Hildi se v autobuse smála a tančila, občas chraptivým hlasem i něco zpívala. Istanbul, óóóóó, Istanbul. Potom popadla držadlo a začala po něm přejíždět dlaní, jako by jí v hrsti narůstal klacek nějakého muže. Brutálně toužím být u tebe. Sténala, jako by se udělala. Část dojíždějících se rozpačitě usmívala, ale většina mručela. Společně s přespolními ženskými a špinavými, opilými montéry. Dělá ostudu panu profesorovi, vykřikl někdo vzadu. Nato začla Hildi opět zpívat. Umcaca zářvzplááá. Vřískala: falešně, se smíchem. Večer, když se Dezső vracel domů z odpolední směny, a zrovna uvažoval o tom, kde by si nejsnáze mohl naplnit bandasku, Hildi ještě stále nedorazila domů, a přitom od zastávky autobusu uprostřed vesnice je Számfirův úchvatný statek a sklep vzdálený stěží několik minut.

Na požární zdi obchodu s oděvy se skvěla jediná reklama ve vesnici: na holou betonovou zeď ji namalovali ještě na počátku sedmdesátých let. na tom uměleckém výtvoru kráčela rodina, šťastná a oblečená ve velmi barevných šatech, nedalo se poznat, čeho se ta namalovaná reklama týká, štěstí nebo šatů. Hildike si před tou mazanicí zatančila a ještě pořád vřeštěla. V kasííínu, óóó, se zahodím! Tramtararárá, floutkové.

To, co následovalo, mělo jediného očitého svědka, tetu Aninku.

Je to bizarní a nanejvýš nepříjemná náhoda. Kolem tety Aninky tou dobou ostatně bylo mrazivé ovzduší. Ede Klein už se vracel i ve snu mužů, a to nebyla bezvýznamná událost. Ženské ať jen nesou tíhu života, ale mužský není zvědavý na káru taženou šedáky, jak uhání ulicí Azazel k Tise a kočírují ďáblové. A vzadu Ede Klein oplakává pannu, kterou nezabil on, a přesto Hospodin jemu vyměřil trest. Chlapi se bouřili, a mnozí, i když ne nahlas, ale obviňovali Kleinův deník a samozřejmě jeho ďábelského tvůrce. Od dobrodružného předčítání chaotických detailů deníku, kdy taky Dezső a Ignác Geregely vysadili okénko na vécé kancelářské budovy, a před sroceným, očarovaným davem Dezső nahlas přečetl tu písemnost, dohady stále divočejší se jen rojily. Kolik lidí to slyšelo, tolik bylo různých vzpomínek.

Jako nejhouževnatější povídačka se přece jen ukázalo to, že Kleinův deník je umrlčí kniha.

Kromě doby skonu obyvatel je v ní napsáno, že Edeho Kleina, ubohého vesnického věčného Žida od té doby taky smrt posílá zpět pro každou sáraságskou duši. Pro strejdu Edeho je to trest za to, že žil, on nemusí na nějakou velikou horu valit balvan, který se zrovna před vrcholem sám od sebe skutálí zpátky, nýbrž všechny duše vesničanů převáží on. Na té mnohokrát zmiňované káře se šedáky. Ta smůla, že smrt László Számfiry se kryla právě s „aktivizací“ Edeho Kleina, neprospěla popularitě tety Aninky. Jestli je Kleinův deník opravdu umrlčí knihou, bylo by možné smrti László Számfiry předejít. Když je v ní všechno, i bolestivě předčasná ztráta ve vesnici všeobecně oblíbeného profesora, co to pak bylo za nezodpovědnost dopustit, aby se to stalo!

A to ovšem bylo jen shovívavé vysvětlení.

Část žen sázela spíš na to, že to všechno je jen důsledkem té knihy. Ten rukopis nepřináší proroctví, nýbrž prokletí, je třeba ho okamžitě hodit do ohně spolu s tetou Aninkou. Dezső v této době hodně zpovídal ducha strejdy Pisty Avarky; potřebovali bychom pomoc, zdůrazňoval starému, ale strejda Avarka jenom papouškoval tu prostoduchost, že moc už nezbývá a ve vesnici pomine vyvolenost, tak jako to prokletí, ta ranní promluva se ošoupe, tu zvláštní žízeň nám už naši vnukové ani nebudou věřit. Všechno to bylo nepochopitelné a mučivé. Nadarmo se Dezső vyptával ducha strejdy Pisty, jestli pan profesor Számfira už dorazil, jak se cítí, bude se vracet, protože ho samozřejmě moc rádi uvítáme – strejda Avarka mlčel.

Potom jednou dopoledne, jednoho jasného všedního dne, když Mátyás Antal, ředitel kulturního domu a Sándor Guliga, předseda výboru se s naplněnými bandaskami loudali zpátky z hostince po ranní kole se zazděným frťanem a dvojitém kafi s rumem, se opět stalo něco, co nevrhalo dobré světlo na tetu Aninku, zcela přesně, vrhalo to na ni stín. O bezprizorní siluetě u pomníku svatého Jana Nepomuckého každý věděl, že obrazuje Edeho Kleina a jeho matku, tetu Esztike. Na původní fotografii, z níž se tam stín dostal, postávali Kleinovi před hokynářstvím v brance se stříškou.

Tenhle jistý stín se onoho dne dal do pohybu.

Jen tak se míhá, jakoby měl pána, a ten pán jako by klidně prošel vedle místa synagogy, potom kolem Dezsőho bydliště, toho starého kadeřnictví, kolem katolického kroužku, pak kolem pošty. Matyi Antal a Sanyi Guliga mířili k výboru, když uviděli, že přichází, sám od sebe se vznáší, jemně a opatrně, nespěchá, tak jak se na vesnický stín sluší. Matyi Antal popoběhl, co když se do pohybu dal i jejich stín ze zdi kulturáku a obšťastňuje teďka někoho jiného, ale silueta mlátičky byla nehybná, neměně se promítala na zeď kulturního domu. Ede Klein a jeho matka, přesněji jejich stín, se zadrhl u trafiky tety Aninky. Žádná natřená futra, žádná žlutá hvězda, nic nemohlo být přesnějším označením v tomto čase smutku za Számfirou. Zloba a strach se rozhořely plamenem i v těch, kdo až doposud patřili mezi pokorné, na lidi obzvláště sugestivně působila nevraživost Irén Ráchelové, dlouho ani nemukla, po mši jen koukala, oči přivřené, Danika Ráchel jí řval v náručí, a ona krákorala, tady se stane neštěstí, uvidíte. Irén Ráchelová, druhá kandidátka na čarodějnici, se teď dostala na tu správnou stranu, co víc, stala se vlajkonošem ušlechtilé věci.

Zajímavé bylo, že vůbec nikoho nevzrušila ona zdaleka ne zanedbatelná okolnost, že ta slátanina je opět k nalezení v trezoru Gábora Töreho, my s Becem Beregim bychom ostatně taky byli zainteresováni na nové návštěvě, vždyť předtím nás z toho celého vynechali, jenže naléhali jsme marně. Opravdu vážně ani jednou nevyvstalo, že by se to mělo znovu ukrást a přečíst, teď už pozorněji, chytřeji. Co když v tom textu není proklet Ede Klein a skrze něho vesnice? Co když to přece jen není strejda Ede, kdo se vrací pro sáraságské duše? Koneckonců on není ďábel a anděl už teprve ne, jakkoli ryzím člověkem i ve svém těžkém osudu zůstal až do samého konce…

Byla to zkrátka nanejvýš trapná náhoda, že právě v době Hildina neštěstí se tam potloukala i teta Aninka. Hildi bláznivě tančila a zpívala před obchodem s oděvy. Není to ani tak dávno, jestli si dobře vzpomínám, co jsem hrála na kytaru. Teta Aninka zůstala stát jak přikovaná. Myslela na to, že podle Písma nebešťané dokážou vyvolat takovou euforii, přítomnost Hospodina může přinést blaženost v takové míře, že smrtelník v dobrém rozmaru tančí a zpívá. Raduj se prosím se mnou, tak jako já. Závistivě a s obavami zírala na Hildi. Jaký důvod může mít Bůh Písma, aby byl přítomen jednoho jarního všedního dne odpoledne v Sáraságu, když vzduch už se začíná ochlazovat, večer je hořký a nudný. Značí to určitě jenom něco dobrého, když je Pán nablízku?

Nic se neděje, křičela Hildi, ale přišla velká bouřka a rozbila se mi kytara.

Obrátí-li k nám Hospodin svou tvář, někdo vidí shekinu, znamená to bezpodmínečně něco dobrého? Nepřišel Hospodin, aby volal k odpovědnosti, soudil? Vždyť i Edemu Kleinovi se ukázal tehdy, když ho potrestal! Teta Aninka přešlapovala po zapleveleném betonu tržiště, na druhé straně ulice, a viděla, že Hildike zanechala zábavy, z tašky vytáhla cigarety a sirky. Sirka nechtěla chytit. Ani ta druhá. Ani třetí. Tenounké zápalky se pořadě lámaly. Ani pátá, ani šestá. Sedmá konečně chytila, ale okamžitě ji uhasil průvan. Hildike to nevzdala, jedovaté hlavičky dřívek dál prskaly. Jako by se na chodník vysypala celá krabička, uprostřed toho koberce ze sirek postávala Hildike. Konečně se jí podařilo zvednout ke rtům hořící zápalku. Teta Aninka viděl, že cigareta nechce chytnout. Konec cigarety nežhnul ani tehdy, když Hildi spustila ruku.

V tom momentě, kdy zazněla strašlivá rána, děsivý třeskot a zvuk jako když se rozstříkne nějaká těžká kapalina, dále ťukání drobných kostiček o beton. Než teta Aninka dokázala něco vnímat, než jí do mozku proniklo to, co se stalo na protější straně ulice, ležela už Hildike na zemi a silně krvácela z úst.

Ignác Gergely tou dobou už málem rok nebyl u krav, všude ho provázela otcova silueta, ten slaninu svačící stín, část skupiny promítající se na zeď kulturního domu. Po Dezsőho pamětihodné lumpárně jsme se s Ignácem potkávali zřídka, tolik jsem přesto věděl, že mu doktor Gellei napsal časově neomezenou nemocenskou, občas procházkou zajde až k hostinci, nebo dál, hodí do sebe panáka, nebo spíš čtyři; že se velice dal na pití, když se opil, potácí se domů, lehne si vedle otcovy dílny a mluví. Stín nikdy neodpoví. Ignác Gergely byl namazaný i toho jistého dne, naštěstí, jak dodatečně zdůrazňoval. Střízlivý by tu podívanou nevydržel. Od nové vsi nebylo vidět nic, až když byl za rohem, na němž byl obchod s oděvy, tak si všiml, že ta překrásná Hildi Számfirová tam leží na zemi.

Asfalt okolo ní samá krev, kolem dokola kousky kůže a zubů.

Ignác vyprávěl, že to bylo takové, jako by Hildike praštili kolmo přes pusu révovou tyčí. Něco jí roztrhlo tvář na kusy, obzvláště z levé strany, všude byly plomby, mastné cucky vlasů, hleny a krev, a smrad takový, jako když se opaluje prase. Spálená kůže. Hildičina kůže rozpukala, až k hrdlu se táhly praskliny jako po šlehnutí biče. Jak nějaké rozryté, hnisavé řečiště potoka. Na protější straně, jako by se i přes boží varování ohlédla, stála jak zkamenělá teta Aninka, nebědovala a ani tam neběžela na pomoc, stála, jako by ani nebyla součástí tohoto světa vezdejšího. Ignác se konečně vzchopil, odběhl pro doktora Gelleiho, nechal zavolat sanitku, a jako by byl blízký příbuzný, nasedl do vozu, který přijel. Po celou dobu operace přešlapoval přede dveřmi, a potom seděl na bobku vedle postele Hildi Számfirové a tiskl jí ruku. Kalvínští doktoři se neptali, kdo je, domnívali se, že snoubenec.

Kdyby kalvínští doktoři byli jasnovidci, svoje peníze by si zasloužili.

Hildi neměla ponětí, co se stalo, ona si jen chtěla zapálit, pak něco strašně bouchlo, a jako by to chvilku bolelo. Později dobročinná mlha. Zato teď to děsně štípe. Pro informované lidi z města, na rozdíl od Hildi, na základě stop, bylo nad slunce jasnější, co se stalo.

Zaručeně to bylo československé výroby, sdělila jedna tlustá a upocená ošetřovatelka. Ne sovětské a ani rumunské. Čecháčci to vyrábějí ve velice dobré kvalitě, rumunské a sovětské nevybuchnou.

A co?, zeptala se Hildi.

Petardy. Když budete kupovat na Silvestra, kupte takový, bude náladička.

Co je to, ta petarda?, zeptala se Hildike, ale improvizované vysvětlení už neposlouchala. jen požádala o zrcadlo. Ignác Gergely seděl na okraji její postele a civěl na ni planoucím zrakem, potil se a zalamoval prsty. Hildi si pomyslela, žádný velký malér to být nemůže, zrovna na takovéhle roztoužené mužské pohledy je zvyklá.