V roce 1987 vyšla sbírka povídek Ponoćni boogie (Půlnoční boogie) čerstvého třicátníka Eda Popoviće poprvé a svým způsobem zapadla. Literární kariéra tehdy mladého spisovatele na sebe nechala ještě dlouhých 14 let čekat.

Autor se ve 13 povídkách snažil přetavit vše možné i nemožné, co kdy četl, viděl nebo slyšel, z oblasti alternativní literatury a kultury vůbec v průběhu 70. a 80. let 20. století. Z povídek, které jsou v podstatě vnitřně propojeny, a tak trochu se tváří jako psaní „on the road“, jako „zvracení myšlenek“ aneb „musí to ze mě ven“, je nicméně jasné, že Edo Popović psát vcelku umí. Jako prvotina je tato kniha jistě netypická, obzvláště v chorvatském, potažmo tehdy jugoslávském literárním kontextu. Kapitoly nesou často zajímavé názvy (B-52 nedoletěl; Člověk, který zabil vlastní stín), ale možná žádné kapitoly v této knize být nemusely a text by tak působil asi lépe. Ač jsou jednotlivé vlivy (přiznané i nepřiznané) poměrné zřetelné (Bukowski, Fassbinder, Vian atd.), přesto se autor neubrání standardním (a zbytečným) balkánským „pohledům“, což patrně souvisí s jistou dávkou autobiografie, kterou taktéž vycítíte docela dobře. A tak tu zase máme neuvěřitelně ploché ženské postavy, které se jen svlékají či oblékají (podle potřeby), do „hlubokých myšlenek“ ponořené mladíky a celkovou nesnesitelnou tíži života… A přitom je to škoda, neboť talent Eda Popoviće je nepřehlédnutelný, sem tam se mihne docela zajímavá reflexe levicových kruhů v SRN či alternativních názorů na společenský systém, občas vytržená myšlenka některého z guruů 60. let 20. století taktéž bývá vcelku zajímavě a vtipně usazena.

Ponoćni boogie není kniha špatná a řadu zbytečných nedostatků lze pochopit, člověk se učí stále. Pokud se ale podíváme na Popovićovu další tvorbu, která se naplno rozjela až po roce 2000, vypadá to, že k žádnému výraznému posunu v kvalitě již nedošlo, styl zůstává v podstatě stejný, ač Popovićovi léta rychle přibývají.