Do botequim a zpátky
Výbor z próz významné americké básnířky 20. století. Pro její povídky a vzpomínkové texty, podobně jako pro její poezii, jsou typické přesné popisy krajin a zvířat, smysl pro detail a jemný humor, s nímž pozoruje okolní svět, humor, který se ovšem často pojí s podtónem úzkosti a smutku.
Jdu do botequim koupit cigarety a Merendu, nealkoholický nápoj podobný Orange Crooshy, a během dvaceti minut, které výprava zabere, vidím „následující“, jak se tu říká. (Lehká okázalost v mluvě pologramotných lidí. Dělníci moc rádi říkají: „Chci povědět následující“, dvojtečka, a pak to poví. Nebo: „A teď řeknu následující“, a učiní tak.) Je krásné jasné ráno, mohutné měkké mraky se celkem rychle pohybují vysoko na obloze a tvoří velké matně modré skvrny na zelených kopcích a skalnatých vrcholcích. Je třetího února, přišlo léto. Asi během týdne všechno úžasně vyrostlo. Zdi zříceného domu zdobí dva druhy svlačce – jeden světle levandulový a jeden jasně nachový s růžovým středem, stovky křiklavých květů se otevírají na slunci, jak nejšířeji dovedou. Na kamenných zdech podél celé cesty bují po lednových deštích mech, kapradí a drobné žluté kvítečky. Podívám se do zahrady u jiné zříceniny, pokus o krásu a upravenost na nějakých třech čtverečních metrech: je tu čtvercová obruba a dvě úhlopříčné, uprostřed roste růžový keř s malými červenými růžičkami. Všechno roztroušené a nepořádné; nestříhané, dlouhé výhonky na keřích se kývají ve vánku.Třepotají se tu dva motýli monarchové a na květech poletují stovky včel. Dva kolibříci sají ze svlačců – jeden je maličký, zářivě duhový, druhý je velký kolibřík s dlouhým tělíčkem, šedý s bílými okraji ocásku. Strom (téměř) oranžově žlutých jiřin; bílé růže, běžná odrůda, žlutobílé, neupravené; spousta levandulových květů, mezi nimi cibule podél celého okraje záhonu a trocha kapusty. Tam, kde pod ulicí protéká vodopád, bujně rostou „konvalinky“, divoké vodní rostliny se svěžími dlouhými listy a velkými unavenými bílými květy, které se máčí ve vodě. Chvílemi ke mně zavane jejich vůně, příliš silná a příliš sladká.
Palmyra dnes ráno poprosila, zda by mohla odejít z práce dřív, aby si dala požehnat krk. V šest ráno totiž pořádal Otec Antonio v kostele žehnání krků. (Je svátek sv. Blažeje, patrona krků.) Aureu bolelo v krku, Palmyru ne, takže to zřejmě byla prevence. Zeptala jsem se jí, jaké bylo žehnání. Byla tam „spousta lidu“, kněz jim požehnal všem najednou, a pak u zábradlí přišel ke každému zvlášť, měl zkřížené paže a vedle něho hořely svíce a mumlal požehnání. Botequim je krámek či „hokynářství“, kde si každé ráno kupuji litr mléka – tedy pokud ještě nezkyslo. Láhve se obvykle nechávají stát celé ráno nebo celý den na chodníku v přepravce, dokud se neprodají. Majitelem zdejšího krámu je João Pica Pau, Jan Datel. Ale dnes je po cestě něco nového. Zrovna otevřeli „kulečníkovou hernu“ a pět nebo šest mužů a chlapců překáží na úzkém chodníku před dvěma otevřenými dveřmi. Je to nejspíš stůl na kulečník, ale tak malý, že vypadá jako hračka, zbrusu nový, s jasně zeleným suknem. Dva chlapci hrají, skoro na chodníku. Těsně předtím, než dojdu k Joãovu Pica Pauovu obchodu, který stojí vedle holičství, potkám tři asi dvanáctileté chlapce, podle vzhledu asi bratry, všechny přibližně stejně velké, mulaty s tmavošedýma očima. Dva chlapci po stranách pomáhají tomu uprostřed, který je velice hubený, sešlý, bledý, na bosých nohou má vysoké boty. Je malátný a skleslý, otrhanou košili a modré kalhoty má velmi čisté. Nohy táhne za sebou a ohýbá se a potácí jako zlomený stonek. Otočí ke mně hlavu a zdá se, že má jen jedno oko, místo druhého vpadlou díru – nebo je to oko? Nemůžu se na to dívat. Jeho bratr ho náhle chytne jednou rukou pod koleny, zvedne ho a odnese k holiči. Holičství je velké tak sotva na jednu židli, holiče, zrcadlo pokryté mušinci a ohromný rozprašovač. (Když jsem šla kolem jindy, hrálo si s rozprašovačem nějaké dítě a stříkalo silnou umělou vůni ven ze dveří na své kamarády.) Nahlédnu dovnitř a na holičově židli jsou dva lidé, jednooký chlapec sedí svému bratrovi na klíně a holič mu stříhá dlouhé kudrnaté vlasy. Všichni mlčí a bratr ho svírá v pevném objetí. Chlapec bezmocně poulí své jediné oko do zrcadla. Po chodníku rozpáleném ve slunci pořád někdo chodí sem a tam. Mohutná černá paní drží vysoko nad hlavou průsvitný lesklý slunečník meruňkové barvy, aby ji co nejvíce stínil, v náručí má miminko a za ní se vlečou dvě malé děti. Přichází ke mně jedna z místních „postaviček“, nebohá belhavá stařena. Je široká a povislá, všechno na ní visí – prsa a břicho. Nese černý deštník jako slunečník. Botu má každou jinou; jedna je stará teniska, která téměř padá, druhá je stará černá pantofle. Vlasy má rozcuchané a bílé, šílená očka se na mě blýskají. Za ní jdou dvě holčičky a chichotají se. Podívám se na ně.
Dojdu k botequim, ale je zavřeno. João Pica Pau si zařídil krámek v malém obchodě s látkami vedle. Přestěhoval svůj krám do té míry, že posunul láhve s mlékem o několik stop dál po chodníku a postavil sem skleněnou vitrínu, která je plná nejrůznějších druhů levných cigaret. Vidím také jeho červené váhy, ohromný nůž a změť malých salámů v košíku, který stojí na štůčcích metrového zboží. Zřejmě provozuje i obchod s látkami. Pletence česneku a bedna polozralých rajčat dnes ráno tvoří veškerou nabídku ovoce a zeleniny. Dám si malou Pepsi-Colu a on mi zatím zabalí ostatní. Koupím také balíček žiletek a nějaké laciné bonbóny. Rozsype bonbóny po celém špinavém pultě, abych si mohla vybrat.
Vypráví mi a všem, koho to zajímá – v krámě je jako obvykle několik mužů a chlapců, jeden vzadu už hodně opilý, pije čistou cachaçu, a další jí malý pecen chleba, všichni jen zírají a poslouchají –, o strašné rvačce včera večer. Jeden chlap měl mačetu, jiný kapesní nůž a třetí měl hůl a všichni byli opilí. Roztrhl je od sebe a zavřel dveře. „Nesnáším rvačky, vy ne?“ zeptá se mě. Řeknu, že já taky. „Mohli se zabít,“ říká. Chtěl, aby přijeli tři policajti a zbili je gumovými obušky – názorně předvádí –, a hned by byl konec rvačkám, ale nemá telefon, což ti chlapi dobře vědí. Ale nebojí se jich, nebo jen toho s tou mačetou. Jo, hodně se zabíjí, je lehké někoho zabít. Na závěr svého malého kázání prohlásí: „Je to hloupost, je to úplný nesmysl zabít člověka. No představte si, policie ho chytí, půjde na rok do vězení, přijde o práci a úplně si zkazí život.“ Všichni souhlasně pokyvují. Piják cachaçy si zastřeným hlasem objedná další. Vezmu nákup a odcházím z botequim.
Zpátky doma. Ne, z bleděmodrého domku ověšeného napodobeninami starožitných luceren a se zahrádkou plnou starých stolů a kredencí mě zdraví podvodný starožitník. „Nechcete starožitnou kredenc? Mám tu tři nebo čtyři pěkné.“ Přiběhne přes ulici a mává přitom tlustýma rukama jako malé dítě. Očividně vydělává. Před třemi roky to byl jen námezdní dělník a o starožitnostech nevěděl vůbec nic. Teď má zákazníky po celém státě a posílá zboží obchodníkům v Riu a v São Paulu. „Chci vám ukázat dům. Chci, aby ho senhora viděla, protože má tak dobrý vkus.“ Dva roky jsem s ním nemluvila, protože mě ošklivě podvedl s tou nejkrásnější soškou svatého Šebestiána, jakou jsem kdy viděla. Už s ním zase mluvím; nemá smysl snažit se, aby porozuměl etice. Jeho tlustá žena se usmívá a také na mě mává jako dítě.
Doma najdu leták, který někdo hodil do zahrádky – pozvánka od Úřadu pro turistiku města Ouro Prêto, který zve obyvatele města a návštěvníky, aby se stali svědky monumentálního průvodu Karnevalových klubů na náměstí Trhače zubů, ve dnech 7., 8., 9. a 10. měsíce února. Přehlídky se zúčastní následující kluby: Zé Pereira Lacaios, Conjunto Brito Filho, Club Recreative XV de Novembere, Escola de Samba Moro de Sant’ana, Bloco Estrela Dalva, Zé Pereira Infantil a Escola do Bairro do Padre Faria. 10. bude velká soutěž o cenu vítěze Karnevalu za rok 1970 a velká přehlídka Alegorických vozů.
Asi dva kilometry nad městem dojedete po prudké klikaté prašné cestě na vysokou náhorní rovinu. Po cestě minete dvě kapličky v dálce, Panna Maria Pomocná a Santa Ana. Nahoru na Spálený kopec, přes strmá pole plná zřícenin. Po dvou stech letech se z některých trosek zase staly domy: jeden úplně malý, jen čtyři stěny s otvory na dveře a okna, má teď střechu z celty zatížené kameny. Je těžké si představit, jak tam někdo žije, ale kolem dveří se popelí pár slepic a na nejbližším plevelu se suší prádlo.
Nejmenší domeček ze všech, postavený z bláta, v němž je vidět proutí, stojí na pozadí úchvatného výhledu přes asi tři sta metrů vysoký sráz, na zadní část domu je napojená karosérie malého prastarého autobusu. Okna a dveře autobusu jsou vybledle zelené, má černou zakulacenou střechu. Zda je dům prodloužením autobusu, nebo autobus „novým křídlem“ domu, zůstává škaredou hádankou na majestátním pozadí. Ale někdo tam bydlí! Je odtud nádherný pohled na východ, až k pobřeží, jak se zdá, dlouhé kilometry a kilometry modrých kopců, ty bližší mají bláznivé kamenné stožáry na vrcholcích a jeden vysoký kříž nakloněný mírně k severu. Po levé straně vidíte, kde stával a zřítil se malý mlýn. Bývalo tam podivné staré železné mlýnské kolo, ale před nějakým časem ho ukradli hoši, kteří přijeli natočit o městečku velice umělecký film. (Ti hoši bydleli pode mnou, každý večer jsem od nich cítila trávu, a jeden z nich, ten nejmladší, zůstával sám doma a čichal éter a každou noc mě v ložnici nad sebou málem omámil.)
Louky jsou plné lučních květin. Nejprve jsou vidět jen ty vysoké, všechny bezejmenné, žluté a nachové, chomáčovité semeníky, červené lusky a také bílé. Pak si uvědomíte, že zem je pokrytá kobercem květin, nízkých, ještě nižších, vysokých jako mech. Natrhám tucty lučních květin, maličké jasně oranžové a žluté, které rostou na suchém jemném keříku, zářivé jako orchideje; nádherné vysoké jednotlivé žlutobílé, každá na vlastním tenkém zeleném kmínku; visící fuchsiové zvonky. Než je doneseš domů, pevně se zavřou navždycky. Tohle je louka Vodopádu malých vlaštovek a tady se říčka ztrácí jako posvátná řeka Alph v Coleridgeově snu. Rozprostře se po rudém kameni, zúží se a vzedme se v chladných šedých hřebenech, zmizí pod zemí a pak se o kus dál zas objeví, řítí se teď dolů přes krásnější kameny. Pak se vrhne dolů do Podsvětí. Můžeš se předklonit přes skálu a daleko dole ji uvidíš.Teče pořád dolů, mizí v jeskyni a už ji nikdo neuvidí. Po cestě mluví, ale slova jsou ztracená…
1970
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Opus