O tom, že je možné zformovat sama sebe, přesvědčuje finská autorka Maarit Verronen ve svém románu Pimeästä maasta (Z Temné země). Člověk, a potažmo jakýkoliv inteligentní tvor, nikdy nezemře takový, jaký se narodil, naopak během svého života ujde dlouhou cestu, během které leckdy dokáže radikálně změnit svůj charakter. Aby toho dosáhl, musí ale někdy nejdříve utéci před sebou samým. Pokud se mu to podaří, může na konci cesty sama sebe najít, tak jako hrdina tohoto románu.

Ulthyraja Tharabereghist se narodil, nebo spíše zformoval, ve vesnici, která se nachází v Temné zemi uprostřed tundry. Její obyvatelé uznávají jediné: dokonalé tvary dokonale se hodící do ohyzdné železné formy. V této formě se tvarují všichni potomci, a utrpení, které při tom zažívají, je dospělými bráno jako něco samozřejmého, co je zkrátka součástí dospívání. V Ulthyrajově vesnici jsou dva druhy obyvatel, lovci a pečovatelé, přičemž tito spolu navzájem tvoří páry a mají potomky. Když se potomek narodí, zůstane doma s pečovatelem, který jej vychovává do té doby, než je potomek dospělý a než je rozhodnuto, zda se z něj stane lovec či pečovatel.

Ulthyraja je i přes věčnou nespokojenost svého pečovatele lepší než ostatní děti ve vesnici. Bohužel o tom neví, protože celé dospívání poslouchá, jak je nemožný. Ulthyrajova vesnice je značně zaostalá, hodnoty obyvatel se skutečně omezují pouze na správné tvary pro železnou formu a jejich znalosti o okolním světě jsou mizivé. Ulthyraju tento stav již od raného dětství skličuje, a tak se rozhoduje, že odejde.

Vypravuje se na cestu, a aniž by to tušil, jde po stopách cizince jménem Razka Ziraj, který rozhodujícím způsobem ovlivnil Ulthyrajův život. Razkův osud připomene například osud Galilea: přijď s novou myšlenkou, která otřásá dosud neotřesitelným světem, ve kterém žijeme. My ti neuvěříme, raději tě pošleme na smrt, než bychom akceptovali novou skutečnost.

Když Ulthyraja přichází do Rybářské vesnice, poznává nový svět. Zde je ideálem dobrý rybář, zatímco protikladem je lovec velryb. Ulthyraja si mění jméno na Ultja Tharaist, které je pro místní méně nápadné, a stává se tak novou osobou. Začíná se učit na rybáře, avšak cesta k novému povolání je trnitá. Až po několika letech Ultja pochopí, že rybář z něj vinou šíleného učitele nikdy nebude. Vidí také, že v něm je zakořeněná nedůvěra z Temné země, která mu brání nalézt přátele. Ultja cítí, že do Rybářské vesnice nepatří. Opět tedy odjíždí, tentokrát do Města slunce.

Zde se mění zase v jinou osobu jménem Ula Thara, a v prosluněném městě se cítí mnohem svobodnější. Zatímco v Temné zemi byla jedna ideální forma, do které se museli hodit všichni jedinci, a zatímco v Rybářské vesnici bylo forem několik, do kterých se tvarovali jedinci podle svého povolání, ve Městě slunce neexistuje forma žádná. Je zde naprostá svoboda tvarů. Ulovi se zde žije ze všech míst nejlépe. Stále však nedokáže nalézt partnera, a tak alespoň pomáhá městu všemi možnými způsoby. Město ale spěje do záhuby. Pozvolna se mění a začíná se svou povahou přibližovat Temné zemi. Postupně všichni obyvatelé odjíždějí, Ula však odmítá opustit město, kde prožil nejlepší část života, kde se mu podařilo vyléčit mnohá traumata a kde nalezl svět více méně podle svých představ...

Děj románu Z Temné země se odehrává ve světě, jehož obyvateli jsou jednopohlavní stvoření rozmanitého tvaru. Zatímco lidský svět je postaven na hodnotovém systému ušlechtilé mysli, čistoty charakteru a co nejvyššího vzdělání, hodnotový systém románového světa je založen na vhodnosti tvarů a schopnosti zapadnout do určité formy. Zatímco u lidí se hledí na mentální kvality, v románovém světě je nejdůležitější vnější tvar. Ten se může měnit tam, kde se u lidí tříbí charakter získáváním zkušeností a vzděláním. Kde se člověk z pobytu v zahraničí vrací s bohatšími zkušenostmi a novými znalostmi, tam se románový hrdina vrací s novými, lepšími a užitečnějšími tvary. V románovém světě je vlastně morální svět lidí jakoby naroubován na fyzično, jako by byl obrácen naruby.

Ulův svět, ač na první pohled zcela odlišný od lidského, má ve skutečnosti mnoho společných rysů. Dal by se chápat jako jakási – snad trochu pochmurná – variace na lidský svět, na které se autorka možná snaží poukázat na určité pochybné hodnotové žebříčky lidského světa, na určitou lidskou přízemnost, omezenost a malichernost... Anebo možná autorka nenaznačuje vůbec nic, pouze dovoluje čtenáři nechat se na chvíli odnést do tak trochu jiného světa.