Bylo jí skoro třicet, když, po sedmi letech, znovu přijela do Tel Avivu s potvrzením o rozvodu a bez její holčičky, kterou před ní schovali v hloubi rodiny starého rabína, jejího ex manžela. Rok pracovala jako pomocná síla-uklízečka v jedné dílně. O stupeň povýšila a začala žehlit. Další rok prodávala v obchodě a propustili ji kvůli tomu, že „není nohama na zemi“, jak jí řekla majitelka. Možná by ji propustili i z další práce, takového obchůdku-butiku pro ženy nadměrných velikostí, ale tam se projevilo její zvláštní nadání. Jedna dáma, veliká a těžká skoro jako její matka, obzvláště dobrá zákaznice, si zkoušela jedny šaty po druhých, už bylo pozdě a Nimi se na ní zvědavě dívala až se jí najednou unavená tvář rozzářila.

„Wow,“ vyhrkla slovo, které se naučila v Tel Avivu.

„Wow?“ chtěla vědět dáma.

„Ano!“ pověděla jí Nimi a dívala se nikoli na ní, ale kamsi nad ní.

„Ano?“ zeptala se dáma, „Na co se to díváte?“

„Aura!“ odpověděla Nimi.

„Vy vidíte aury?“ ptala se dál dáma.

„Viděla jsem,“ řekla Nimi a měla pravdu, pod svatebním baldachýnem jejího prvorozeného bratra, když se podruhé ženil.

„Teď ji nade mnou vidíte?“ vyzvídala dáma.

„Přesně vám sedne, přímo nad vámi,“ odvětila Nimi.

Dotyčná dáma se jí zeptala odkud je a ona jí vyprávěla, což samozřejmě celou věc s aurou udělalo naprosto přesvědčivou, vždyť přece ortodoxní čtvrti Mea Šearim a Batej Ungarim se k záležitosti aury mají jako Oxford k Akademii. Tak si získala jméno mezi vybranými zákaznicemi, které trvaly na tom, že si budou zkoušet šaty zrovna u ní. Ne vždycky aury viděla a pokud ne, tak to nezastírala. To posílilo její důvěryhodnost a ony k ní přicházely hlavně, aby si koupily drahé a neobyčejné šaty. Ale co s jejími sny? Bude z ní návrhářka? Ani kurs pro módní návrháře, který začala na večerní škole, jí nepomohl. Tam, ve druhém patře staré pěkné budovy v ulici Allenby, objevila skutečnou krejčovskou pannu ze dřeva a látky, ne Chavele, její dceru, která v onen hrozný den sama dělala krejčovskou pannu, tohle byla ale profesionální panna plná dírek po špendlících generací bývalých studentek.

Ne bezdůvodně se jí té noci zastesklo po Chavele, hořce pak plakala. Kvůli té panně ji málem vyhodili z večerních hodin, protože k ní znovu a znovu přistupovala s kouskama látek a špendlíky, aby na ní zkoušela modely, jak se jí zlíbí, a stařičká učitelka se na ní zlobila. Paní učitelka byla stoupenkyní pracovních metod klasické módy: zapisujeme si, načrtneme, stříháme z papíru, stříháme z látky a až potom teprve model zkoušíme. Nimi se odtamtud sama vytratila. Pro ní je móda záležitostí mladých žen. Staříků a stařenek měla víc než dost v Jeruzalémě. Dál listovala v časopisech, chodila do butiků a hlavně proplouvala ulicemi, dívala se na ženy, jak jsou oblečené a v mysli je oblékala do věcí, které jim podle jejího názoru opravdu sluší.

Chaveliny narozeninové šaty, v pořadí čtvrté, ještě šila na ní samotné v Jeruzalémě. S šaty na páté narozeniny, několik měsíců potom, co přijela do Tel Avivu, si poradila docela lehce. Přidala trochu na výšce, jak si ji pamatovala, a šila, pak je uložila stranou. Před dalšími narozeninami už to bylo těžší. Ačkoli jednou za několik měsíců přijížděla do Jeruzaléma navštívit matku a setkat se s jejím otcem, s dědečkem – babička mezitím zemřela – i s bratry. Ale oni jí nebyli schopni říct, jak Chavele vypadá. Neměla jinou možnost, než vytáhnout šaty z minulého roku a šít podle nich. Rok poté, na sedmé narozeniny, navrhla a ušila šaty podle těch z předešlého roku, které byly střižené podle předchozích, v obráceném pořadí již třetích šatů, jako by nový odhad vykřesala z toho starého. Problém byl, jak je ušít ne příliš malé ani moc velké. Občas Chavele rostla v její hlavě, zvětšovala se až se jí málem hlava měla každou chvíli rozskočit. Někdy se scvrkávala až se z ní stala malinká tečka, blecha. Jednou se jí zdálo, že jí zbavuje vší, jako to dělala, když jí byly dva roky a ona je u ní objevila. Nejdřív potřela hlavu petrolejem a pak je vybírala. Probudila se a z té velké radosti se rozplakala. Tak pochopila proč má ráda pach petroleje. Kde se ale dá dneska ucítit petrolej?

Jednoho dne začala trpět závratěmi. Řekli jí, že je to ušní virus, který způsobuje ztrátu rovnováhy a neví se, kdy se uzdraví. Vzpomněla si na komára, který vletěl do ucha padouchu Titovi. Začala se ztrácet z obchodu. Díky její schopnosti vidět aury ji nepropustili, ale snížili jí plat o ty dny, kdy zmizela. Majitel domu, u kterého bydlela, využil příležitosti, aby se jí zbavil, co má co dělat s někým, kdo najednou upadne, navíc to byl citlivý člověk a nebyl schopen vidět lidi, kteří padají na zem.

Nejednou, po cestě zpátky z práce, se na chvilku zastavovala a dívala se na jeden dům, na kterém bylo znát, že byl kdysi žlutý, nijak zvlášť veliký, a hned na první pohled připomínal loď, jak ji malují děti. Měl podlaží se sklepem napůl ponořeným v zemi a ve vyčnívající části byla malá kulatá okénka. Nad ní bylo hlavní patro, podlouhlé, okna veliká a obdélníková a nad nimi se podél celé délky patra obloukovitě vinul úzký lem, čímž zdůrazňoval pohyb plavby. Nad tímto podlažím, uprostřed ploché střechy, bylo nevelké stavení, jako strážní věž. Celý dům se zdál být lehoučký, i přes zašlou a opadávající omítku. Takový druh slohu sportovně-elegantní ten dům měl, s dotyky večerní róby. Neméně než dům samotný, přitahovaly Niminy oči i srdce vnější schody, která vedly po straně domu ke vchodovým dveřím ve druhém patře a k střešnímu bytu. Připomněly jí kamenné schody stoupající k její babičce ve čtvrti Batej Ungarim, na kterých sedávala hodiny a rukama objímala kolena. Ale oproti těžkým kamenným schodům, tyhle byly železné a ona netušila, že nejsou původní. Věděla, že jsou těžké, protože jsou z tvrzeného železa, ale vypadají lehoučké kvůli tomu všemu vzduchu, nejen mezi příčkami zábradlí posetého květy, ale také mezi jednotlivými schody.

Bylo léto, práci končila ještě za světla a na pozadí západu slunce se jí zdály vyleštěné a jako by hladové a současně poletující v jakémsi tanci a její srdce se při tom pohledu tetelilo, aniž by věděla proč. Hlavní patro bylo vždycky potemnělé i okénka polosklepa byla temná a neustále zaprášená. Teď, když hledala nový byt a ještě nenašla nic vyhovujícího a zbýval jí jen týden, pomyslela si, že je to do nebe volající mrhání, že tady je tolik místa a temno a prázdno. Byt nahoře byl občas ve večerních hodinách osvětlen.

Jednoho večera viděla světlo i v kulatých nízkých sklepních okénkách vedoucích do dvora, která se téměř dotýkala země. Přiblížila se a skrze špinavá okna viděla prázdnou velikánskou místnost s betonovou podlahou. Mladík, robustní a vysoký s trochu ohnutými rameny, viděla jen jeho zátylek, tam stál s tváří obrácenou k jedné ze stěn plné polic s keramikou, miskami, džbány a bustami a také těly a odseknutýma rukama, všechno nažloutlé a šedivé osvětlené světlem téže barvy, které vycházelo ze silné ničím nezakryté zaprášené žárovky. Osmělila se, sestoupila a zaklepala na železné dveře. Otevřel jí nepříliš starý muž, jehož věk bylo těžké odhadnout. Kdyby byl mladý a prostě jen pohledný, možná by nepokračovala. Tak jak se jí to přihodilo, když se odhodlala a vstoupila, i přes všechny neúspěchy, do dobrého návrhářského obchodu a bylo to tam tak hezké, že se koukala rychle ztratit. Ale tenhle muž – tvář měl příjemnou a současně nepříjemnou a tak si dovolila pokračovat. „Hledám místo pro studio,“ řekla, „jsem módní návrhářka, zatím se jen učím, chtěla bych být návrhářka. Zvenku jsem viděla, že je tu prázdno a také to tu přesně vyhovuje požadavkům. Možná náhodou…“ Zadíval se na ní. Co má on společného s módou. Je pravda, že není modelka, jen návrhářka. Ani to ještě ne, pouze by chtěla, učí se. A přesto je vysoká a má figuru, ale je cosi na jejích úzkých ramenech, která jsou trochu shrbená a také něco na její hrubosti, co to vyvažuje. A jakou je vůbec zářnou představitelkou módy, že klepe na dveře jako děvčátko se sirkami.

„Nejen kvůli studiu,“ řekla, jako by odhadovala povahu jeho zdráhání, „také abych měla kde bydlet. To hlavně. Vystěhovávají mě. Mám ještě týden,“ a rychle dodala jakoby v legraci, „Tohle místo není pronajaté, že ne?“ Nemohl si nepovšimnout, že řekla „vystěhovávají“ a jednoduchým výkladem toho je, že ji vyhodili, určitě ne bezdůvodně. Na jednu stranu, mohla nic neříct, přece ji nevyslýchal. Prostě jí to vyklouzlo, nezáměrně? A možná je to podlý způsob, jak vzbudit důvěru, odhalit skvrnku a zakrýt tak flek. Musí to zjistit, o tom není pochyb. „Ne, není to pronajaté,“ odpověděl a zraky obrátil k policím s keramikou. „Ta keramika, to vyrábíte vy?“ ptala se a hned řekla, „To není problém, můžete to tak nechat a pokud budete chtít, zakryji všechno látkou, bude to jako záclony, mám spoustu odstřižků. Také jako ochrana před prachem, bude to pěkné. Celé tohle místo bude pěkné, uvidíte.“ Líbilo se mu, že použila slovo „místo“. Na chvilku se odmlčel a pak řekl, „Nechcete vidět záchod? Je docela v pořádku, ale jako koutek s umyvadlem, nic, jenom…“ „To zvládnu,“ na to ona a on řekl, „Přijďte zítra, do kanceláře.“ Také jí dal vizitku, prostou a skromnou, ale patřící právníkovi. Tázavě se na něj podívala. „To jsem já,“ řekl, zvyklý na to, že nevypadá jako právník a doprovodil ji ke dveřím.

Venku přemýšlela nad tím, že se ho nezeptala na výši nájemného, ale cítila, že všechno bude v pořádku, možná proto, že nevypadá jako právník. A on, vevnitř, myslel na to, že se jí vlastně nezeptal na tu věc s jejím předchozím bydlištěm. Je čas, smlouva ještě není podepsaná, vyptá se jí, až přijde do kanceláře. A pak mu vytanulo na mysli, že dělá něco, co se rozhodl neudělat, žádným způsobem se netknout otcových záležitostí, tedy pronajmout jeho byty. Ať se tím zabývá jeho právník. Ale už bylo pozdě. A kromě toho se tu jedná o sklepní byt jejich domu, který je napsaný na oba dva.