Tak trochu skandální americký film Vrtěti psem (Wag the dog, režie Barry Lewinson, USA 1997) popisoval až neuvěřitelný systém manipulací, náznaků a podvůdků, které vytvářel kreativní tým amerického prezidenta během volební kampaně, když se provalil sexuální skandál pana prezidenta s jistou dívkou… Zhruba v podobném duchu se nese krátká novela chorvatsko-bosenského spisovatele Eda Popoviće, byť celou situaci nahlížíme spíše z opačné strany.

Příběh vychází z protínání dvou hlavních linií, vztahu Borise a Nataši a působení podivné složky tajné služby s názvem „Okulter“ (Oddělení pro kulturní terorismus). Obě linky se protínají právě v postavě spisovatele Borise Elazara, který má podivnou minulost (bývalý žid, který po 11. září přestoupí na islám), podivné styky (v emigraci měl podezřelou arabskou přítelkyni, jejíž sestra ještě podivněji zemřela) a podivné nápady. Na první pohled působí normálně, jeho vztah s přítelkyní Natašou je trochu zvláštní, neboť dívka trpí zvláštním typem halucinací. Boris se k ní však chová velmi slušně a snaží se ze všech sil „hrát hru“, když Nataša někde zas vidí zloděje či někoho podobného. Na druhý pohled má Boris schůzky s podezřelými lidmi (i se spolupracovníky tajné služby) a vypadá to, že něco chystá. Totéž si myslí i agenti zmíněné služby, kteří se pro změnu zase snaží odhalit v Záhřebu nějaký článek řetězce mezinárodního terorismu (nejlépe centrálu). Do oka jim padne právě Boris Elazar a při pátrání se jim stále více zdá, že konečně narazili na „velkou rybu“. Provádějí další a další šetření (včetně nenápadné prohlídky u opilého Borise doma), která jako by potvrzovala zmíněné podezření, Boris pro změnu chystá vydání své další knihy a příběh se nám pomalu blíží k závěru. Konec je nicméně velmi překvapivý, přesně v duchu výše zmíněného filmu. Zjišťujeme, že za nitky netahá bin Ládin (ač si s ním Boris telefonuje), ale sám Elazar, který využívá negativní reklamu (překvapivě unikne do tisku informace, okamžitě příslušným ministerstvem dementovaná, o spojení Borise s arabskými teroristy) pro propagaci své nové knihy…

Popović vypráví svůj příběh standardně ve třetí osobě, obě linie se pravidelně po kapitolách střídají a v závěru se propojí. Charaktery jednotlivých postav jsou nicméně líčeny trochu odlišně. Natašu s jejími přízraky vykreslil autor docela „životně“, její odevzdanost před odjezdem na léčení až trochu mrazí. Boris Elazar ale tak trochu podléhá filmovému pojetí současných hrdinů, kteří se celou dobu tváří nějak (a velmi uvěřitelně) a těsně před finále se vybarví úplně jinak (nejlépe opačně), což bývá sice „cool“, ale na tak malém prostoru, jaký je postavám v této knize poskytnut, to působí spíše nechtěně parodicky. Další postavy jsou opět spíše naznačeny, zaměstnanci a spolupracovníci tajné služby na nás dělají dojem Pata a Mata. Možná touto až parodickou variací na současné chorvatské politické poměry chtěl Popović vyjádřit své stanovisko. Též o kapitole 14, ve které Boris telefonuje s bin Ládinem, se lze domnívat, že autor cíleně zlehčuje až zesměšňuje různá „nečekaná propojení“ tak oblíbená v brakové literatuře a ve filmech, nebo je možné celý rozhovor chápat jen jako variaci na Natašiny halucinace.

Koncert pro tequilu a apaurin je vcelku vydařené dílko, které má své limity právě kvůli velmi krátkému rozsahu. Větší hloubka postav a delší gradování příběhu by rozhodně neuškodilo, ale Popovićovi jsou krátké příběhy patrně vlastní. Tato novela tvoří první část trilogie Igrači (Hráči).