V noci ze 7. na 8. května 2008 zemřel v Římě ve věku 81 let výrazný představitel současné italské literatury Luigi Malerba, pravým jménem Luigi Banardi, originální tvůrce charakterem své tvorby nesnadno zařaditelný k nějaké literární skupině.

Narodil se v roce 1927 v městečku Berceto u Parmy, vystudoval práva, ale věnoval se novinářské práci (během svého života spolupracoval s významnými italskými deníky jako byly la Repubblica nebo Corriere della Sera), psaní filmových a televizních scénářů (spolupracoval například s významným scénáristou Cesarem Zavattinim), připsal si jeden film i jako režisér (Donne e soldati, Ženy a vojáci, z poloviny padesátých let), v padesátých letech řídil v Parmě filmový časopis Sequenze. Především se však proslavil svými prózami. V jeho bibliografii najdeme jak kratší útvary, tak také romány, vedle již zmíněných scénářů vytvořil i knihy pro děti.

Malerbovou prvotinou byla sbírka povídek La scoperta dell’alfabeto (Objevení abecedy) vydaná v roce 1963, shrnující příběhy z parmského venkova. V jednom z nich učí jedenáctiletý statkářský synek venkovana abecedu. Ztroskotají však na analfabetově dotazu, proč po písmenu A následuje zrovna B. Nakonec se venkovan naučí alespoň vlastní podpis a asi sto slov, které pak vyhledává v různých novinách a časopisech zažívaje ohromnou a absurdní radost při každém takovém objevu.

Následovalo několik románů, z nichž je patrná autorova tehdejší blízkost neoavandgardní Skupině 63, za jejíž nejvýraznější představitele jsou považováni Edoardo Sanguineti, Nanni Balestrini či Elio Pagliarani. Jedná se o tituly Il serpente (1966, Had) a Salto mortale (1968), který byl oceněný cenou Prix Medicis a je považován za jeden z nejzdařilejších autorových absurdních literárních pokusů.

Mnoho Malerbových knih zpracovává historickou tematiku. Vždy se na jejich psaní pečlivě připravil prostudováním dané problematiky. Dle vlastních slov byl asi nejvíce fascinován třemi historickými obdobími: středověkou Čínou, kterou zpracoval v knize Le rose imperiali (1974, Císařské růže), a obsahujících osmnáct povídek o růžích rostoucích v císařských zahradách a zalévaných krví poddaných; Byzancí kolem roku 1000, která byla inspirací pro knihu Il fuoco greco (1989, Řecký oheň); a začátkem 16. století v Itálii, kde ho zaujalo téma volby papeže Hadriána VI., jež po svém rozvinul v románu Le maschere (1995, Masky). Posledně jmenovaná kniha se dočkala asi nejvíce překladů do cizích jazyků z celé Malerbovy tvorby. Ústřední téma čerpá z volby papeže a údivu kardinálů při zjištění, že nově zvolený papež skutečně věří v Boha. Jejich úlek je o to větší, protože předtím, za pontifikátu Lva X., byli uvyklí na světské radovánky a užívání života. Nyní je tento jejich svět v ohrožení. V atmosféře ještě renesančního Říma, v očekávání příjezdu nově zvoleného papeže, se odehrává boj dvou kardinálů o moc a jejich snaha o vzájemné zavraždění se všemi intrikami s tím spojenými. Na knize zaujme nejenom ono rozehrávání intrik, ale také zachycení atmosféry dekadentního nočního Říma.

Dalším románem přenášejícím nás do dávných dob, tentokráte těch mytologických, je Itaca per sempre (1997, Ithaka navždy). Malerba tu prokazuje vysokou dávku invence, když se mu daří k již mnohokráte omletému, studovanému, přepracovávanému tématu putování Odyssea přidat nový prvek. Odráží se od momentu, kdy se Odysseus vrací na ostrov Ithaka převlečen za žebráka a Penelopa jej nepoznává. V Malerbově verzi Penelopa Odyssea rozpozná okamžitě, ale nedá na sobě nic znát, a poté ani naoko nevěří jeho pokusům o prokázání vlastní identity, čímž u Odyssea vyvolává pochybnosti o sobě samém. Z tohoto stavu věcí autor rozehrává různé zajímavé situace, v jejichž závěru Odysseus zůstane na Ithace a začne psát eposy.

Malerba se stal také držitelem literární ceny Viareggio. Získal ji v roce 1992 za knihu Le pietre volanti (1992, Létající kameny), v níž uznávaný italský malíř vzpomíná na přelomu milénia na prožitý život, na snahu dopátrat se bližších podrobností o smrti svého otce, který údajně zahynul v Egyptě, či na to, jak při tomto pátrání narazil na rozpůlený kámen ve všech detailech identický s tím, který sám namaloval před několika lety, jako by tento nález ve svém uměleckém díle nějakým zázrakem předjímal. Hrdinu sledujeme během cest, výstav, milostných avantýr, vypráví nám o svém profesním i lidském utváření.

Komickou polohu zvolil Malerba v knize Le galline pensierose (1980, Zamyšlené slepice), jejímiž protagonistkami jsou slepice, které přemýšlí nad často absurdními věcmi, vskutku jako slepice v přeneseném významu slova, což má za následek, že se čtenář dobře baví.

Mezi fikcí a skutečností, nepravděpodobným a pravděpodobným, se Malerba pohybuje v románu Il pianeta azzurro (1986, Modrá planeta), odehrávajícím se v Itálii osmdesátých let, v atmosféře politické korupce, terorismu a mafiánských praktik. Více jak kde jinde je tu povoláván do hry čtenář, kterému je předkládáno mnoho otázek, ale není mu podána žádná pomocná ruka k dohledání odpovědí. Spisovatel sám sebe označuje pouze za přízrak, který čtenáře uvádí do fantaskní reality, v níž se nic nejeví jako jisté, snad kromě lži. Hledání pravdy, tj. odpovědí na tři základní otázky předložené příběhem, neústí nakonec v žádné rozřešení, na konci knihy čtenář ani autor nedokáží najít vysvětlení a setrvávají pouze v nekonečném úžasu. Mnozí kritici tento román označili za nejvíce metanarativní Malerbův text. Jeho předchozí knihy se vyznačovaly experimentováním na úrovni jazyka (výrazným například v Saltu mortale), Modrou planetou se tomuto proudu vymyká, když v ní experimentuje především se strukturou textu.

K Dálnému Východu a Číně, zpracované již v Císařských růžích, se Malerba vrací v knize tentokrát reportážního charakteru Viaggiatore sedentario (1993, Usedlý cestovatel). Usedlý proto, že dnešnímu člověku stačí sednout si v knihovně nad hromadu cestopisných knih, aby si udělal jasný obrázek o různých končinách světa. Není již třeba pořádat expedice mířící za objevením nových a neprobádaných míst. Další „cestovatelskou“ knihou je Città e dintorni (2001, Města a okolí), v níž nás autor přenáší na místa, jež v jeho životě sehrála důležitou roli, jako byl Řím, Orvieto, či rodná oblast kolem Parmy. Vzpomíná tu ale i na místa, ke kterým si vytvořil hlubší vztah během cestování. Polemiku při vydání Měst a okolí vyvolal fakt, že Malerba knihu vydal s několika stránkami reklamy jisté telefonní společnosti, a to z toho důvodu, aby prodejní cena knihy mohla klesnout na polovinu oproti běžnému sazebníku a stala se tak přístupnější pro větší okruh čtenářů. Za touto volbou si autor pevně stál, protože věřil, že pár reklamních stránek kontinuitu četby nikterak nenaruší. V Itálii mu toto řešení bylo dost vytýkáno, francouzský či německý tisk jej za to ale pochválil.

Jeho posledním románem se stala kniha Fantasmi romani (2006, Římské přízraky) o dvacetiletém manželství dobře situované dvojice Giana a Clarissy, jež je po těch dlouhých letech založeno pouze na přetvářce. Každý z manželů má svá tajemství, která kdyby vyšla na povrch, měla by katastrofální následky. Malerba tu rozvíjí hru vztahů, křížení pravd a lží. Giano hledá řešení v tom, že začne psát autobiografický román, jehož děj se začne prolínat s jeho vlastním životem a začne ho ovlivňovat.

Malerba se úspěšně snažil v každé knize přijít s neobvyklým tématem nebo neobvykle přepracovaným známým motivem. Nejinak tomu bylo i v případě jeho tvorby pro děti. V knize Pinocchio con gli stivali (1977, Pinocchio v botách) si pohrál s klasickou postavičkou dětské literatury. Pinocchio vyskočí z Collodiho knihy v šestatřicáté kapitole a vydává se za novými dobrodružstvími, během nichž se snaží proniknout do jiných pohádek jako je Červená karkulka nebo právě Kocour v botách. Z dalších knih pro děti jmenujme ještě alespoň Il cavaliere e la sua ombra (1993, Rytíř a jeho stín).  

Celou Malerbovou tvorbou se táhne jako dlouhá nit problematika jazyka a jeho možností. Právě na něj a na slovo jako takové kladl autor velký důraz. Věřil totiž, že jazyk dokáže vyjádřit naprosto cokoliv, jakoukoliv existenciální situaci či myšlenkový obsah. Zároveň však podle něho slova zrazují. Sám prý často cítil, že je velký rozdíl mezi slovy a tím, co jimi chce vyjádřit. Z toho mu pak plyne, že jeho výpověď je díky tomuto chování slov falešná. Tyto dva protichůdné postoje vyjadřují ústřední tematiku Malerbových literárních snah: otázku obtížnosti uspořádání slov tak, aby byla schopna sdělit ten správný význam. Zároveň je nejvyšší ambicí jeho postav snaha dokázat, aby jejich slova žila věčně. Předvádí to velmi pěkně v Řeckém ohni v rozpravě eunucha Lippa a jeho hosta Leona. Lippas po večerech neustále něco píše, a když se jej Leo otáže co, dozví se, že příběh, který prožili, prožívají a prožijí. Rozvíjí se tak diskuze na téma, zda psané slovo předjímá či nikoli dění v reálném světě a zaznívá právě ona myšlenka, že skutky jsou pomíjivé, kdežto příběhy popsané slovy přetrvají věčně a jsou víc skutečné, než realita sama. Lippas také říká: „od toho momentu, kdy byl napsán, příběh existuje“. A Malerbových příběhů, na něž na všechny se zde nedostalo, existuje opravdu mnoho, některé díky své literární hodnotě jistě aspirují na dlouhý život.

Výběr z bibliografie:
Ballerini, Rosalaura: Malerba e la topografia del vuoto, Vecchio Faggio, Chieti 1988.
Mauri, Paolo: Luigi Malerba, La Nuova Italia, Firenze 1977.
Muzzioli, Francesco: Malerba: la materialità dell’immaginazione, Bagatto libri, Roma 1988.
Pedullà, Walter: Luigi Malerba, lo scrittore d’avanguardia come narratore, L’Illuminista 5,  17–18/2006.
Pedullà, Walter: La narrativa italiana d’oggi/I, L’Illuminista 2, 4–5/2001, s. 63–112.

Slovensky vyšlo:
Malerba, Luigi: Objavenie abecedy, přel. Michaela Jurovská, Bratislava 1977.