Jedna z prvních letošních knížek nese název Umění ztrácet. Útlý svazeček, výbor básní americké básnířky Elizabeth Bishopové, je pro české publikum zajímavý z několika důvodů. Autorka Elizabeth Bishopová (1911–1979, držitelka Pulitzerovy ceny za r. 1956) je v Čechách téměř neznámá: s výjimkou několika málo časopiseckých ukázek nebylo její dílo přeloženo, nefiguruje ani jako postava intertextových narážek či dedikací. Jedná se přitom o dílo, které by si poznání rozhodně zasloužilo: jako dílo, které nabízí nové pohledy, pro českého čtenáře nezvyklý či neobvyklý způsob básnické práce – a zároveň i jako impuls k hledání paralel v české tradici, jako podnět k přehodnocování nebo novému čtení literatury vlastní.

Umění ztrácet přitom nabízí – protože se jedná o chronologicky uspořádaný průřez celkem Bishopové tvorby – možnost ve zkratce, ale čitelně postihnout vývoj autorčina básnického habitu. Nejde přitom o zkratku přílišnou, svou zkratkovitostí matoucí: Bishopové dílo (aniž by to vypovídalo o jeho významu) je rozsahem nevelké, pět sbírek vydaných mezi lety 1946–1979; i s juveniliemi zaberou její básnické spisy necelých 230 stran. Mimoto je Bishopová autorkou kratších próz a několika tisíc dopisů; korespondenčnímu umění se pilně věnovala jako jedna z mála jeho ctitelů našeho věku. A konečně: přítomná knížka nabízí i ukázku z této její korespondence; vedle umění poetického staví tak umění epistolární; a v závěru překladatelka výbor doprovodila relativně obsáhlým doslovem. Ten je – v případě prvního kontaktu s českým publikem – důležitý, umožňuje úvodní, orientační zasazení si věcí do literárních a historických souvislostí.

Převážná část básní vyrůstá z půdorysu popisného pozorování – to je základní básnické naladění autorky. Popis je – na první pohled, zdánlivě – neosobní, objektivní, je to výsledek pozorně a tiše klouzajícího pohledu, který se stejnou pečlivostí zahrne věci hezké i pitoreskní, důležité i pomíjivé: „nejasné, ale tak živé, s tak dojemnými detaily // – ta trocha, co máme zadarmo, // ta trocha z našeho pozemského podílu.“ (Báseň, sb. Zeměpis III)

Zvláště českého čtenáře zaujme (pro něj nezvyklá) radost z popisu samého – a odvaha u věcí prodlévat. Namísto popisné básnické zkratky přichází sled detailů. Nenajdeme zde žádný náznak analytičnosti či interpretace viděného, ani pokus ovládnout toto viděné a přetavit jej do výpovědi o vlastním nitru či vlastním postoji (přičemž právě tato tradice, tradice tzv. „konfesijní lyriky“, je, jak upozorňuje překladatelka v doslovu, v americké literatuře 2. poloviny 20. století – ovšem nejen tam – do jisté míry dominantní). Naopak: Bishopová představuje možnost, jak nechat věci samy plynout – přitom je však nepustit z dohledu, ze zřetele, z vzájemné blízkosti. Tato primární charakteristika ovšem nechce a nemůže zakrýt fakt, že básnický zor Elizabeth Bishopové je vnitřně strukturovaný, obsahující různá naladění i širokou škálu technik – a v posledku jej lze jen obtížně shrnout jednou či několika málo větami literárního historika.
Řekli jsme, že je to poesie objektivní jen zdánlivě. Skrytě je tu totiž stále přítomen subjekt, vnímatel, pozorovatel – vždyť i popis sám už je výběrem témat a úhlu pohledu hodnocení (přičemž je třeba zdůraznit, že sloveso „hodnotit“ má dva významy; zde znamená nikoli určovat, co má hodnotu, ale mnohem spíše přikládat věcem hodnotu); vnímající subjekt je navíc začasté skryt v rámcování básní (podtituly, dedikace), v užití gramatického prézentu a tím vtažení básně do právě prožívané přítomnosti nebo v závěrečných verších, v – do jisté míry typických – pointách.

Pointy zde hrají význačnou roli. Jsou odhalením přítomnosti subjektu – odhalením na poslední chvíli, a už proto důrazným či výsostným –, navíc často mění dosavadní vyznění či atmosféru natolik, že – v poslední chvíli kontaktu čtenáře s textem – dovolují konstituovat zcela odlišný význam, přehodnotit vše předchozí a dát vzniknout i třeba z jemné lyrické básně tragickému, bolestnému výkřiku. V některých nejlepších básních (Benzinová pumpa) se tento subjekt objevuje se vší razancí, vystupuje ze svého úkrytu, daného rámcem objektivního „viděním“, aby radikálně přehodnotil dosavadní vyznění básně – a do poetického světa tak náhle vpadne étos takřka metafyzický.

Moment osobní zainteresovanosti, který se tak v básních odhaluje, vede k pevnějšímu vymezení básnivého světa. Pozorně dotýkané předměty i celé děje (mnohdy jsou pozorované věci vtaženy do širších souvislostí či obohaceny o např. historický kontext – báseň Kohouti) vzbuzují soucit; a i občas se objevující mírně ironický či pobavený tón je nakonec překryt spíše melancholickým – někdy až elegickým – vyústěním. Náboj melancholie vzniká již zmíněným prodléváním: jemně, pečlivě dotknutá věc v nás budí lásku – opuštění této věci pak stesk. Hlavní její pramen je však ještě, zdá se, jinde: ironie (stejně ovšem jako zdánlivá lhostejnost) vnímajícího pohledu se ukazuje být jen rouškou, závojem, pod nímž se skrývá jakási palčivá bolest – a i ze snahy tuto bolest přecházet, skrývat ji, ze střetu těchto dvou sil se melancholie může rodit.

Chronologické řazení výboru Umění ztrácet umožňuje vnímat vývojové tendence. Počáteční popisnost, která je zdánlivě nejpevněji zasazena do rámce objektivního pozorování, záhy nabývá rozměru dějovosti (sbírka Otázky cestování), někdy přetavenému až k jisté úvahovosti (zvl. v autorčině poslední sbírce Zeměpis III); ačkoli stále přetrvává vnější zapuštění do atmosféry deskriptivismu, objevuje se – náhle, tu a tam – silněji vznesená otázka, mučivé tázání (Čekárna). Objevování se subjektu se stává výraznějším, drsnějším; zdá se, že jsou zde na samu krajní mez prozkoumány či prozkoumávány možnosti oné popisné formy: k pólu vysoce subjektivního obsahu či nesmírného, úzkostného vyznání (Páté patro), aniž by však báseň ztratila svůj vnější, formální rámec.
Vše výše uvedené nutí českého čtenáře ujasnit si vztah Elizabeth Bishopové k domácí tradici. Říká-li překladatelka v doslovu, že v Čechách získala dominantní postavení „whitmanovská tradice silného dominantního básnického hlasu“, tedy tradice svým způsobem protikladná poetice Elizabeth Bishopové, musíme souhlasit. Samozřejmě: proces formování moderní české poesie svými specifiky, nejrůznějšími dobovými, národními aj. požadavky favorizoval spíše typus jakéhosi „barda“, „národního pěvce“, v důsledku pak dal – jako jisté vzpouře – vzniknout na sebe samého explicitně soustředěnému mluvčímu, ať už např. v podobě dekadentního či expresionistického básníka, tedy oné „konfesijní“ linii, již Bishopová odmítala a jež spolu s tradicí whitmanovskou tvoří její protipól.

Přece však ona „pozorovatelská tradice“, již Bishopová představuje, není v českém prostředí zcela a naprosto neznámá. Sledovat ji můžeme roztroušeně, tu a tam, spíše jako letmou možnost; chybí nám básník, jemuž by toto naladění bylo jedinou či alespoň jednou z dominantních poloh (kdežto v americké poesii existuje celá linie, která do velké míry vychází právě z Bishopové). Pátrat je tak nutno v mnoha různých oblastech: snad nejstarší možnost srovnání přináší impresionistická tradice, jmenovitě bychom možná mohli uvést Sovovo Z mého kraje, kde se stáváme účastníky objektivního zpodobení krajiny, za nímž se vynořuje (v posledních verších, v rámcování) jakási účastná mysl nebo stín bolesti. Stejnou analogii by snad vykazoval Jan Neruda, možná zde jsou kontakty dokonce z nejsilnějších – na mysli přitom máme vedle poesie i prózu, např. pozorovatelské, protože na fejetonech poučené, gradující pointou završené texty Arabesek. Samozřejmě – srovnání (ale to je obecný problém) bude vždy pokulhávat, z literárněhistorického hlediska může být mnoha způsoby napadeno, domníváme se však, že cosi podstatného zůstává: zpočátku objektivní pohled se – v samém závěru – náhle proměňuje v osobně motivovaný hlas, aniž by však dal mluvčímu explicitně vystoupit zpoza představeného obrazu. Ta část české poesie, která pokračuje v deskriptivním přístupu, oddaluje se však od modelu, který představuje Bishopová; celkový étos této poesie se v Čechách připomíná pole proletářství, civilismu, později je využit k záměrné demonstraci malicherného a každodenního, nakonec i k expresi nonsensu; to jsme však Bishopové již velmi, velmi vzdáleni.

Také soustředění se v české poesii na mluvčího a na téma bolesti, považujeme-li jej za symptomatické pro Bishopovou, nás od afinit s ní spíše oddaluje. Česká tradice je v těchto momentech zcela jiná, a ačkoli velmi rozmanitá, spěje jinými cestami: připomínáme explicitní a na mluvčího jasně soustředěný hlas Zahradníčkův, Halasův, Seifertův, a nebo i – opět jiný – smutek Skácelův nebo Ortenův (ale také již zmíněného Nerudy) či např. hrůzu Josefa Čapka (Básně z koncentračního tábora). Všichni zmínění velmi volně, a přitom každý jinak, vymezují prostor, který je Bishopové vlastní; zbývá možnost nacházet shody v detailech: např. podivuhodně souznící a navzájem se doplňující baladické kusy – První smrt v Novém Skotsku Elizabeth Bishopové a Skácelova Pocta Erbenovi; tajemné překřížení dvou hlasů, které si však – mimo tento nejužší kontext – přese všechno zůstávají cizí. Přece však nacházíme dvě výjimky: Ivana Blatného a Petra Borkovce.

Ve svém životním kontextu i celku tvorby odlišná osobnost Ivana Blatného zná polohu, která je „pozorování“ E. Bishopové blízká. Nejvíce je zastoupena v (A. Brouskem uspořádané a J. Škvoreckým vydané) sbírce Stará bydliště, a vlastně i zde spíše jen v některých básních (nejsilněji např. Neděle, Nokturno, Nezval, Máj V, Jména). Melancholie těchto „bydlišť“, daná steskem po nikdy již neobjeveném a nedosáhnutém domově (fakt bezdomoví, nezakotvenosti je ovšem také spojitostí s Bishopovou, shodným momentem v jejich životních osudech), projektovaná do každodenních krajin či situací, tvoří specificky laděný svět, neméně zvláštní, mírně posunutý než svět Elizabeth Bishopové. A ačkoli způsob této „posunutosti“ Blatného od Bishopové opět oddaluje (upomínaje spíše na tradici poetistů), souznění ve schopnosti pozorovat a zároveň vyčkávat sám se sebou, se svým emocemi nadaným hlasem, oddalovat či upozaďovat sebe sama, zároveň se však nenechat zcela přehlušit, objevit se jakoby mimochodem, ve vsuvce, na poslední chvíli, „dodatečně“ – činí styčný bod velmi výrazným, stejně jako schopnost přinést do výpovědi moment snižování pomocí směšnosti, grotesknosti, malichernosti, snad jako prostředek vyhubení sentimentality (stejně jako si Bishopové Crusoe ničí potenciální aureolu konstatováním směšnosti svého ostrova, profanací své situace). Stejně jako v případě Nerudově i Blatného tak s Bishopovou nakonec nejvíce spojuje celková atmosféra sbírky spíše než jednotlivé básně.

Petr Borkovec fakt, že bishopovská poetika není české poesii zcela cizí, dokládá téměř explicitně. Básník, jehož poezie má s Bishopovou řadu společných rysů, zařadil do své poslední sbírky Needle-book (2003) báseň přímo inspirovanou překladem básně E. Bishopové U rybářských domků; báseň nese – v našem kontextu – výmluvný název Pokračuji v Bishopové.

Obecně platí, že podobnost těchto českých paralel s poesií E. Bishopové není zjevná, křiklavá nebo snad absolutní. Snad je umožněna jedním z mnoha možných nastavení vnímajícího rámce, jemným přikládáním důrazů ze strany čtenáře. Tento fakt však přítomný pokus o srovnání nemůže připravit o význam; naopak, v trvajícím, živém dialogu literárního světa vidíme zde jedinečnou možnost oživit či zesílit hlas v české poesii, který snad byl méně vnímán – nebo nevnímán skoro vůbec. Domníváme se, že podaří-li se takováto interakce básnivých textů, bude splněna jedna z nejkrásnějších možností překladatelské praxe, kdy se obohacení literatury jazyka, do něhož je překládáno, neděje jen čistou adicí, přidáním dalšího penza textu k textům již existujícím, ale právě vlitím nového života – ve smyslu Šaldově: jako možnosti „nesmrtelnosti“ díla básnického – oněm textům již zdánlivě známým, zdánlivě třeba i považovaným za již vyřešené, řečené, němé. V tomto kontextu je třeba vítat právě prvek doposud neznámý, nový – jak jej knížka Umění ztrácet ideálně představuje.