Jeho výsostný obraz
Občas se zdá, že žijeme v době, v níž činy mlčí. Všechno za nás řeknou slogany, reklamy, mediální kampaně. Prezentace čehokoliv – zubní pasty stejně jako pracovních výsledků, nejtajnější předsevzetí nevyjímaje –, nás válcují na každém kroku jakýmkoliv směrem. Tato technologicky dokonalá, pestrá a nevybíravě útočná hra s utvářením názoru však není výdobytkem dneška. Citát, který je vepsán v úvodu této knihy a který si Tomas Lieske vypůjčil od britského historika Henryho Kamena, tuto představu značně usměrňuje. Propaganda tu byla dávno před stoletím dvacátým i jednadvacátým.

Není divu, že se Tomas Lieske, jeden z nejuznávanějších nizozemských autorů současnosti, inspiroval právě Kamenovy řádky z biografie o španělském králi Filipovi II. Pohled je to zajímavý ještě z jednoho důvodu, především pro Nizozemce. Henry Kamen, zabývající se dějinami Španělska v dobách jeho největší slávy a rozkvětu, se totiž pokouší poodhalit něco víc z politiky a života španělského dvora než jen ohraný refrén o krvavém, utlačujícím a popravujícím despotovi a bohabojném byrokratovi, jak jej znají právě obyvatelé „nízkých zemí“. Na obhajobu Nizozemců nutno dodat, že britská bádání o říši, nad níž tehdy slunce nezapadalo, měla, a svým způsobem dodnes mají, jakýsi zadní a zištný přídech. Británie totiž doufala, že se poučí z chyb svého předchůdce na poli koloniálního světa. Ale ne v každém případě platí historia magistra vitae.

A také zdánlivě nepřekvapí, že si z nepřeberných možností, které dějiny nabízejí, Lieske vybral právě příběhově vděčného Filipa II. čili, jak píše, Felipa. Jste-li však Nizozemec, volba to tak jasná není, tedy pokud byste nechtěli dát dotyčnému španělskému králi pěkně do trika, vyřídit si s ním národní účty. V povědomí obyvatel Nizozemského království trčí totiž jako strašák. Taková „liška ryšavá“ nizozemských lesů, chtělo by se s nadsázkou z české kotliny říci, ale v Nizozemsku příliš lesů není a na lišky v těchto končinách také asi často nenarazíte, spíše na nějakého vypečeného literárního lišáka jménem Ferina, který si ale mezi poldry odběhl z Flander a navíc dávno před Filipovým panováním. Vraťme se ale zpět do století šestnáctého.

Filip II. se narodil roku 1527 a nastoupil vládu po svém otci Karlu V., ke kterému – jak už to v případě mocných a schopných otců bývá – jej neustále přirovnávali. A tak se také stalo, že Karel V. je nizozemskou dějinně výkladovou tradicí přijímán mnohem smířlivěji než jeho syn, který do Nizozemí poslal vévodu z Alby, dal popravit Egmonda spolu s mnoha jinými a nechal svou španělskou fúrii vyplenit Antverpy. V Karlův prospěch hrál v nizozemských (holandských) očích také fakt, že se narodil v Gentu a do Nizozemí se stále vracel po celý svůj aktivní život. Filipovi naopak ublížilo, že do Nizozemí nejel v rozhodujících letech, kdy se nizozemští poddaní vzpírali jeho vládě. Taková naše stará dobrá Bílá hora – ale naruby...

To, že si Tomas Lieske vybral jako jednoho ze stěžejních hrdinů svého příběhu právě Filipa II., neznamená, že by tak činil s průhledným zámyslem Filipova „očištění“. Líčí jej všelijak, na nejrůznějších drobných epizodkách, které si vůbec dokážeme představit, se snaží živě vykreslit vlastnosti, které nám ho velmi přibližují. Přestože z něho snímá určitý nános odlidštěnosti, rozhodně mu nestaví piedestal. Ale Filipovy prohřešky, viděno optikou Lieskeho, jsou velmi lidské a velmi pochopitelné. Přesto je tato útlá, ale strhující knížka velkou výjimkou v nizozemské literatuře právě pro pohled na zlomové období dějin a tradice této země. Všechno zlé či do nizozemského obrazu nezapadající přichází totiž ze Španělska, což se jako kal v zatopených zátokách usadilo v mnoha vrstvách nejen v povědomí, ale i v etymologii nizozemského jazyka („odnesl“ to například i zdánlivě politicky korektní a všem hodným dětem nakloněný svatý Mikuláš) a následně v literatuře – nejen pamfletově „politicky angažované“, ale i krásné (vzpomeňme českému čtenáři známého Velkého géze z pera Johana Fabricia). Protipólem této soustavy byl Filipovi jeho současník Vilém Oranžský, i když i ten už dostal od autorů nizozemské beletrie za uši (třeba v povídkách Jana Wolkerse). Ovšem Oranžského Lieske do své fresky nezahrnul.

Vypravěčem Mojí výsostné lásky je Marnix de Veer. Učenec pocházející z Nizozemí, věrně i přes veškeré újmy sloužící svému vládnoucímu králi ve Španělsku. Marnix věří, že problémy s Nizozemci budou odstraněny poklidnou cestou, vyjednáváním. Politikou se vůbec nezabývá. Středem jeho světa jsou výpočty, ale především Isabela Osorio. Žena, která skutečně byla dvorní dámou Filipa II. a která byla spojována v mnoha legendách s Filipem i tělesně, je předmětem slepé a sobecké touhy muže, kterého si Tomas Lieske vymyslel. Zkonstruoval ho však nenapodobitelně dokonale. Nikoliv dokonale bezchybného, nýbrž s nejpromyšlenějšími chmurami i radostmi celého lidského životaběhu. A přestože nizozemskými dějinami prošlo a prochází několik skutečných a ctnostných De(r) Veerů (např. Gerrit de Veer, souputník Willema Barentsze, nebo Jeroen van der Veer, jeden ze šéfů globální společnosti Shell), Marnix de Veer z Lieskeho příběhu si mezi nimi své místo jistě najde.

Lieske pracuje i s další součástí „černé legendy” o Filipovi, která vycházela z nejrůznějších klevet snášejících se nad každou uzavřenou společností, vladařské dvory nevyjímaje. Do kulis Escorialu schoval milostný vztah mezi Filipovým synem donem Carlosem a Filipovou třetí manželkou Alžbětou z Valois. Tou Alžbětou, kterou můžeme v česky psané literatuře najít i pod jménem Isabela z Valois (my jsme však zvolili přepis jména Alžběta, aby ji čtenář nezaměnil s osudovou Isabelou Osorio) a která Filipovi II. povila dvě dcery, které tolik miloval.

Mnohé o Filipově životě se čtenář vyhledávající historickou literaturu mohl dozvědět i v českém překladu knihy jiného významného britského historka Geoffreye Parkera, který vyšel v roce 1998, kdy si Španělsko připomnělo čtyři sta let, které uplynuly od Filipovy smrti. A právě Parker v další ze svých knih (Strategy of Philip II), která ale dosud do češtiny přeložena nebyla, dává pohledu na Filipa II. a jeho svět – vnitřní i vnější – velmi moderní nadhled. A navíc při čtení nemáme pocit, že se vracíme v dějinách o několik staletí zpátky. Stejně jako u Tomase Lieskeho a jeho knihy Moje výsostná láska. Svěží, nápadité, moderní, ač se všemi závěry u historika Parkera a premisami příběhu u prozaika Lieskeho souhlasit nemusíme.

I z pohledu současníka je Filip II. dosud zajímavou postavou. Má v sobě něco neuchopitelného, ač z něho vypravěči minulého udělali nezáživného suchara zavaleného lejstry v Escorialu. Tomas Lieske s žádnými předsudky nebojuje, vypravuje příběh, ke kterému jej Jeho Výsost „vyzvala” a inspirovala. A přestože vedle něho postavil vymyšlenou postavu, přestože opakuje některá výzkumy popřená tvrzení, je Moje výsostná láska strhující a inspirativní jako pohled hlubokých očí Jeho Výsosti Filipa II. na obraze Antonia Mora.

© Iveta Coufalová
Text jsme převzali s vědomím a výslovným souhlasem autorky i nakladatelství NLN.