(malý přehled k Přehledu)

Díky překladu americko-litevského básníka, překladatele a literárního kritika Vyta Bakaitise, za podpory Nadace pro podporu litevské kultury a sportu (Lietuvos Respublikos Kultūros ir sporto rėmimo fondas), vznikla ve Vilniusu i pro našince velice zajímavá publikace reprezentativního charakteru s názvem Gyvas atodūsis / Breathing Free (volný překlad z litevštiny by mohl znít "Živý povzdech"), nastiňující potenciálnímu zájemci o litevskou poezii jakýsi letopočtem gradující přehled básnictví jedné z trojice pobaltských krajin. Nedá se říci, že by to byl přehled stručný – jedná se o více než pět stovek stran bilingvního litevsko-anglického textu – je spíše vhodně přehledný a logický svým uspořádáním. A naopak, někteří autoři by si místa v takové publikaci zasloužili mnohem více, než se jim v konečném důsledku dostalo, ale takový je osud sborníků.

Vyt Bakaitis, díky editorské podpoře mnoha kolegů, např. Evalyn P. Gill (International Poetry Review), Alice Georgie (Rhino: The Poetry Forum) či Nicholas Kolumba (Footprint) – bylo jich však ještě mnohem více – seřadil do obsáhlé publikace chronologickým způsobem sahajícím do osmnáctého století padesát tři litevských básníků, ze kterých mnozí jsou neustále autorsky plodní.

Právě od osmnáctého století se oficiálně rodí kvalitní litevská poezie, a to vznikem poemy Metai (Roční doby, česky 1960), jejíž autorem je první velký litevský básník a luteránský pastor Kristijonas Donelaitis. Z tohoto rozsáhlejšího básnického textu jsou pro publikaci Gyvas atodūsis / Breathing Free vybrány dvě ze čtyř částí, konkrétně Pavasario linksmybės (Radosti jara) a Rudenio gėrybės (Dobroty podzimu). Třebaže názvem (názvy) možná pro čtenáře Donelaitisovo dílo tíhne k folklóru, ve skutečnosti to zdaleka neplatí. V samotném textu sice používá aforismy a rčení, k folklóru se však vyjadřuje minimálně a staví se k němu spíše odmítavě. Primární je popis života konkrétní vesnice a také kritika jak šlechtických stavů – poněmčování, útlak, nespravedlnost, tak i obyčejných rolníků – lenost, alkohol, nepoctivost.

Přes jedinou tak říkajíc časově propojující osobnost – básníka, historika, lexikografa, bilingvního litevsko-polského autora a výraznou osobnost kultury Žemaitska jménem Dionizas Poška, žijícího na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, který je zde zastoupen jedinou epickou poemou Mužikas Žemaičių ir Lietuvos (Sedlák Žemaitska a Litvy), se výrazným krokem obsah publikace dostává ke konci devatenáctého století, resp. k jeho přelomu se stoletím dvacátým. Toto období v knize hojně představují osobnosti jako například jeden ze zakladatelů symbolismu a reflexivní lyriky v litevské literatuře, satirický a smutný Faustas Kirša; futurista, básník, dramatik a překladatel Kazys Binkis známý kromě jiného i svým novátorským používáním poetického slovníků plného barbarismů a slangu – právě on svou prací obrátil litevskou veřejnost k avantgardní filozofii a estetice; dále důležitý symbolistický básník a překladatel Balys Sruoga, který napsal i mnoho divadelních her především s historickou tematikou; Juozas Tysliava spojující ve své tvorbě neoromantismus, modernismus a avantgardu; nejvýznamnější tvůrce litevské elegické lyriky Jonas Aistis, prezentován v publikaci skutečně obšírně; romantická i realistická Salomėja Nėris, velice populární a silně ve své tvorbě i mimo ní sympatizující se SSSR, nebo naopak člen protisovětské partizánské jednotky Antanas Miškinis, modernista a neoromantik, který své nejlepší poetické žalmy napsal ve vězení a gulagu. Miškinis tak jako i Binkis patřil ke skupině Keturi vėjaj (Čtyři větry) vydávající v letech 1924–1928 stejnojmenný časopis. K doplnění na tomto místě přehledu chybí snad už jenom Vydūnas (vlastním jménem Vilhelmas Storosta), který je považován za velký zjev litevské kultury všeobecně. Kromě poezie se tento významný autor z Malé Litvy věnoval i filozofii a taktéž psaní divadelních her, libret, traktátů atd. Pak už začíná být přehled k jednotlivým básníkům mnohem jemnější a daleko podrobnější.

Obdobně obsáhlým způsobem jako v případě Jonase Aistise je v knize Gyvas atodūsis / Breathing Free reprezentována poezie Krakovského rodáka Henrikase Radauskase. Ten sice debutoval jako devatenáctiletý mladík v Litvě, avšak převážnou většinu své tvorby pak napsal a vydal v americkém exilu. Jeho vliv je dodnes patrný u mnoha současných litevských autorů. Henrikas Radauskas nakonec v exilu také i zemřel stejně jako výše zmiňovaný Kirša, Tysliava nebo Aistis (všichni v USA).

Jak další poeta Juozas Kėkštas – vězněn nejdříve za ilegální komunistickou činnost a pak paradoxně i v období komunistické nadvlády v Litvě – tak i po něm následující, o dva roky mladší, Kazys Bradūnas, byli aktivní přispěvatelé do významného sborníku (antologie) litevské exilové literatury s názvem Žemė (Země). V případě Bradūnase, který se ve své poezii zaměřuje na významné historické období, mezníky či osobnosti Litvy, byla aktivita ve vztahu k publikování Žemė ještě vyšší a jako velký průkopník litevského exilového umění v ní zastával i post redaktora. Stejně tak přispěli do této antologie i Alfonsas Nyka-Nilūnas a reformátor litevského poetického jazyka Henrikas Nagys. Oba následně na to jako redaktoři pokračovali i s Kazysem Bradūnasem v nově vzniklém časopise Literatūros lankai (Literární listy). Bradūnas byl dokonce i jeho zakladatelem. Intelektuální a estetizující Nyka-Nilūnas se kromě své autorské tvorby věnoval také redigování knih litevských exilových literátů. Do této skupiny litevských exilových autorů patří i další neméně významná osobnost Jonas Mekas. Ten je ovšem kromě sféry uměleckých textů úspěšný i v jiných uměleckých či kreativních odvětvích. Za vše asi hovoří jeho označení "kmotr amerického avantgardního filmu", a to jsme ještě ani zdaleka nejmenovali všechny oblasti, kde byl či stále je Mekas činný. Ve sborníku je zastoupen jednou básní bez názvu a také delším fragmentem z poetického denníku Dienoraščiai 1970-1982.

Exilovou část litevské poezie uzavírá první žena-básnířka Liūnė Sutema, vlastním jménem Zinaida Nagytė-Katiliškinenė, představující zde jako jedna z posledních generaci bezdomovců (rozuměj jako "někdo, kdo se nemá o co opřít, nemá domov"). Také v jejich básních nejvíce ožívají obrazy ztracené, opuštěné vlasti, nicméně poezie jí nepřináší vysněnou harmonii.

Tak, jako předešlou "část" (publikace není nikterak rozdělena, s výjimkou jednotlivých fragmentů autorů) uzavírala žena, další generaci čtenáři žena otvírá. Jedná se o – v knize skromně zastoupenou – autorku devíti básnických sbírek Janinu Degutytė, jako první zde představující pokolení v litevské poezii velice důležité, a to pokolení básníků narozených kolem roku 1930. Tyto autoři – kromě Degutytė jsou zde svými básněmi zastoupeni také Vytautas P. Bložė, Justinas Marcinkevičius, Albinas Bernotas anebo básník "básní s dějem" Marcelijus Martinaitis, – nastoupili jako nová generace velice masivně v šedesátých letech dvacátého století a ovlivnili tak celé litevské "poetické dění". Výjimku v tomto chronologickém a právě proto jaksi neskupinném řazení tvoří emigranti Algimantas Mackus, další představitel "bezdomovců", pracující jako editor i pro liberální kulturní časopis a rádio Margutis (Kraslice) a také "bezdomovní" a deziluzi vyzařující Vitalija Bogutaitė. Naopak, po relativně krátké ukázce z díla Vitalije Bogutaitė je další ženou mnohem pozitivnější, obětující se, intimnější a milostnou lyrikou se opíjející Judita Vaičiūnaitė, jedna z prvních opěvujících i krásy městského prostředí.

Následující dva autoři Tomas Venclova a Sigitas Geda jsou pro litevské kulturní dění neobyčejně významným zjevem, i když samozřejmě každý jinak, a zřejmě i proto je jim v antologii věnován až neobvyklý počet stran pro prezentaci jejich poezie. Tomas Venclova je synem neméně známého básníka Ananase Venclova, sympatizujícím tak, jako výše zmíněná Nėris se SSSR až natolik, že byl v roce 1940 členem litevské delegace, jež jela do Moskvy žádat o přijetí Litvy do svazku SSSR. Jeho syn ale jeho nadšení nesdílel a později (narodil se v roce 1937) emigroval do USA. Kromě poezie je Venclova ml. výborným esejistou a také překládá. Sigitas Geda je známý svojí kritikou, originální poetikou, zamítá logickou stavbu verše, neustále překládá, je autorem libret i dětských oper, tak i opery rockové, filmových libret podle románů litevských klasiků. Jestli další ze sbírky "vyčnívající" poeta Kornelijus Platelis posouvá poezii svým viděním a používáním vědeckých a technických termínů a depresivních pocitů člověka v atomovém věku někam do industriálnější, ne tak masové roviny poezie, tak ve stejném roce narozený (1951) Gintaras Patackas díky grotesknosti a ironii s prvky porna a kýče, dle teoretiků, svojí poezii posouvá na okraj litevské literatury. I přes Patackasovu "okrajovost" mu Vyt Bakaitis věnuje v koláži litevské poezie mnoho stránek a čtenář má tak možnost přesvědčit se, kromě jiného, o pravdivosti tvrzení teoretiků a Patackasoých poetických kvalitách všeobecně.

Po něm následuje – vlastně až do konce antologie – relativně velká řada v naši zeměpisných šířkách málo známých či úplně neznámých poetů, zpravidla mladého věku. Většinou právě pro ně je dobré vydávat přehled podobného typu, avšak v kultuře malých národů je každá, především vícejazyčná prezentace více než vhodná. I proto zřejmě Bakaitis volil kombinaci osvědčených klasiků s omladinou litevské poezie. Tak se až do konce – nebo vlastně téměř do konce, protože po poezii ještě v publikaci následuje kompletní seznam medailonků jednotlivých prezentovaných autorů v litevském i anglickém jazyce – čtenář setká s poezií poetky Gražiny Cieškaitė, jež ve svých bezejmenných básních s elegantním zoufalstvím vzpomíná na barokní metafyziku; o tři roky mladšího (1954) vizionáře Edmondase Kelmickase; prozaického Alise Balbieriuse; několika už úplně souvislými poetickými texty v próze Tautvydy Marcinkevičiūtė; Eugeniuse Ališanka zničeného vyčerpávající nudou současnosti; v Litvě velmi populárního a autorsky vynalézavého Aidase Marčėnase; jediným textem zastoupeným Marijus-A. Pakštasem nazvaným The last one (editor publikace Vyt Bakaitis sám více od Pakštase nezná, jenom doufá, že toho napsal více); metaforickou poezii prezentuje v USA žijící Julius Keleras; zvučnou a reflektivně minimalistickou zase Valdas Daškevičius – ten dosud publikoval jedinou sbírku, avšak zde je zastoupen rozsáhle; řečnicky se vyjadřující Kęstutis Navakas; je zde i poezie Sigitase Parulskise která je Bakaitisem charakterizována jako "the punk of soul"; každá báseň Artūrase Tereškinase je zas oddána modernistickým kompresím a ty jsou následovány postmoderním satyrem Gintarasem Grajauskasem či poezií herce, dramatika a režiséra Alvydase Šlepikase a Daivy Čepauskaitė reagující na vše svou vlastní originální rétorikou; atd. Ani zde však výčet není úplný.

Sestavovatel si je vědom necelistvosti, a proto je publikace doplňována dalšími dokumenty různého typu. Za vše například jakási shrnutí, ohlédnutí za konkrétními krátkými časovými obdobími na známých stránkách webmagazínu The Drunken Boat či další aktivity v oblasti poezie. Těžko je konkrétně určit – vymezit opomenutí nebo případné přebývání jednotlivých autorů, avšak práce na publikaci i samotná publikace Gyvas atodūsis / Breathing Free je jedním z těch "prostředků", jež mohou dopomoci – navzdory výdobytkům globalizování všeho – stále Západu vzdálené Litvě, jako i jiným krajinám obdobných kulturních problémů s přesahem, dostat se do povědomí nadnárodního. I proto jsou a budou reprezentanti a průkopníci jako Vyt Bakaitis nebo Jonas Mekas nadále důležitým propojovacím článkem mezi odlišnými kulturními zázemími různých krajin.