Pes
Působil jako černá hrouda, hromádka
sněhu uvolněného ze svahu, jak tálo.
Z příšeří kraje krom něho vystupovala
jen siná pole, okno se zamlžovalo,
hýbal se, když jsme se přibližovali,
jako by kabát pohyboval rukama,
stín stopaře, vyvržený na okraji,
stín, který přejíždějí světla aut.
Zahlédli jsme ho, zmizel, ale v koloně
před oním místem všichni zakličkovali,
upírala jsem oči na krajnici, kde to je,
a najednou je tu. Jak tělo, když se zpola potápí,
na předních tlapách zapřený v bahnu.
Čenichem větřil, jen jen vyrazit,
horní část ve střehu. Jenomže vzadu
se válel spodek, rozdrcený na kaši.
Z krvavé srsti trčela zadní tlapa,
škubala pevným, trýznivým rytmem,
sedělo půl psa, zela otevřená tlama,
v očích měl napsáno, že všechno viděl.
Zakřičela jsem, ať zastavíš, ať sjedeš,
ať ho zachráníš, dobiješ, něco děláš,
nebo ať do něj konečně najede
někdo za námi. Ale co se s tím dá dělat?
Co s tím mám dělat? – začals přidávat na hlase.
Co po mně chceš?! Co po mně vůbec chceš?
Ať zastavíš a nenecháš ho, chtěla jsem,
našels ho, tak ať ho vezmeš, nebo zabiješ.
Celý týden byl ten pes mezi námi.
Bývalo by snad lepší zůstat doma.
Jako bychom ho sami porazili,
museli jsme ho slovy obkračovat.
A přece nešlo nechtít, ať se zvečera
nade mnou skloníš: tvoje paže, zapřená,
snažila jsem se nemyslet na tělo,
jak na okraji škarpy, jak se vzepřelo,
na ty rytmické záškuby, zatímco
zíráš do dálky a nevyslovena
je ona zarputilá, lítá askeze,
přítomná i v tom, jak jsi se mnou,
v tom, jak se ptáš, co to vlastně chceš,
když mlátíš do volantu, hlavu sklopenou,
mrholí venku, je vidět přes tvé rameno
zmoklý kraj pod krvavou, zimní klenbou.

Deštivé léto
Vábí mě věta, podlouhlá forma, kadlub ze slov vyprázdněný,
     negativ znaků, zámlk, všechny jiné věty jí mohou být vysloveny,
hloub do sna propadám, hledám ji hmatem, pro všechno jiné bez citu,
     proseje déšť do krátce zurčivého vzorce, jak Einstein relativitu,
dlouhá, předlouhá věta, jež dosáhne až ke stvoření,
     okrouhlá, hluboká tak, že co má na dně, není k uslyšení,
tajemný začátek té věty vězí ve výklenku plynoměru,
     niti v zavřené krabičce se podle jediného kódu vinou v jednom směru,
jediná věta, v ní vidět jsou tvé oči a je v ní můj syn,
     modrý proud, klikatí se, hladina pobleskuje zvuky od hlubin,
vtahuje dovnitř, třpytivý pramen, duhovka uprostřed sluje,
     věta, ta věta, v níž něco začíná anebo pokračuje-

Vábí mě věta, podlouhlá forma, kadlub ze slov vyprázdněný,
      kukla v srdeční jamce, pár křídel k trupu přitažených,
délka odvíjené silnice, běh filmu, který vede domů,
      slézová sukně nadouvaná větrem ze škarpy shonu,
promlouvá věta do bezvětří, promlouvá do smršti,
      promlouvá za mluvou, jak jen ji z tváře rozluštit,
někdy slyšená zblízka, jediné slovo z ní by stačilo, 
     záhyb jediné hlásky na plátně, které se neposkvrnilo,
kde je ta věta, kde je, vzplála jí noc, v níž dnes nazamhouřím oči,
     blesky nad pšeničnými poli se okolo ní klikyhákem stočí,
je tam ta věta, lze ji tušit, za náspem celou promáčenou,
     ne onu větu, ale jinou, vždycky jinou, zaměněnou-

Pulsuje věta, protáhlá rána od vzpomínek oproštěná,
      pulsuje v hladké kůži snu, že vzejít by z ní měla, už by měla,
vábí mě věta, ta ze slov vyprázdněná tupá palčivost,
      věta, jež obíhá jen uvnitř těla a na tom je jí dost,
pominout ani vzniknout, vytrvat ani rozplynout se nechce, 
     nevyslovená, neslyšená věta, která je tu bezšelestně,
věta, jež duní, a v noci na poplach zvon srdce bije,
     v štěrku prázdného dvora pes sám a přivázaný vyje,
pulsuje věta jak moře v prasklině, jež v boku lodi zela,
     zatiká v kluzkých zálivech snu, že vzedmout by se měla, už by měla,
bezbřehé volání, klokotající, do vodstev nevidoucích strhne,
     rozbouří moře vláknem měsíce, bezhlesně vibrujícím bubnem-

Uhání věta, protáhlý rytmus ze slov vyprázdněný,
     zaslechneš šelest, dokud utíkáš, promlouvá k tobě zevnitř,
pak zastavíš, a ztichne, v hrudním koši ti němě pobrukuje, 
     ta věta je tu ve dne, je tu v noci, neměnně pořád tu je,
na dně roklin je ukrytá, láska se jejím pulsem rozechvěje,
     neschopná řeči, mezi rozmlouvajícími vždy v němém těle,
tančící věta, pohyb v končetině, která odumírá,
     halasně prozpěvuje v hlavě, v hrdle, když se svírá,
se zavřenýma očima se do podkroví žene po schodech,
     řítí se věta, zhaslé tělo, vzhůru, téměř nepopadá dech,
odlétá věta, raketa, již směrem k bouři právě vystřelili,
     neživý džokej tryská na zpěněném vraníkovi sklácen k cíli-

Zasviští věta, předlouhá jízda po dálnici v noci, 
     zasviští mlhou, odbočku nenalézá, zakmitne se v srdci,
pulsuje věta namrzajícím deštěm, skrz blesky probleskuje,
     šustne se modří majáčků, všechno je dobře, všechno dobře tu je,
uhání věta, a unavená víčka v serpentinách sklíží,
     uhání ze svahu, a k cíli se tím nijak nepřiblíží,
zpozdí se věta, když proklouzává v noci vozovkou a tmami,
     prosviští věta jinam, dál než jinam, prosviští všemi závorami,
v mlze se mihne, v jazyce zadrhnutá věta, stěrač katatonik,
     benzinka vylidněná, lesk zaschlé olejové skvrny,
ujíždí věta, neznámokam se vrhá a kdovíodkud vyrazila,
     uhání věta, uhání střemhlav, volant upustila-

Promlouvá věta, podlouhlá forma, kadlub se slov vyprázdněný,
     bezbřehá řeka podemílá vše, co v mysli vytane mi,
klokotá věta, zurčí, nic jiného už sluchem nezachytím,
     jen onen podivný zvuk místo zvuků, nehlasné krupobití,
zabzučí věta, v kovovém mozku drátů skrývá se,
     proklouzne, jak vlna běžící v delfíní kůži dává směr,
vyrytá věta, slib, jenž se nesplnil a dme se hlasem nehlasem,
     vyšla bych za ní beze slova, ode všech slov bych oprostila se,
věta, v níž je tvá nepřítomnost a která tě zpřítomňuje,
     plamenný jazyk, jazyk hlíny, řeč, která řeči nepěstuje,
věta, beztělné tělo, zoufalec, který s nadějí si začínal, 
     v sprašové rokli ticha zahloubený světloskvoucí grál-

Krisztina Tóth bude na pozvání Maďarského kulturního střediska v Praze hostem letošního festivalu Svět knihy. Setkání s autorkou a její autorské čtení se uskuteční 27. dubna 2008 od 11hodin v Komorním sále v pravém křídle Průmyslového paláce.