Na rozdíl například od Fízla (2007) klame Škola Petra Placáka svým tělem. Nenápadná černožlutá obálka, nevinný název, evokující jakési humorné vyprávění z minula. Pokud bychom jejího autora, někdejšího reprezentanta undergroundu (připomeňme román Medorek, 1985), neznali, možná bychom byli zaskočeni tak koncentrovanou a přímočarou „obžalobou“. Ale není tento způsob antikomunistické angažovanosti již trochu pasé? Co hůř, nebude svou repetitivností v knize dřív nebo později nudit?
V připomínání dlouho tabuizované skutečnosti, jak mnoho měli nacisté a komunisté společného, by mohla být tato kniha přínosná. Bohužel už samotný název a centrální koncept, na němž Placák svůj výklad buduje, jeho práci v nemalé míře diskreditují, což je škoda.
Kniha vypráví o životě člověka, který na první pohled působí dojmem nonkonformního flamendra. Za touto maskou ale odhaluje pracovitého „dělníka knihy“, který se nebrání svému označení za „obrozence“ ani patetickým prohlášením o vlastenectví jako motivaci své činnosti. Kéž by láska k vlasti u jiných Čechů, kteří se k ní tak hrdě hlásí, přinášela tolik bohatých plodů jako v případě Ladislava Horáčka…
Narodil jsem se čtyři roky před ruskou okupací Československa, právě tak akorát, abych v srpnu roku 1968 stihl do své paměti uložit obrázky ruských tanků, zoufalost a bezmoc dospělých.
