Český rozhlas 2 - Praha před časem vysílal vyprávění českých cestovatelů, kteří se pokoušeli proniknout na místo konání tajných rituálů jednoho kmene a tajně je zaznamenat. V průběhu slavností ale za podivných okolností postupně usínali - jako by jejich mysli někdo zvnějšku v určitých chvílích vypínal. Po svém návratu pak zjistili, že nejvýznamnější úseky obřadů se jim vůbec nenahrály, i když tlačítko „record“ bylo zcela jistě zapnuto. Z cesty se vrátili proměnění a věřící v existenci sil, o kterých neměli v době, kdy se na cestu vydávali, ani potuchy.

Dá se říci, že tento motiv setkání Evropana, jehož duševní obzor je omezen do úzce chápaného vědeckého pohledu na svět, se světem přírodních národů plných magických a nadpřirozených sil, je jedním z námětů skvělé knihy Antropologie náboženství od britské antropoložky Fiony Bowie. Již několik autorů se v češtině zabývalo tématem, jak se Evropané a zvláště antropologové postupně zbavovali ve vztahu k „primitivům“ svého komplexu nadřazenosti (jedna z takových knih se příznačně jmenuje Za obzor Západu). Antropologie náboženství je ale v češtině první kniha, která si ve větší míře všímá toho, že někteří antropologové byli sami věřící a, jak se říká, praktikující - například katolíci jako Mary Douglasová a Victor Turner nebo židé jako Sylvain Lévy. Antropolog tedy nemusí víru přírodních národů zkoumat jen jako předsudky a pověry lidí žijících v dávno překonaném stadiu vývoje lidstva, ale jejich pojetím vesmíru a světa se může sám inspirovat. Mnozí antropologové v různých podobách totiž prožili totéž, co zmiňovaní čeští cestovatelé: byla otřesena jejich víra v absolutní platnost západního vědeckého názoru, někteří i sami prožili reálný účinek šamanské magie - jeden z nich musel dokonce uprchnout, protože se stal terčem útoku magických sil, někteří se sami stali čarodějovými učni (a nemyslí se tím jen velmi kontroverzní a ne zcela hodnověrný Carlos Castaneda, o kterém ovšem Bowie také píše).

Autorka se v knize zabývá mnoha tématy, o kterých by asi někteří řekli, že s antropologií náboženství ani nesouvisí: například symbolikou lidského těla nebo způsoby, kterými symbolicky strukturujeme prostor a určujeme, co je - v jakém čase a jakém prostoru - čisté a co nečisté. Ačkoli nám tyto kategorie mohou připadat jako přirozené, jsou kulturně velmi proměnlivé - například pro Romy je zásadní rozlišovat předměty spojené s používáním jídla, tedy vnitřním tělem, a předměty používané k mytí vnějšího těla. Pokud tedy mohou Romové někdy jíst v kavárně rukama, je to kvůli jejich nejistotě ohledně toho, zdali jsou příbory z jejich hlediska skutečně „čisté“, zatímco pro neRoma půjde o důkaz jejich necivilizovanosti. Coby symbolický způsob uchopení světa tyto jevy s náboženstvím a spiritualitou úzce souvisí. I proto je velká část její knihy psána v duchu takzvané symbolické antropologie, ale jsou zde i prvky feminismu, či dokonce odbočky k etologii. Známé je mytické schéma životní pouti popsané Josephem Campbellem: hrdina se vydává z každodenního světa do říše nadpřirozených divů, setkává se tam s úžasnými silami a dosahuje přesvědčivých vítězství. Ze svých tajuplných a dobrodružných cest se vrací se schopností prokazovat dobrodiní svým bližním. Tento příběh Bowie interpretuje jako ohlas jakéhosi mezidruhového vzorce, protože i u mnoha druhů primátů se mladí samci sdružují do výlučně samčích skupin a putují co nejdále od domova. Pak se obohaceni o zkušenosti vrátí, aby převzali úlohu manžela a otce.

Kromě mýtů se Bowie věnuje i mnoha dalším věcem: třeba rituálům a poutím. Poutavě popisuje různé metody výzkumu poutí i to, jak taková pouť může na člověka zapůsobit: uvádí povzbudivý příklad, kdy slavný Malcolm X, hlasatel militantního černého islámu namířeného proti bělochům, své pojetí islámu přehodnotil po návštěvě Mekky, zažil zde totiž univerzálnost islámu, který si nemůže pro sebe uzurpovat jen jediná rasa. Ovšem na druhé straně se autorka samozřejmě nevyhýbá ani tématu násilí páchaného ve jménu, ve službách, či pod rouškou náboženství.

Ne že by se to přímo týkalo českých cestovatelů, které jsem zmiňoval v úvodu, je ovšem jisté, že Evropané mnohé domorodé kultury svým neblahým vlivem zničili buď úplně, nebo téměř zcela. Některé přímo fyzicky, mnohé jiné pak tím, že je připravili o jejich způsob života a tím jim sebrali i jejich kulturu a náboženství. Je velmi paradoxní, že setkání s domorodými kulturami dnes naopak některým Evropanům pomáhá znovu objevovat svá vlastní tradiční náboženství.