Srpnová okupace země v roce 1968 je moje nejranější souvislejší vzpomínka, na kterou plynule navázal pohřeb Jana Palacha a celá následná doba normalisace. Už od předškolních let, jako malé děti, jsme věděli, kde žijeme — že zemi okupují Rusáci a vládnou jí kolaboranti — domácí komunisté.

Jestliže Husák byl pro nás vrchní místní démon, tak jsme zároveň věděli, že nad ním stojí sám kníže pekel, lucifer Brežněv, jehož zčernalá duše prosákla na povrch a znetvořila jeho zevnějšek. Jeden z nejstrašidelnějších zážitků oněch dětských let byl, když jsem v televizi zahlédl přenos z letiště, kde se Husák s Brežněvem, dvě monstra vzájemně objímala a líbala na ústa — doslova se k sobě přisála jako nějaké dvě obrovské pářící se pijavice, jejichž ústa jsou zároveň vyměšovací i rozmnožovací orgán.

Není divu, že se fízl, kterému démoni propůjčovali svou nadpřirozenou moc, stal ústřední postavou našeho klukovského světa a o setkáním s ním se vyprávěly celé zkazky, při kterých příjemně mrazilo v zádech. Mohli jsme se bouřit proti rodičům, být drzí na učitele, ale všechno to nic neznamenalo proti sebemenšímu střetu s fízlem, který byl pro nás metou jakéhokoli myslitelného „hrdinství“, stejně jako bylo v dobrodružných knížkách setkání chlapce s nějakým velkým dravcem.

Literární čtení

Pistole měly ovšem ještě „literární“ dohru. Ať už jsem to přehlédl nebo mně to nepřipadalo důležité, ve štůčku textů, které se díky mému hloupému přičinění dostaly do rukou StB, zůstalo i několik silně „existenciálních“ textů, z nichž si pamatuji na jeden: šlo o báseň popisující, jak šťastně se usmívající ženy-údernice JZD na komunistických plakátech obživly a masturbují s pomocí zralých kukuřičných klasů.

Za nedlouho na to dostala máma předvolání do Bartolomějské. Bylo jasné, o co jde, a tak jsem jí i tátovi dal číst texty, které mně zbyly v kopii, včetně onoho výše zmíněného. Otec si je přečet, zbrunátněl a předal je mámě s poznámkou, že to je teda pěkný — ať se podívá, co zplodil její syn. Máma si to přečetla bez komentáře.

Když jí to pak estebáci s vítězoslávou a zadostiučiněním dali v Bartolomějské číst se zdůrazněním, co to vychovala za syna, máma zavrtěla hlavou a řekla, že ne, že to odmítá — Petr je slušný chlapec a basta. Bylo to poněkud iracionální, ale dokonalé — ať by se stalo cokoli, nikdy by nepřijala estebáckou versi. Máma byla vždy s vnitrákama a jejich kejklema rychle hotová. Vedla si svou a mohli by ji rozřezat třeba i na kousky. V tom byla máma — když se to ovšem netýkalo zrovna vás osobně — skvělá. StB se snažila rodinu rozeštvat, ale — i přes některá nedorozumění — byl výsledek vždy opačný: podobné akce naopak rodinu stmelovaly. Nakonec jsme z toho měli všichni srandu.

Po našich následovala předvolání k povinnému čtení do Bartolomějské rodičů mých kamarádů, na prvním místě pana Reisenauera, za což se dodnes omlouvám — a že si, estebáci, pana inženýra vychutnali. Aby celou věc zdramatizovali, neposlali mu předvolání, ale kvůli té neodkladné státně bezpečnostní záležitosti, tj. aby mu dali přečíst básně kamaráda jeho syna, přijeli si pro něj rovnou do práce. Na Barťáku mu pak četli o masturbaci kolchoznic, ukazovali mu fotografie nějakých nahatých lidí, na kterých nebylo možno rozeznat, o koho jde, a tvrdili mu, že to jsme my s kamarády v lomu na Americe, kde jsme slavili Hitlerovy narozeniny, načež konsternovanému panu Reisenauerovi oznámili, že jsme homosexuálové a že můj otec, když to zjistil, že se chtěl kvůli tomu oběsit — naznačili mu fízlové způsob, jak by se měl s celou věcí vyrovnat.

Nevím, čemu všemu pan Reisenauer věřil nebo ne. Po určité době, kdy jsem ho potkal a došla na to řeč, jsem mu ovšem tvrdil, že to mé básně nebyly — ne, že bych se k nim nechtěl hlásit, ale jednoduše z toho důvodu, abych nepodporoval záměr StB, i když mi byl vlastně šumafuk.

„Ale vždyť byly tebou podepsaný!“ opáčil mi na to a já mu řekl, že zfalšovat podpis je pro StB ta největší maličkost.

Inženýr Reisenauer stejně ale asi víc věřil příslušníkům Sboru národní bezpečnosti než mě, fašounovi s homosexuálními sklony, a měl recht — aspoň co se týká oněch básní. Koneckonců jsem ho přesvědčovat o ničem nechtěl, ale jen pomluvit StB. Nikdy jsem nepěstoval kamarádšoft s rodiči mých přátel a estébáci to takhle sami pěkně zařídili. To fašounství jim asi nesežral, ale tu homosexualitu... Myslím, že byl překvapený, když se pak Pavel oženil.

Vůbec celá ta policejní akce měla jednoznačně positivní efekt. Ať už si o tom každý myslel své, každopádně jsme byli nějakým způsobem vadný, jedno jak, a to mělo obrovskou výhodu — nikdo od nás nic neočekával a nikdo po nás nic nechtěl. Být za blbce, v rodině, ve škole, v zaměstnání... byla opravdová brána ke svobodě. A ty všechny dary díky Správě Sboru národní bezpečnosti hl. města Prahy a Středočeského kraje, která mi zorganisovala první oficiální literární vystoupení, a to na exklusivní adrese v Bartolomějské ulici číslo 7. Na to by mohl být člověk i hrdý. Jediná trochu potíž byla v tom, že operativci StB, s kterými člověk přicházel do styku, nebyli příliš inteligentní, a tedy nebyli ani s to zjistit, že jste blbec. Jednali s vámi jako s kterýmkoli jiným člověkem, který má všech pět pohromadě, je odpovědný a dovede si věci spočítat. To bylo někdy otravné.

Máma od StB

Už si přesně nepamatuju, jestli to bylo onu poslední zářijovou sobotu, ale po jednom takovém zatčení během demonstrace jsem se ocitl v Bartolomějské číslo čtyři, kde sídlila vyšetřovačka StB a kde jsem dostal ideologickou nalévárnu od takové matrony, tlusté, kníraté policejní mámy a la Jiřina Švorcová. Majorka SNB, která mě neznala, měla zřejmě za to, že jsem se na demonstraci přimotal náhodou, více méně ze zvědavosti nebo z „mladistvé touhy po dobrodružství“ a válela to na mě „po dobrém“, jako „máma“: my mladí jsme prý plní ideálů, máme radikální názory a chceme všechno hned, mnohé naše kritické postoje jsou pochopitelné a některé i oprávněné, ale v životě to je vždycky trochu jinak, že nic nejde tak rychle, jak bysme si přáli, že oni to s námi, mladými, myslí dobře, zatímco lidé jako Havel nás zneužívají ke svým osobním cílům, berou za to velké peníze ze Západu, i od sudetoněmeckých revanšistů, nejde jim o nic jiného, než o vlastní prospěch a my se za ně z hlouposti necháváme mlátit v ulicích atd. atp.

Ke každé větě, která z fízlyně vypadla, jsem v duchu připojoval slovní spojení jako — namaštěná policejní koule, mluvící policejní sádlo, posraný policejní spoďáry, a když mlela dál, už jsem přidával jen jednotlivá slova: hovno, prdel, sračka...

Na první pohled to sice může vypadat primitivně, ale člověk by nevěřil, jak silná a osvěžující intelektuální zabáva to může v podobné situaci být.

StB nepůsobila jen represivně, vystupovala také jako výchovná a preventivní instituce. Zatímco starší generaci strana odepsala, my mladí jsme byli určeni k převýchově.

Kdyby si ta policejní kníratá máma, z které bylo člověku už od pohledu na zvracení, mohla v mé hlavě přečíst jen zlomek toho, co jsem si v tu chvíli myslel, možná by se z přemíry svého policejního mateřství rozplakala.

Hned příští den jsem pak na ONV Praha 7 oznámil další demonstraci ve Stromovce a přestal jsem se zdržovat v místě bydliště.

Fízlové mě zatkli až na místě v Královské oboře. Odvedli mě na oddělení u vchodu do Fučíkárny a nechali mě stát na chodbě. Za půl hodiny se zjevil Duchač a hned na mě, proč jsem se prý neozval, že jsme se mohli domluvit.

Myslím, že v hlavě neměl mozek, ale rozsvícenou červenou žárovku. Ohryzek mu už zase poskakoval a vypoulené oči horečnatě světélkovaly nikdy neuhašenou fízlovskou žádostivostí, jako kdyby byl sexuálně posedlý. Se svým podlézavým, úlisným, slizkým hlasem jako z reklamy na viagru z komerčního rádia, s ušmudlaným fráčkem a s těkavýma očima to byl skutečně předobraz fízla, policejního slídila, špicla, udavače — zloducha z románu Emila Zoly, k čemuž přispívala i jeho sražená postava skřeta, který se mstí lidem za svůj nevábný vzhled i špatný charakter.

Napadlo mne, že to není člověk, ale monstrum, jehož jediným účelem existence je znepříjemňovat ostatním život. Od této představy byl již krůček k myšlence, že fízla je možno se zbavit jako nějakého obtížného hmyzu, který vás napadá, aniž byste mu k tomu dali sebemenší příčinu, protože smyslem jeho bytí je sát druhým krev.

Pozoroval jsem Duchače asi jako když se díval esesák na zbědovaného vězně koncentračního tábora — jako na štěnici, která už ztratila charakter člověka. Tady to bylo obráceně: ono anonymní číslo, které ztratilo charakter člověka, nebyla oběť, ale vykonavatel, fízl, bezejmenný sluha totalitního velkohnutí, který je zároveň chůvou, vychovatelem, knězem, dozorcem, učitelem, karatelem, vyšetřovatelem, úředníkem, soudcem i katem v jedné osobě. Všestranně použitelný nástroj na lámání křehkého charakteru lidí, jejich důstojnosti, svébytnosti, svobody a autonomie jejich osoby. Ďáblův pacholek, který proti lidství útočí nátlakem, pokušením, hrozbou, sváděním a podplácením. Základní nástroj dehumanisace a asociálnosti každé tyranie, jejíž živobytí spočívá v mrzačení lidské duše a fízl — ve snaze zbavit důstojnosti druhé — sám je zbaven lidství. V koncentračním táboře ve skutečnosti nebyli odličtěni vězni — člověku nepodobné lidské trosky, které vzbuzují solidaritu a soucit —, ale dobře živené zrůdy v pečlivě vyžehlených uniformách, které chtěli Židy aj. zbavit lidství, aby je pak mohli s klidným svědomím usmrtit.

Tím, že někdo vstoupil do tajné politické policie tyranského režimu, zvolil si falešné jméno, vzdal se identity, aby jiné přiváděl na scestí, zřekl se tak dobrovolně svého lidství a zpečetil tím svůj osud. Fízl nemá jméno, otce, ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydělil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jehož jménu napadá samu podstatu člověka. Postavil se sám mimo zákon a proto je možno fízla zabít, aniž by to bylo trestné.

Neřekl jsem ani slovo. Zkoumal jsem Duchačovu anatomii a hledal na jeho těle místo, kde by ho člověk píchnul, kudy by z fízla šla nejlépe vypustit voda a krev. V tu chvíli na chodbě fízlárny u vstupu do parku Julia Fučíka jsem si byl jist, že bych byl schopen fízla podříznout jako husu.

PhDr. fízl

Po listopadu 1989 se šéf StB generál Lorenz chvástal, že v roce 1988 provedl reorganisaci StB, která měla mimo jiné spočívat v ústupu od všech represivních metod a přechod na „inteligentnější“ fízlování s lidskou tváří, kdy staré dělnické kádry, jejichž duch v StB přežíval ještě z dřevních dob boje dělníků a rolníků s buržoasií, měli nahradit mladí, vysokoškolsky vzdělaní, flexibilní zpravodajci.

V roce 1988 mě mimo jiné dostal na starost podobný týpek — čerstvý a řádný absolvent University Karlovy, PhDr. fízl Oldřich Mejstřík. Byl to klasický svazácký nablblík, který se pokusil — jednou a také naposled — zavést se mnou jakousi „filosofickou“ debatu. Většího blba jsem vskutku neviděl. To i ten skřet Duchač, který si odkroutil základní školu a pak nějaké to policajtské školení, nepočítáme-li „maturitu“ na Parléřce, věděl o životě tisíckrát víc, než tento čistokrevný výlupek SSM a socialistického školství, kterému blbost čouhala z každého oka stejně neměnně a jen samotný pohled do jeho průzračných očí nezakalených sebemenším problémem, skrz které bylo vidět mozek jako ze škatulky, byl skoro nesnesitelný — to už ty staré estebácké svině byly lidštější. Staří dělničtí bouchači, primitivové, kteří jako primitivové vypadali, jako primitivové uvažovali a jako primitové se i chovali, byli ještě lidé, zatímco Mejstřík byl komunisty uměle vyšlechtěná odrůda, nový člověk, homo fízl, hygienicky nezávadný, věc z plastu. To funglnové policejní hovado vypadlo jako nějaký bankovní manager, který má místo tváře kalkulačku a určitě by se líbil Václavu Klausovi. Podobní týpci také dělali po listopadu 1989 všudemožně kariéru.

Při výslechu, respektive pohovoru, začal Mejstřík blábolit něco o ztrnulosti současného pojetí marxismu. Posměšně jsem se na něj díval a mlčel jsem, takže to po slabé čtvrthodince vzdal. — Blížil se 28. říjen 1989 a s ním i další demonstrace, nezdržoval jsem se doma, a tenhle fízl mě mimo jiné hledal v bytě u mého bratra.

Zazvonil u dveří, slušně pozdravil a jestli tam prý nejsem. Bratr odpověděl, že ne. Fízl jestli tedy neví, kde bych mohl být — že se mnou potřebuje nutně mluvit. Bratr řekl, že neví a chtěl zavřít dveře. Fízl ale mezi ně strčil nohu. Bratr se rozmáchl a vší silou dveře přirazil. Z chodby uslyšel zaúpění a chvíli se nic nedělo. Po několika minutách se pak ozvaly šouravé kroky, které se vzdalovaly do ztracena. Fízl-filosof odpajdal bůhví kam a už se neukázal.