Podvakráte, včera a předevčírem, byl zbabělý a neodvážil se. Dnes, v první májový den, se odváží a ona ho bude milovat.

Lesem s tříští sluneční záře, nehybným a od nepaměti strašidelným lesem kráčel podél neprostupného houští, krásný a neméně vznešený než jeho předek Aron, bratr Mojžíšův, šel, tvář náhle rozesmátou, nejpošetilejší ze synů člověka, a jásal, bylť oslnivě mladý a miloval, znenadání utrhl květinu a drtil ji v zubech, zčistajasna roztančený, ztepilý velmož v jezdeckých botách, tančící a smějící se na oslepující slunce mezi větvemi. Tančil s půvabnou nenuceností, sledován oběma rozumnými zvířaty, tančil vstříc lásce a vítězství, zatímco jeho poddaní a obyvatelé lesa se prostoduše věnovali vlastním záležitostem: roztomilé ještěrky žily svůj život pod listovými slunečníčky velkých hub, zlatisté mouchy rýsovaly geometrické obrazce, pavouci vylézali zpod trsů růžového vřesu a starostlivě hlídali pravěké sosany klikorohů, mravenci dotekem ohledávali jeden druhého, ubezpečovali se smluvenými hesly a vraceli se pak každý zvlášť k svým povinnostem, datlové na obchůzce vyšetřovali své pacienty poslechem, osamělé ropuchy kvákaly steskem uprostřed cvrkotu plachých cvrčků a houkání překvapivě probuzených sov.

Stanul a hle: vtiskl štolbovi polibek na rameno, vzal od něho kufřík uchystaný k velkému činu a přikázal uvázat opratě k větvi a čekat na něho, čekat na něho tak dlouho, jak bude třeba, až do večera nebo ještě déle, čekat na něho, dokud nezahvízdá. A jakmile uslyšíš zahvízdání, přivedeš mi koně a dostaneš tolik peněz, kolik jen budeš chtít, zárukou ti je mé jméno. Neboť věz: to, oč se teď pokusím, ještě nikdo nezkusil, nikdy nikdo, co svět světem stojí! Ano, bratře, peněz, kolik jen budeš chtít. Tak pravil, s potěšením se švihl bičíkem přes holinku a vykročil vstříc svému osudu. Mířil k domu, v němž bydlela ona.

Před honosnou vilou ve stylu švýcarské horské chaty, nablýskanou jako z mahagonu, se zahleděl na misky anemometru, otáčející se zvolna nad břidlicovou střešní krytinou, a rozhodl se. S kufříkem v ruce opatrně otevřel zahradní branku a vešel. V koruně břízy, klonící rozpálenou hlavu, pár drobných opeřenců švitořivě vzdávalo prostomyslný hold zdejšímu půvabnému světu. Ve snaze vyhnout se zarachocení štěrku skočil až do záhonů hortenzií obložených okrasnými oblázky. U velkých prosklených dveří se zastavil a skryt za břečťanem nahlédl dovnitř. Seděla u klavíru a hrála, obklopená rudým plyšem a zlatavým dřevem salonu. Hrej, miláčku, netušíš, co tě čeká, zašeptal.

Vyšplhal na švestku a vyhoupl se na balkon v prvním patře, stoupl na rohovou výztuhu, přidržel se přečnívajícího trámu, vzepřel se, octl se na okenní římse druhého poschodí, rozevřel přivřené okenice, rozhrnul záclony a seskočil do ložnice. Je u ní! Jako včera a předevčírem, jenže dneska se jí ukáže a odváží se. Teď se honem připravit na riskantní výkon!

Sklonil se nad otevřeným kufříkem, do půli těla svlečený, vytáhl starý vetchý plášť a kožešinovou, moly poničenou čepici. A podivil se, když ruka nahmátla i řádovou kravatu komtura. Proč se jí nepřizdobit, k tomu tu přece je, rudá a krásná? Uvázal si ji kolem krku a hrdě se postavil před zrcadlo, velkou ložnicovou psyché. Ano, krásný, až se člověku dělá nanic. Neochvějně klidná tvář a nad ní černočerná temnota, hřebenem málem nezkrotitelná. Štíhlé boky, ploché břicho, široká hruď a pod opálenou kůží svaly, propletence mrštných hadů. Veškerá ta krása končící později na hřbitově, tu nazelenalá, onde zažloutlá, světem opuštěná v truhle rozklížené vlhkem. Nestačily by se divit, kdyby ho pak viděly navždy ztichlého a ztuhlého v té bedně! Usmál se, vědom si jejich obdivu, a pokračoval v bludné pouti pokojem. Chvílemi potěžkával v ruce svou automatickou pistoli.

Malý zavalitý společník, vždy připravený prokázat službu. Zastavil se a pozorně si zbraň prohlížel. Je v ní už náboj, který později, ano, později. Ne, do spánku ne, můžeš zůstat naživu a osleplý. Do srdce ano, ale nestřílet příliš nízko. Správné místo je v úhlu, který svírá okraj hrudní kosti s třetím mezižebřím. Plnicím perem, pohozeným vedle flakonu kolínské vody na kulatém stolku, vyznačil ono příhodné místo a usmál se. Tam bude hvězdicová dírka s černými zrníčky okolo, jen několik centimetrů od bradavky, kterou líbalo tolik nymf. Že by si tu nepříjemnost odbyl hned teď? Zbavit se lidského gangu, kdykoli hotového nenávidět, hanobit? Je čerstvě vykoupaný a oholený, byl by z něho docela pohledný nebožtík a navíc komtur. Ne, pokusit se nejdřív o tu neslýchanou akci. Buď požehnána, jsi-li taková, jakou si tě představuji, zašeptal, zatímco klavír dole v přízemí se dál slastně opájel tóny. Políbil si ruku a znovu vykročil, polonahý absurdní komtur s lahvičkou kolínské pod nosem, jako by se její vůně nemohl nabažit. U nočního stolku se zastavil. Na mramorové desce cosi od Bergsona a čokoládové fondány. Ne, díky, nemám chuť. Na lůžku školní sešit. Otevřel jej, zvedl ke rtům a začetl se.

„Rozhodla jsem se, že se stanu talentovanou autorkou románů. Ale jako spisovatelka teprve začínám a musím se vycvičit. Bude dobré, když si budu psát do tohoto sešitu všechno, co mi zrovna potáhne hlavou o mé rodině a o mně. Potom, až budu mít asi tak stovku stran, se k těm odvyprávěným pravdivým věcem vrátím a vytěžím z nich začátek románu. Změním ovšem jména.

Začínám trochu dojatě. Věřím, že se mi snad dostalo vznešeného daru tvorby, alespoň v to doufám. Takže denně napsat přinejmenším deset stránek. Nedokážu-li některou větu zvládnout nebo mě bude otravovat, uchýlit se k telegrafickému stylu. Ale v románu pak přirozeně budou skutečné věty. A teď do toho!

Avšak ještě než začnu, musím odvyprávět příběh psa Spota. Nemá s mou rodinou nic společného, ale je to velmi krásný příběh a svědčí o morální kvalitě toho psa i Angličanů, kteří se o něho postarali. Je ostatně možné, že jej použiji i ve svém románě. Před několika dny jsem si přečetla v Daily Telegraphu (čas od času si jej kupuji, abych neztratila kontakt s Anglií), že černobílý voříšek Spot byl zvyklý chodit svému pánovi naproti každý večer v šest na autobusovou stanici v Sevenoaks. (Samá příslovečná určení. Přestavět tu větu!) Stalo se, že jednou ve středu večer, když jeho pán z autobusu nevystoupil, se Spot nehnul ze stanice a čekal na silnici v chladu a mlze celou noc. Nějaký cyklista, který ho dobře znal a minulý večer si ho všiml krátce před šestou, ho tam uviděl i druhý den v osm ráno: Spot, chudinka malý, ještě pořád seděl na místě a trpělivě čekal na pána. Cyklistu to tak dojalo, že se s ním rozdělil o své sendviče a pak na věc upozornil dozorce Společnosti pro ochranu zvířat (R. S. P. C. A.) v Sevenoaks. Zahájili tedy pátrání a dověděli se, že Spotův pán den předtím náhle zemřel v Londýně. Podlehl tam srdečnímu záchvatu. Žádné další podrobnosti v novinách nebyly.

S úzkostí jsem myslela na trpící zvířátko, které čtrnáct hodin vytrvale čekalo na pána, i poslala jsem telegram na adresu R. S. P. C. A. (jsem přispívající členkou společnosti) s tím, že jsem ochotna Spota adoptovat, a poprosila jsem, aby mi ho poslali letecky na mé náklady. Ještě týž den přišla odpověď: ,Spot už adoptován.‘ Takže jsem zatelegrafovala: ,Byl Spot adoptován důvěryhodnou osobou? Sdělte všechny podrobnosti.‘ Odpověď jsem dostala dopisem a nemohla být lepší. Přepíšu ji tady, abych ukázala, jak skvělí jsou Angličani. Překládám: ,Milostivá, v odpověď na Váš dotaz Vám s potěšením oznamujeme, že Spota adoptovala Jeho Milost arcibiskup z Canterbury, primas anglický, jenž podle našeho mínění skýtá veškeré morální záruky. Svou první krmi v arcibiskupském paláci Spot pozřel s chutí. Upřímně Váš.‘

Teď o mé rodině a o mně. Jsem tedy rozená Ariane Cassandre Corisande d’Auble. Rod Aublů je to nejlepší, co Ženeva skýtá. Jeho příslušníci pocházeli z Francie a přišli sem za Kalvínem v roce 1560. Naše rodina dala Ženevě učence, moralisty, strašně distingované a odměřené bankéře a hromadu pastorů a mužů udávajících tón v Ctihodné společnosti. Měli jsme i předka, který na čemsi vědecky spolupracoval s Pascalem. Nad ženevskou aristokracii prostě není, výjimkou je jedině anglická šlechta. Babička pocházela z Armiotů-Idiotů. Existují totiž Armioti-Idioti, lidé známí a vážení, a rod Armyau-Boyau, který mnoho neznamená. To Idiot nebo Boyau se pochopitelně připojuje jen v řeči, abyste naslouchajícímu nemuseli hláskovat poslední písmena psané podoby příjmení Armiot nebo Armyau. Naše jméno brzy zanikne, škoda. Všichni Aublové jsou už pod drnem, zbývá jen strýc Agrippa, který nezaložil rodinu, a je tedy bez potomků. A jestli já budu mít někdy děti, budou to už jen a jen Deumové.

Musím nyní pohovořit o tatínkovi, mamince, bratrovi Jakubovi a sestře Élianě. Maminka umřela, když přivedla na svět Élianu. V románě budu muset tu větu pozměnit, vypadá hloupě. Z maminky si nepamatuji nic. Na fotografiích nepůsobí moc sympaticky, taková přísná hlava. Tatínek pastor a profesor na teologické fakultě. Když nám zemřel, byli jsme ještě docela malí, Éliane pětiletá, já šestiletá a Jakub sedmiletý. Panská mi vysvětlila, že tatínek je v nebi, což mě vylekalo. Tatínek byl velice hodný, vzbuzoval úctu, obdivovala jsem se mu. Podle vyprávění strýce Agrippy zastíral vnějším chladem nesmělost, byla v něm úzkostlivá svědomitost a mravní přísnost, jež je chloubou ženevského protestantismu. Těch úmrtí v naší rodině! Éliane a Jakub zahynuli při automobilové nehodě. Každé další slovo o nich by mě rozplakalo a musela bych přestat psát.

V rozhlase právě hrají ,Zitto, zitto‘ z Popelky toho hrozného Rossiniho, omezence jednoho, ze všeho nejvíc ho zajímaly cannelloni, sám si je i vyráběl. Před chvilkou vysílali Saint-Saënse, Samsona a Dalilu, ještě horší hudbu. Když už se zmiňuji o rádiu, onehdy večer v něm přenášeli hru jistého Sardoua, jmenovalo se to Madame Sans-Gêne. Něco příšerného! Jak může být člověk demokrat, když si poslechne, čemu se směje a čemu tleská publikum? Radost těch idiotů, když paní Sans-Gêne, vévodkyně gdaňská, předvádí, jak pohotově a bez servítků umí odseknout. Nebo třeba když na dvorní recepci pěkně lidově pronese to své: ,Tak sem tady!‘ Bývalá pradlena coby vévodkyně a hrdá na to, z čeho vyšla, představte si! Och, ta tiráda, kterou oslavuje Napoleona! Z celého srdce tím panem Sardouem pohrdám. Matce Deumové se to přirozeně velmi líbilo. Hnusný bývá v rádiu i vulgární pokřik diváků na fotbalových zápasech. Jak těmi lidmi nepohrdat?

Po tatínkově smrti jsme se všichni tři přestěhovali k jeho sestře. Jmenovala se Valérie a my jsme jí říkali Tantlérie, teta Lérie. V románě pořádně popsat její vilu v champelských končinách, plnou špatných podobizen spousty předků, biblických citátů a starodávných pohledů na Ženevu. V champelském domě žil i bratr tety Lérie, Agrippa d’Auble, jemuž jsem říkala strýček Gri. Je to postava velice zajímavá, ale vylíčím ho jindy. Teď budu mluvit jen o tetě Lérii. V mém románu se objeví zcela jistě. Po celý život se všemožně snažila dávat mi svou lásku co nejméně najevo, i když to byl cit hluboký. Pokusím se teď doopravdy ji popsat, jako by to byl začátek románu.

Valérie d’Auble si byla nesporně vědoma toho, že patří k ženevské aristokracii. Po pravdě řečeno, první z Aublů obchodoval za Kalvína suknem, ale to už je dávno a ke každému hříchu máme být shovívaví. Teta byla vysoká žena majestátního držení těla, měla krásný pravidelný obličej a chodila věčně v černém. K módě se ze zásady stavěla s naprostým opovržením. A tak pokud vyjížděla do města, mívala na hlavě pokaždé roztodivný nízký klobouk, jakousi velkou placku, kterou vzadu zdobil krátký černý závoj. Její fialový slunečník byl v Ženevě pověstný. Provázel ji na každém kroku, držela jej před sebou jako vycházkovou hůl a opírala se o něj. Dobročinnost brala velmi vážně a většinu svých příjmů dělila mezi charitativní instituce, evangelizační misie v Africe a jakési sdružení, jehož cílem bylo uchovávat někdejší krásu Ženevy. Založila rovněž nadaci na podporu ctnostného života zbožných dívek. Na otázku: ,A pro mladé muže, tetičko?‘ mi odpověděla: ,O dareby se nestarám.‘

Teta Lérie patřila ke skupině obzvlášť pravověrných protestantů, dnes už většinou vymřelých, jimž se říkalo Přesvatí. V jejích představách se svět dělil na vyvolené a zavržené. Vyvolení byli povětšině Ženevané. Pár vyvolených žilo sice i ve Skotsku, ale nemnoho. Přesto zdaleka nevěřila, že ke spasení stačí, aby byl člověk Ženevan a protestant. Měl-li najít milost v Hospodinových očích, musel navíc splňovat patero podmínek. Za prvé věřit doslova, co mu Bible k věření předkládá, tudíž i v to, že Eva povstala z Adamova žebra. Za druhé být členem konzervativní strany nazývané, tuším, národně demokratická. Za třetí cítit se Ženevanem, nikoli Švýcarem. (,Ženevská republika je smluvně spjata se švýcarskými kantony. Jinak s těmi lidmi nemáme nic společného.‘) Freiburští (,Papeženci, hrůza!‘), Valdenští, Neuchatelští, Berňané a všichni ostatní příslušníci Konfederace byli pro ni stejnými cizinci jako Číňané. Za čtvrté patřit k ,slušným rodinám‘, tj. takovým, jako je naše, jejíž předci byli členy Malé rady před rokem 1790. Výjimku z tohoto pravidla tvořili pastoři, ale toliko pastoři seriózní, nikoli ti hladce vyholení liberální mladíčci, kteří se opovažují tvrdit, že náš Pán byl jen největší z proroků! Za páté nebýt ,světák‘. To slovo mělo u tety smysl zcela osobitý. Měla za světáka každého pastora veselé povahy, stačilo rovněž, aby nosil měkký límec nebo se oblékal sportovně nebo chodil v polobotkách světlé barvy, což pokládala za cosi odporného. (,Ve žlutých botkách! Viděl to svět?‘) K světákům byl přičten i každý Ženevan, byťsi z dobré rodiny, který chodil do divadla. (,Divadelní hry jsou výmysly. Nestojím o to, aby mi někdo vykládal nějaké lži.‘)

Teta Lérie měla předplacený Ženevský deník, protože to byla rodinná tradice. Krom toho ,měla dojem‘, že vlastní nějaké jeho akcie. Přesto ten úctyhodný list nikdy nečetla, ponechávajíc jej nedotčený pod páskou, jak jí chodil. Ne proto, že by neschvalovala jeho politickou linii. Prostě jí byly proti mysli jeho nevhodné složky, mezi jinými stránka věnovaná dámské módě, román na pokračování dole na druhé straně, sňatkové inzeráty, zprávy z katolického světa, shromáždění Armády spásy. (,Nábožnost s pozouny, no řekni!‘) Nevhodné byly i reklamy na podvazkové pásy a inzeráty ,kabaretů‘, což u ní bylo pojmenování druhové, pod něž spadaly všechny podezřelé podniky, jako byly music halls, dancingy, biografy, ba i kavárny. Když už jsem o ně zavadila, abych nezapomněla: její nesmlouvavé odsouzení prohřešku strýce Agrippy, když se dověděla, že jednou, podlehnuv velké žízni, poprvé v životě vešel do kavárny a odvážně si tam dal čaj. Něco tak pohoršlivého! Jeden z Aublů v kabaretu! Ještě mimochodem: někde v románě udat, že teta Lérie za celý život nepronesla sebemenší lež. Jejím heslem bylo žít v pravdě.

Velice šetrná, byť štědrá, nedala nikdy odprodat ani jediný ze svých cenných papírů. Nikoli proto, že by jí pozemské statky tolik přirostly k srdci, nýbrž protože se pokládala za pouhou opatrovnici svého jmění. (,Všechno, co na mne přešlo po otci, musejí se vším všudy dostat jeho vnuci.‘) Zmínila jsem se už, že ,měla dojem‘, že vlastní nějaké akcie Ženevského deníku. Ve finančních záležitostech nebyla skutečně žádný velký odborník a na své akcie a obligace se dívala jako na cosi nutného, ale nízkého, nač by se mělo upozorňovat co nejméně a čím by se slušný člověk neměl zabývat. Bez rozmýšlení se v těch věcech spoléhala na pány Saladina, de Chapeaurouge a spol., v nichž měla rodina své bankéře po zániku banky d’Aublů. Byli to lidé naprosto důvěryhodní, i když je podezírala, že čtou Ženevský deník. (,Ale jsem tolerantní, chápu, že pro pány z bankovnictví je to nutnost, musejí být pravidelně o všem informováni.‘)

Netřeba připomínat, že jsme se stýkali pouze s lidmi nám podobnými. Všichni naši známí byli až nezřízeně pobožní. Uvnitř ženevské protestantské obce slušných tvořili má teta a lidé s ní názorově spříznění jakýsi malý klan ultra. Nepřicházelo v úvahu, že bychom se kdy mohli stýkat s katolíky. Vzpomínka z doby, kdy mi bylo jedenáct a strýček Gri nás vzal, Élianu a mne, poprvé s sebou do Annemasse, francouzského městečka poblíž Ženevy. Jelo se tetiným kočárem s dvojspřežím, řídil jej náš kočí Mojžíš – vzdor svému křestnímu jménu byl i on kalvinistou přísně dodržujícím zvyklosti. Nedočkavost obou holčiček vzrušených představou, že konečně spatří katolíky, ten zvláštní nárůdek, místní záhadné domorodce. Cestou jsme prozpěvovaly, jako když dav skanduje: ,Uvi-díme kato-líky, uvi-díme kato-líky!‘ (…)

Dole zvoní telefon. Otevřel dveře, vyšel na chodbu, naklonil se přes zábradlí. Poslouchal. Určitě hlas té staré.

„Ne, Didi, nedělej si starosti, zdržel ses, ale můžeš zůstat na oběd v Paláci národů nebo si zajít do restaurace Jezerní perla, chodíš tam přece rád, v našem programu došlo totiž k velké změně. Zrovna jsem ti chtěla volat, abych ti tu velkou novinu pověděla. Představ si, že tati a já jsme právě byli zčistajasna pozváni na lonš k drahé paní Ventradourové! Poprvé na hlavní jídlo, což dozajista upevní naše vztahy, konečně gesto důvěrného přátelství. Jak jsem ti říkala, velmi to zasáhlo do našeho programu, předně protože musím hned zatelefonovat milé Ruth Granierové a odložit na zítřek náš čaj s meditací, plánovaný na dnešní odpoledne, a za druhé protože jsem počítala s grilovanými parmicemi dneska v poledne, jsou v ledničce, ale stejně nevím, jestli i tak vydrží do zítřejšího oběda, jelikož by bylo škoda jíst je večer, hlavně po tom velkém lonši, na který se vydáme za chvíli, ale co se dá dělat, vezmeme si je dneska večer a lotrinský quiche, co měl být dnes večer, sníme zítra v poledne, neboť koláč z křehkého těsta se přece jen uchová snáz nežli parmice. Ale abych se teď vrátila k tomu pozvání, musím ti vylíčit, jak k tomu došlo, i když jen v rychlosti, budu mít co dělat, abych to všecko stihla, uvidíme, nakonec buďsi, dojdeme si na stanoviště a pojedeme taxíkem, musím ti to vypovědět, potěší tě to. Tak teda před chvílí, není to ani deset minut, mě napadlo, nebo spíš dostalo se mi vnuknutí, abych zavolala milé paní Ventradourové a doporučila jí knížku o Helen Kellerové, je to úžasně blahodárné čtení, jde o tu obdivuhodnou slepou a hluchoněmou, vyzařuje z ní stále tolik radosti, protože, chápeš, moc mi záleží na udržení kontaktu, a ona se mi, jak se tak mluvilo o tom a onom, pořád v ušlechtilém duchu, ona se mi svěřila se svými domácími těžkostmi, dům plný sloužících, však víš, kuchařka, pomocnice v kuchyni, bezvadně vycvičená panská, zahradník, co dělá i šoféra. Zítra k ní přijíždí na pár dní nějaký generální konzul s manželkou a ona přirozeně chce, aby všechno bylo tiptop. Měla v plánu, že dneska bude na programu mytí oken, má jich třicet a z nich dvacet na průčelí, jenže žena, co jí obvykle chodí na velký úklid, nečekaně onemocněla, jak už se to u těchhle lidí dá čekat, člověk s nimi vždycky dopadne stejně a samozřejmě pokaždé na poslední chvíli, nikdy vám nedají čas nějak se zařídit. Milá paní Ventradourová z toho byla nutně celá pryč, nevěděla, kde jí hlava stojí. Nerozmýšlela jsem se dlouho a uposlechla jsem hlas svého srdce: nabídla jsem jí, že jí na celé dnešní odpoledne mileráda půjčím svou Martu, z těch oken je deset japonských secesních mozaik, vzpomínáš si, jak jsme tam byli v lednu na čaji? Přijala s povděkem, moc mi děkovala, celá dojatá. Jsem ráda, bylo to šťastné vnuknutí, dobrý skutek se vždycky zúročí. Takže jsem jí slíbila, že jí přivezu Martu okamžitě, chudák holka by se sama v té nádherné ventradourské přírodě těžko doptala. A ona, jak už je bezprostřední, nato vykřikla, ale poslechněte, přijeďte s manželem na oběd, pojíme, co dům dá! Kdepak co dům dá, u ní je vždycky všecko bezvadné, jak říká milá Ruth Granierová, dokonalost sama! A servírované podle všech předpisů! Jsme tedy pozváni ke stolu se všemi výsadami hostů! Cože? Ale v jednu, víš dobře, že pro lonš je to společensky nejuznávanější hodina. Musím přiznat, že jsem docela ráda, že odpoledne mohu Martu zaměstnat, tady doma by neměla skoro co dělat, když teď s pračkou je všecko odbyto brzo odpoledne, krom toho se mi tam trochu pocvičí, až uvidí bezvadné chování personálu ve vznešeném domě. Vysvětlila jsem jí, že to pro ni bude čest umývat okna u zámecké paní. Pochopitelně až půjdeme na stanoviště taxíků, bude muset jít pár kroků za námi, kvůli sousedům. Požádám ji o to co nejvlídněji. Byla by ostatně celá nesvá, kdyby měla jít vedle nás, necítila by se na svém místě. Takže se s tebou, drahoušku, po té dobré zprávě loučím, musím se převléknout, zavolat milé Ruth Granierové a taky trochu dohlédnout na taťkovo oblečení, potřebuje i pár dobrých rad, především co se polévky týče, srká tak hlasitě! Abych nezapomněla, paní Ventradourová se mě velice vlídně ptala na tebe, moc ji zajímalo všecko, co jsem jí vyprávěla o tvých úředních povinnostech, mohu jí od tebe vyřídit pozdravy, viď? Cože? Spíš jí tlumočit tvé uctivé poručení? Ano, pravda, je to uhlazenější, je to žena tak vybraných způsobů. Nerozuměla jsem. Dobrá, jak si přeješ. Vyřídím jí, aby přišla k telefonu, sedí přirozeně u svého klavíru, počkej chviličku. (Odmlka, po ní znovu Deumčin hlas.) Vzkazuje ti, že nemůže přijít vzhledem k tomu, že by musela přerušit svou sonátu. Ano, drahoušku, takhle to řekla. Poslyš, Didi, nestojí ti za to jezdit domů, klidně si poobědvej v Jezerní perle, aspoň se ti tam bude někdo věnovat. A teď už pa, musíme si pospíšit. Takže na shledanou večer, drahoušku, najdeš svou maminečku jako vždycky tam, kde má být, však víš, že na ni se můžeš spolehnout.“

Vrátil se do ložnice, natáhl se na lůžko, vdechoval vůni kolínské. Ze salonu mezitím stoupaly vzhůru Schumannovy Dětské výjevy. „Hrej, miláčku, hrej, nevíš, co tě čeká,“ pronesl šeptem a prudce se zvedl. Přestrojit se. A rychle.

Oblékl na sebe starodávný vybledlý plášť, tak dlouhý, že spadal až ke kotníkům a kryl jezdecké boty. Potom si posadil na hlavu vypelichanou kožešinovou čepici a narazil ji až po uši, aby pod ní schoval vlasy, černá háďata. Před zrcadlovou psyché přikývl svému žalostnému vymódění. To nejdůležitější však měl teprve před sebou. Ušlechtilé tváře potřel jakýmsi pryskyřičným přípravkem a přiložil na ně bílý plnovous. Pak ustřihl dva proužky černé náplasti a přitiskl si je na přední zuby. Vynechal jen jeden vlevo a jeden napravo. Výsledkem byla bezzubá ústa, z nichž svítily dva špičáky.

V přítmí hebrejsky pozdravil svůj obraz v zrcadle. Byl z něho teď starý žid, chudý a ošklivý, přestože svým způsobem důstojný. Konec konců takhle bude později vypadat. Po krásném Solalovi nezbude za dvacet let ani památka, nebude-li rovnou už hnít v hrobě. Náhle znehybněl, zaposlouchal se. Kroky na schodišti, pak Cherubínova árie. Voi che sapete che cosa è amor. „Ano, miláčku, vím, co je láska,“ řekl. Popadl kufřík a skokem se skryl za těžkými plyšovými závěsy.