy. Ovšem štěstí udeří v závěru příběhu o poznání slaběji než v dalších Coelhových románech, což určitě není na škodu.

Příběh dívky Bridy je nezakrytě blíž pohádce než skutečnému světu a snad ani nemá ambice být něčím jiným. Čarodějky a mágové obývají svět magickýh sil a Tradic a s obyčejnými lidmi se potkají jen občas. Čtenář si pak může do popisů temných hvozdů a čarodějných rejdů plných světelných výbojů a vidění promítnou vlastní představy, aniž by se musel příliš často prokousávat návodnými promluvami o tom, jak si co vyložit. Není to nijak objevné či mimořádné, ale snesitelné. Nejsou však do světa kouzel předurčeni od narození, ale jen měli možnost vyučit se čaroději v individuálních kurzech (tedy žádné Bradavice).

Text balancuje na hranici mezi románem a příručkou pro budoucí mágy. V úvodu dokonce čteme upozornění, že popisované rituály je nebezpečné a nerozvážné provádět bez vedení. Snad proto vadí méně, že postavy jsou charakterově ploché, bez vývoje, že se vyjadřují, jako by odříkávaly text z učebnice, i když už vypily litr vína. Každá kapitola je vlastně lekcí, jednotlivé promluvy jsou návodem ke cvičením nebo krátkou přednáškou o některé z probíraných Tradic, Sil, Moudrostí. Autor nepředstírá, že píše velký románový příběh, a díky tomu je Brida dobrým nenáročným dílem „vedlejší astrologicko-esoterické odnože“ (termín jsem si vypůjčila z Dějin brazilské literatury L. Stegagno Picchiové) této jihoamerické literatury.

Na závěr ještě poznámka k poněkud neuzavřeným úvahám o aspektech, které by mohly řadit Paula Coelha k výrazně brazilským autorům. Domnívám se, že Paulo Coelho je a chce být univerzální autor, bez jednoznačně brazilských rysů. Píše pro bezelstné čtenáře, kteří hledají návod na život s dobrým koncem a věří, že jej lze vyčíst z knížky. Paulo Coelho se snaží psát tak, jak od něj takoví čtenáři očekávají. A neexistuje jednoznačný důvod, proč by jich právě v Brazílii mělo být víc než jinde.