Začněme happy endem. Barcelonský autor Pablo Tusset vydal v roce 2001 svůj debutový román Nejlepší loupákův zážitek. Tím to ale neskončilo. Kniha se velmi dobře prodávala, získala ocenění Premio Tigre Juan za nejlepší prvotinu, dočkala se filmového zpracování a byla přeložena do několika jazyků, nejnověji do češtiny. Pablo Tusset (*1965), který v minulosti pracoval u benzinové pumpy, jako prodavač květin, grafik, noční hlídač či programátor, se proto nyní může věnovat pouze literární tvorbě. V atmosféře úspěchu pak vznikal jeho druhý román Ve jménu prasete (2006).

A čím že si kniha Nejlepší loupákův zážitek získala přízeň čtenářů? Pravděpodobně díky výrazné hlavní postavě. Pablo Miralles je totiž velký sympaťák. Nepracuje, žije především v noci, hojně požívá alkohol a drogy, zkrátka černá ovce. Co jiného mu také zbývalo, když se narodil jako mladší syn do rodiny, kde všichni byli vzorní, že?

Při čtení o Pablu Mirallesovi asi leckomu vytane na mysli jiný literární hrdina s piknickou postavou – Ignácius Reilly ze Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toolea. A komu se nevybaví sama, tomu ji Pablo Tusset připomene v textu románu. Ostatně na podporu tvrzení o happy endu jeho vlastního příběhu se hodí připomenout, že John Kennedy Toole se vydání svého vynikajícího románu nedočkal. Neuspěl u řady nakladatelů a jednoho dne roku 1969 si od výfuku natáhl hadici do kabiny auta, a tak svůj život ukončil.

Pablo Miralles je pěkné dílo
Ignácius Reilly i Pablo Miralles jsou oba svérázní mudrci. Zatímco však Pablo má svůj Metaphysical Club na webu, Ignácius ještě psal na papír: „Otevřel psací stůl a zahleděl se na stoh článků, které kdysi psal s nadějí, že je udá na časopiseckém trhu. Názorově vyhraněným periodikům byly určeny studie ,Návraty k Boëthiovi‘ a ,Na obranu Hrosvithy – Těm, kdož popírají její existenci‘. Pro rodinné časopisy napsal ,Rexovu smrt‘ a ,Děti, naděje světa‘. ,Právo na zdravotně nezávadnou vodu‘, ,Nebezpečí osmiválcových automobilů‘, ,Abstinence, nejjistější způsob antikoncepce‘ a ,New Orleans, město romantické a kulturní‘ byly zas pokusem o průlom do nedělních novinových příloh.“

Pablo se tedy Ignáciovi podobá nejen tělesnou konstitucí, ale také pohodlností, nepřizpůsobivostí a vysokou inteligencí. I o rodičích Pabla Mirallese by se tedy snad dalo říct to, co napsal Francois Rabelais o rodičích Gargantuových, respektive o jeho matce: „Dělali spolu často zvíře se dvěma hřbety a vesele se o sebe třeli, takže obtěžkala hezkým synem a nosila ho až do jedenáctého měsíce. Neboť tak dlouho, ba i déle, mohou ženy nosit plod pod srdcem, zvláště když je to nějaké pěkné dílo a člověk, který má vykonat svého času znamenité činy.“ Pablovi rodiče by ale asi spíše než „pěkným dílem“ svého druhorozeného syna nazvali „pěkným dárečkem“, který jim neustále dělá jen starosti.

Mirallesovi jsou bohatou barcelonskou rodinou a jejich prvorozený úspěšným finančním poradcem. Tak proč jejich Pablito připomíná postavu z jiného velkého díla světové literatury: „Stav, Sancho, spíše na odiv, že jsi z nízkého rodu, a nestyď se říci lidem rovnou do očí, že tvými předky byli obyčejní sedláci; když uvidí, že se za to nehanbíš, nebudou tě tím popichovat. A zakládej si více na tom, že jsi člověk prostinký, ale ctnostný, než kdybys byl vznešený hříšník.“ I zde ale nutno drobně korigovat: Pablo je totiž spíše „prostinký hříšník“, který se zrovna nechlubí tím, že vzešel z bohaté rodiny.

Zmínky o Gargantuovi, Sanchu Panzovi a Ignáciu Reillym neznamenají, že Nejlepší loupákův zážitek lze postavit do jedné řady s románem Rabelaisovým, Cervantesovým či s knihou Kennedyho Toolea. Pablo Miralles však pochází z rodu zemitých literárních hrdinů, kteří disponují podrývavou inteligencí a jejichž konání i řeč často vyznívají humorně: „Nejlepší zážitek pro loupák je, když ho namažete máslem, říkal jsem si...“

Tady je to naopak než v Amsterodamu
Pablo přes den většinou spí, večer však ledacos podniká: „Kdyby někdo z vás náhodou neznal tuhle bordelzónu, vězte, že celá věc funguje přesně naopak než v Amsterdamu, neboli klient čeká za oknem nějakého baru, aby na něj bylo z ulice dobře vidět, a děvky pomalu krouží po náměstí; když se vám nějaká líbí, dáte jí jednoduše znamení, ona vejde dovnitř a domluvíte se na detailech obchodu.“ Pablova osamělost a svéráznost se projevuje nejen v jeho nevázaném přístupu k životu, ale jako by zasahovala i do struktury Tussetova románu. Ten totiž „teče“ širokým vypravěčským proudem, který bývá příznačný pro hovory osamělých starých mládenců.

Jenže Tusset jako by nevěřil, že by pohodlný a věčně přiopilý a přikouřený tlouštík na román vystačil. Místo aby střet Pablovy svéráznosti se světem stupňoval, dodal příběhu detektivní dynamiku. Jednoho dne totiž zmizí starší bratr zvaný The First. Pablo Miralles sice nepřestává žít bohémským životem, ale k tomu se stává jakýmsi soukromým očkem, které navíc může využívat kreditní kartu svého bohatého bratra.

Detektivní zápletku využívají autoři krásné literatury čím dál častěji, málokdy však dodržují pravidla žánru. Jako by krimi žánr pouze využili a na konci ho obrazně nakopli do pozadí – a tím udělali dílo ještě zajímavější, tajemnější, intelektuálnější... Ale možná je takový pohled příliš podezřívavý. Snad tak chtějí spisovatelé pouze demonstrovat, o co v krásné literatuře jde – být uvnitř podmanivého textu, a nikoliv číst pro zjištění, kdo je zločinec.

Těžko by ti to někdo uvěřil Pablo Miralles je tak pohodlný, že než by vystál stálou přítomnost ženy ve svém bytě, raději navštěvuje prostitutky. Nicméně má jednu stálou kamarádku jménem Fina, která je vdaná, ale přesto – i proto, že je její manžel zaneprázdněn – vyhledává Pablovu společnost. Ovšem Pablo na ni nemá čas či náladu vždy – možná i proto, že si zakládá na imagi nerudy. To se projevuje i ve chvíli, kdy se seznámí – a hned si i zasouloží – s Carmelou během večeře u svých rodičů: „ ,Hele, víš, že mi dokonce připadáš milej?‘ řekla, zatímco si dávala znovu do pořádku oděv. ,To se mi moc nehodí, aby se o tom vědělo.‘ ,Já to nikomu nepovím.‘ ,Tak jako tak by ti těžko někdo uvěřil.‘“ Kdo ale při čtení této pasáže zadoufá, že by se love story přece jen mohla rozeběhnout, musí si nechat zajít chuť.

Ne vždy je však Pablo tak důsledně negativistický a pasivní. Miralles a Tusset mají totiž společného mnohem víc než zálibu v širokém proudu vyprávění. Pablo Miralles se po zmizení svého bratra, kterého mimochodem nemá příliš v lásce, změní v detektivního čamrdu. A stejná proměna postihne i román Pabla Tusseta. V úvodu Nejlepšího loupákova zážitku popisuje uvolněně život svého hrdiny, ale čím blíže závěru, tím více se snaží. Na začátku jako by autor blazeovaně postával před branou s nápisem Literatura s mírným úšklebkem ve tváři a Pabla Mirallese nechal o literatuře říkat pohrdlivá slova, ale na konci už dře u spisovatelského soustruhu a popis Pablovy záchranné akce občas vypadá jako výsledek vskutku velké lopoty.

Čtyři sta stran přesto člověk přečte tak rychle, jako by jich román měl alespoň o polovinu méně, protože Nejlepší loupákův zážitek představuje často velmi vtipnou kratochvíli. Pablo Miralles je, pravda, hodně upovídaný společník, ale to nevadí – promlouvá totiž stále tónem charakteristickým pro lapidární vyjadřování. Je to zkrátka trochu pozér. Ale Carmela má pravdu – docela milý.