Dobrodružství všednodennosti na trajektu mezi Rødby a Puttgartenem
Z mladších dánských autorů se u nás v poslední době vedle Petera Høega asi nejvíce zabydlela Helle Helle. Čeští čtenáři se mohli s jejím nezaměnitelným stylem vyprávění, některými označovaný za minimalistický, seznámit již ve dvou překladech: V roce 2002 to byl soubor povídek Zbytky, o dva roky později Představa o nekomplikovaném životě s mužem. Nyní (opět ve výborném překladu Heleny Březinové) vychází další kniha Helle Helle, která v roce 2005 získala dánskou Cenu kritiků (Kritikerprisen) a která v originále nese jméno Rødby–Puttgarden, což však naší středoevropské suchozemské nátuře příliš nenapoví, proto ji v českých knihkupectvích najdete pod výmluvnějším názvem Ženy bez mužů.

Otupělost a úleva
Titulními „ženami bez mužů" jsou dvě sestry Jana a Tina, které žijí na ostrově Lolland a pracují v parfumerii. Zdánlivě nejdobrodružnějším prvkem je fakt, že se obchod s vůněmi odehrává na trajektech, které pod názvy Dánsko a Theodor Heuss pendlují mezi Dánskem a Německem. Jana zanechala studia, Tina je čerstvou svobodnou matkou. Středem jejich života, stejně jako středem každého díla Helle Helle, je všední den, který byste snadno dokázali přehlédnout či byste jej uložili na smetiště odžité každodenní nutnosti. Nakoupit, něco sníst, nastoupit pracovní směnu, zajistit hlídání pro potomka, zajít na kafe či skleničku s kamarády – jen zdánlivě jde však o banality. Sama autorka v jednom rozhovoru přiznává: „Nejdůležitější je totiž to, co nenapíšu, co vyplývá z drobných významů a náznaků..." Koneckonců vždyť tak i žijeme – z nejnepatrnějších gest se snažíme vyčíst, co se tomu druhému odehrává v hlavě, co k nám cítí, co od něho můžeme čekat. A takové situace jsou mnohdy napínavější než nejakčnější seriál. Tak se i před čtenářem knih Helle Helle rozprostírá neuvěřitelně propletený příběh, od kterého se nemůže odtrhnout. Autorka nehodnotí, pouze vypodobní situaci bez doprovodných ilustračních jevů. A co je těžší než popisovat mezilidské vztahy, ale nijak se v situacích analyticky nepinožit, pouze konstatovat? Dostává se tak prostoru i čtenářově fantazii a představivosti, nevzbuzuje iluzi exotičnosti, popisuje vše, co velmi dobře známe. A co zná pochopitelně velmi dobře i autorka. Proto nijak zvlášť nepřekvapí, že se jejími knihami prolínají i různé autobiografické prvky a zkušenosti. V Ženách bez mužů to je třeba praxe ve skutečné parfumerii na skutečném trajektu či prvotní úlevné písemné (rozuměj spisovatelské) vyjádření pocitů: „Otupělost a úleva." Navíc vše podtrhují i propracované a z běžného života odposlouchané dialogy, které by samy vydaly za nespočet studií...

Jeden kritik prý o její první knize prohlásil: „Jmenuje se Helle Helle a umí psát psát. Bohužel nemá o čem psát psát..." To ale není pravda! A dokazuje to nejen Helle Helle všemi svými knihami, ale především její obecenstvo – v Dánsku se čtou její knihy ve školách, studenti i nejryzejší odborníci jim věnují nejpromyšlenější rozbory a úvahy. Maně mě napadá, co může po Představě o nekomplikovaném životě s mužem a Ženách bez mužů následovat? Třeba překlad její románové prvotiny Dům a domov. Jistotou je, že variací na všednodenní téma v podání Helle Helle netřeba se obávat.