Před rokem se na polském trhu objevilo nové vydání populární autobiografie Krzysztofa Kieślowského, který vzpomíná od svého dětství přes první filmařské úspěchy až k mezinárodní slávě Tří barev. Režisér se nevyhýbá ani faktům ze svého soukromého života, což je dobrá zpráva pro spoustu jeho obdivovatelů, hledajících klíč k režisérově představivosti a jeho vnitřnímu světu. Autor Náhody i Dvojího života Veroniky vyvolává podoby vzpomínaných s nelíčeným pohnutím stejně často jako se sarkastickým vtipem. Knihu doprovázejí soukromé snímky i záběry z Kieślowského nejlepších filmů.

Autobiografie vznikla na základě série dlouhých rozhovorů, které nahrála Danuta Stok s Kieślowským na mikrofon. Kniha pak vznikla s ohledem na čtenáře (a diváky) žijící na Západě, kterým nic neříkají poválečné a socialistické polské reálie. Autobiografie má charakter velmi osobního rozhovoru dvou lidí, kteří se mají navzájem v úctě a důvěřují si. Kieślowski vypráví o svém životě, práci a pohledu na svět takovým způsobem, jako by seděl s přítelem u sklenky vína nebo skleničky vodky, kdy není třeba nic hrát a předstírat. Jeho odzbrojující upřímnost je prosta jakékoli falše. Kieślowski má bohaté životní zkušenosti a vždy se snaží rozklíčovat, jaký smysl pro něj osobně měly. Od dlouhé nemoci otce, končící jeho smrtí, přes těžké materiální podmínky rodiny v jeho dětství, dospívání, dospělý život, od začátku až do konce na vlastní odpovědnost. Vidíme před sebou rozhodného člověka, který rozeznává základní a nejdůležitější životní hodnoty a díky tomu zaujímá pro někoho možná příliš vyhraněná, nicméně vždy morálně čistá stanoviska.

Takže režisér čtenáře provádí od svých školních a studijních peripetií přes téměř sebevražedné snahy uniknout vojenské službě, tři pokusy dostat se na filmovou školu a první filmy až k úspěchům jeho mistrovských děl, Dvojího života Veroniky a Tří barev. Vypráví o roli dokumentu ve své práci, neboť právě dokumentem svou filmovou kariéru začínal. Představuje své první fabulární filmy, vypráví o práci pro televizi, kterou bral, protože by „nevydržel do výplaty“. Vypráví o zkušenostech s cenzurou, ke které kupodivu necítí žádné výčitky, protože podle něj nevytvářela tolik omezení jako západní producenti. Vzpomíná na výborné herce a kameramany, s nimiž pracoval (mj. Sławomira Idziaka), a také na další skvělé polské režiséry, jako například Agnieszku Holland nebo Krzysztofa Zanussiho. Mnoho důležitého mluví o svých filmech, prozrazuje, co se mu v nich líbí, a kde naopak udělal někdy do očí bijící chyby.

Autobiografie není pochvalným hymnem na velikost jejího autora, ani na výjimečnost filmu. Režisérství je pro Kieślowského způsob života, povolání, „jediná věc, kterou umí“. Je inteligentním člověkem, který svého čtenáře považuje za sobě rovného, ani horšího, ani lepšího, než je on sám. Díky tomu a díky Kieślowského odzbrojující otevřenosti a upřímnosti kniha svého čtenáře doslova pohltí a spousta vyslovených myšlenek ho neopustí ani po jejím přečtení. Tohle je bezpochyby kniha, ke které bude mít důvod často se vracet.

„Jestli ještě budu dělat něco jiného? To je úplně jiná otázka a v této chvíli na ni nedokážu odpovědět. Spíše ne. Myslím, že ne.“ (K. Kieślowski: Autobiografia)