Islanďané mají k literatuře velmi úzký a vřelý vztah už od osídlení země v 9. století. Kulturní dědictví tohoto mikronároda, především středověké rukopisy, je dodnes jedním z proklamovaných pilířů jeho národní identity. Staroislandské ságy patří nejen mezi povinnou školní četbu, ale dodnes je rádi čtou všichni Islanďané bez ohledu na vzdělání či profesi. Živý je i zájem o současnou tvorbu. Proto o sobě Islanďané dodnes rádi a poněkud sebezahleděně hovoří jako o „literárním národu“. Zlí jazykové toto tvrzení jedovatě parodují a prohlašují, že jsou spíše „knižním národem“ v narážce na obrovskou záplavu nových titulů, která každoročně vychází, a logicky i jejich kolísající literární hodnotu. V kvantu současné knižní produkce se čtenář pochopitelně orientuje jen těžko. Důvodem není jen krátká časová vzdálenost, která od ní literární kritiky a historiky dělí. Nejnovější díla se vyznačují mnohem větší pestrostí a stylovou i tematickou různorodostí než v minulosti.

Téměř celé dvacáté století bylo tomto ohledu celkem snadno přehledné: až do 80. let literární scéně jednoznačně dominoval klasický epicko-realistický román. Hravě ustál krátkou epizodu modernismu v 60. a 70. letech i konkurenci ostatních žánrů. Určitý symbolický předěl v literárním životě národa a zároveň tečku za 20. stoletím vymezila až smrt spisovatele Halldóra Laxnesse (1902 – 1998). Laxness, byť se na posledních dvacet let svého života zcela stáhl z literárního i veřejného dění, plnil až do své smrti stmelující úlohu „velkého spisovatele - otce“ především díky tomu, že jako se jediný Islanďan stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Ta mu byla udělena právě za revitalizaci tradičního vypravěčského umění v realistických románech.

Vzhledem k identitotvorné roli literatury na Islandu dlouho přežívalo romantické přesvědčení, že spisovatel má stát v úzkém sepětí s lidem, že jeho tvorba má vycházet z národních kořenů. Ačkoliv modernističtí autoři tuto představu programově nabourávali, v následných desetiletích se literatura vrátila k tradiční formě uměleckého zobrazení skutečnosti a tezi, že spisovatel má svou tvorbou představy a zkušenosti čtenářů reflektovat a potvrzovat, nikoliv je zpochybňovat. I na konci 20. století měla islandská literatura ambici plnit národotvornou funkci, a proto Laxnessova smrt a přelom tisíciletí vyvolaly jakési bilancování a rozhlížení na literární scéně. Vyvstala potřeba vyplnit vzniklé prázdno, najít nové „národní spisovatele“.

Zároveň však měla literární produkce rok od roku pestřejší skladbu a rodilo se čím dál tím víc děl, které se teorii „národního souznění“ vymykaly. Znepokojené hlasy varovně prohlašovaly, že se tradiční román ocitl v nebezpečí, že se na něj tlačí ostatní kulturní žánry, především film a televize, a hrozí „znečištěním“ tvaru, který Laxness dovedl k absolutní dokonalosti. Někteří skeptici přímo rezolutně oznamovali, že román umírá. Stejně tak se polemizovalo o životaschopnosti poezie a spekulovalo o skomírajícím zájmu o literaturu vůbec. Navíc islandskou literaturu zvnějšku ohrožovaly nové impulsy přicházející ze zahraničí. Do té doby úzkostlivě puristicky střeženou islandštinu zahlcovaly anglicismy a jiné mezinárodní výpůjčky. Islanďané byli nuceni si přiznat, že bez ohledu na definici národní identity do jejich kultury nezvratně proniká globalizace a mezinárodní popkultura.

Současná literatura se tedy do jisté míry tápe, hledá novou orientaci a je přístupná nejrůznějším experimentům a novým uměleckým postupům. Mladí autoři zkoumají životaschopnost tradičních literárních forem, útočí na pomyslnou zeď mezi tzv. vysokým a nízkým uměním a v duchu postmodernismu je programově mísí. Do literatury pronikají „neliterární“ prvky, ať už je to rétorika reklam a médií, nebo slangové výrazy. Je stále těžší odpovědět na otázku, jak literaturu definovat. Do této kolonky se začínají drát například blogové diskuze na internetu, jejichž virtuální i posléze i knižní podoba získaly na Islandu nesmírnou oblibu. Literatura každopádně už nestojí na vysokém piedestalu, kam ji s poukazem na její národotvornou úlohu vyzdvihli romantičtí básníci. Výsledkem tohoto tápání je velmi bohatá literární scéna, kde najdeme originální díla debutantů i spoustu titulů osvědčených „klasiků“.

Především forma románu je čím dál tím otevřenější a mísí se s ostatními literárními žánry. Současná románová tvorba je velmi rozmanitá, vychází bezpočet děl, která lze těžko někam zařadit. Mnohé prozaické texty mají lyrický spíš než epický ráz, často se stírá hranice mezi prózou a poezií a ani dramatická forma nezůstává stranou. Nejvýraznější ukázkou takového žánrového prolínání jsou dvě autobiografické knihy jednoho z nejznámějších islandských spisovatelů, Guðberga Bergssona (nar. 1932): Faðir og móðir og dulmagn bernskunnar (1997, Otec a matka a čarovná moc dětství) a Eins og steinn sem hafið fágar (1998, Jako kámen, který vyhlazuje moře). Bergsson v nich vypráví o vlastním dětství tak poeticky, že kritici obě knihy označili za nový literární žánr a vymysleli pro něj nové označení: skáldæfisögur - románobiografie. Uveďme ještě další příklady takového plodného „znečištění“ románu: doyen moderní islandské literatury Thor Vilhjálmsson (nar. 1925) pracuje ve svých románech Grámósinn glóir (1986, Šedý mech září) a Náttvíg (1989, Noční zabiják) s žánrem detektivky a Huldar Breiðfjörð (nar. 1970) ve své úspěšné knize Góðir Íslendingar (1998, Vážení Islanďané) zkombinoval román a cestopis.

Dalším výrazným rysem islandského románu posledních dvou dekád je zájem o minulost. Román využívá postmoderní intertextuality, kreativně pracuje se staršími prozaickými tvary a vzdává hold literární tradici a národní historii. Ólafur Gunnarsson (nar. 1948) oživuje ve svých dílech Tröllakirkja (1992, Katedrála trolů), Blóðakur (1996, Krvavé pole) a Vetrarferðin (1999) rozmáchlý epický realismus v duchu 19. století. Ohlížení za tradicí se projevuje v nesmírná oblibě reedicí, vydávání souborných spisů a výběrů „velkých“ básníků. Souběžně s tímto potvrzováním minulosti ale probíhá i opačná tendence, která literární dědictví programově dekanonizuje. Bergsson ve svém románu Svanurinn (1991, česky Labuť, 1993) inovátorsky přepracovává idylický venkovský román a zbavuje ho romantického patosu. Ještě radikálnější a útočnější zúčtování s minulým stoletím, konkrétně jeho hlavním symbolem - Laxnesem – pak nabídl Hallgrímur Helgason (nar. 1959) v rozsáhlém metarománu Höfundur Íslands (2001, Autor Islandu).

Na současné literární scéně si své místo stále drží silná a výrazná generace autorů, kteří debutovali v 80. letech. Tito autoři navázali na tradici reprezentovanou Laxnessem, ale prostý epický realismus obohatili o nové estetické kvality. Zároveň přenesli dějiště islandského románu definitivně do města; do té doby se vzhledem k velmi pozdnímu nástupu urbanizace v zemi velmi mnoho románů odehrávalo na venkově. Jedním z čelních představitelů této generace je Einar Már Guðmundsson (nar. 1954). Zatímco v 80. letech se spíše pokoušel islandský román europeizovat – věnoval se především tématu dětství ve městě a vytvořil specificky islandskou formu magického realismu - v 90. letech se obrátil k venkovu a islandské narativní tradici. Ve své trojici románů Fótspor á himnum (1997, Stopy na nebi), Draumar á jörðu (2000, Sny na zemi) a Nafnlausir vegir (2002, Bezejmenné cesty) prozkoumává Guðmundsson hranice románové formy, obohacuje ji o „metarozměr“ reflexe románového umění a kombinuje lidové vypravěčství se vzpomínkami a autobiografickými rysy. Podobný impuls vypravěčské tradici dávají v posledním desetiletí 20. století a první dekádě nového tisíciletí i Guðmundssonovi generační souputníci Einar Kárason (nar. 1955) a Vigdís Grímsdóttir (nar. 1953).

Těmto renomovaným spisovatelům pomyslně konkuruje nejmladší spisovatelská liga. Ta se spíš než o minulost a vypravěčskou tradici zajímá o svou současnou situaci. Usiluje o zcela nové narativní postupy a především nový úhel pohledu na dnešní Island. Hlavní ambicí mladých literátů je přistupovat ke skutečnosti, zejména k osobní zkušenosti bezprostředně. Jejich tvorba se vyznačuje sebekritikou, sebeironií a vysokou mírou sebereflexe a obsahuje řadu autobiografických prvků. Zaměření na generační analýzu předznamenal již zmíněný Helgason dílem 101 Reykjavík (1996). Z mladší generace se jí věnuje Laxnessova vnučka Auður Jónsdóttir. V románu Fólkið í kjallaranum (2004, Lidé ve sklepě) rozebírá mentalitu svých vrstevníků posedlých životním stylem a zvyklých na luxus, stylový design a značkové oblečení. Následující dílo Tryggðarpantur (2006, Záloha na věrnost) se obrací k novému, vysoce aktuálnímu tématu, které se v islandské literatuře bude nepochybně promítat čím dál tím častěji, totiž ke komunikační propasti mezi Islanďany a přistěhovalci, místními a přespolními. Vzhledem k extrémně striktní imigrační politice se tento problém dostává do všeobecného povědomí teprve nyní, na rozdíl od Dánska, kde Jónsdóttir už několik let žije a kde je debata o postoji k přistěhovalcům hodně vypjatá. Autorský rukopis této talentované autorky je sevřený a zdánlivě prostý až banální, pod povrchem se ale skrývá řada nezodpovězených otázek a významových linií opírajících se symbolickou rovinu textu. Jónsdóttir se tak řadí spíše do „mezinárodního“ směru islandské literatury, což ostatně platí o většině nejmladších autorů.

Poezie
Poezii na Islandu patřilo celé 19. století. Tehdy měla dostatečně silný náboj na to, aby dokázala sloužit jako opora rodícího se národního sebevědomí. Jak už bylo řečeno, ve 20. století ji v této roli vystřídal román. Nicméně poezie nestagnovala, na nové umělecké podněty často reagovala dokonce pružněji a dynamičtěji než těžkopádnější próza, která byla zatížena svou funkcí pilíře národní kultury. Nejradikálnější obroda básnického cítění se odehrála v 50. letech zásluhou islandských modernistů, takzvaných atomových básníků. Na rozdíl od prózy se estetické prvky modernistické poetiky v básnické tvorbě plodně uplatňují dodnes. Vedle ní stále přežívá předmodernistická lyrická tradice vycházející ze zavedených meter a orientace na čtenáře.

Přestože někteří kritici současnou viní lyriku z toho, že již dlouho neprošla žádnou větší estetickou obrodou, je v ní stejně jako v nejnovější próze patrná bohatost forem, směrů a impulsů. Často bývá silně provázána s prózou, jen málo islandských autorů se totiž věnovalo či věnuje jen jednomu z obou žánrů. Na sklonku 20. století vydávali výborné sbírky starší autoři, kteří si v předchozích desetiletích vydobyli pevnou pozici na literární scéně. Z této generace jmenujme Matthíase Johannessena (nar. 1930), Þorsteinna frá Hamri (nar. 1938), Hannese Péturssona (nar. 1931) a Sigurða Pálssona (nar. 1948). Poezie ovšem není výhradní doménou mužů, vynikající básnířky jsou například i Vilborg Dagbjartsdóttir (nar. 1930) nebo Ingibjörg Haraldsdóttir (nar. 1942).

Zformulovat jednotnou charakteristiku současné básnické generace prakticky není možné. Tyto umělece nespojuje žádný literární program, nemají společného nic jiného než věk, odvahu a vysoké literární ambice. Stejně jako v současné próze je i v poezii okolo přelomu století patrná především rozmanitost a snaha o originalitu. Také autoři poezie cítí jak potřebu uchovávat a oživovat tradici, tak touhu po originálním, radikálně odlišném a osobním vyjádření. I většina mladých básníků si uchovává vytříbený cit pro tradiční básnický výraz, od starší generace se však výrazně liší obsahovým zaměřením. Od národních témat a lidové tradice se obracejí k námětům vysoce aktuálním. Typickým příkladem této orientace na současnou každodenní realitu jsou básně Andriho Snæra Magnasona (nar. 1973), který do své tvorby zakomponovává prvky ze světa médií a reklamy. Magnason je sice známý především jako prozaik, autor dětských kniha a esejů, přesto se mu podařilo vzbudit ohromnou pozornost svou první básnickou sbírkou Bónusljóð (1996, Básně o Bonusu) nazvanou podle řetězce diskontních supermarketů. Firma Bonus vycítila marketingovou příležitost a bez ohledu na to, jak nelichotivě se básně o jejích obchodech vyjadřují, se nabídla, že bude celou sbírku financovat, a navíc ji zařadila do své nabídky superlevného zboží.

Současná islandská lyrika má dost internacionální charakter, přesto není v zahraničí zdaleka tak známá jako prozaická tvorba. Do širšího povědomí zahraničních kulturních fanoušků se podařilo proniknout snad jen spisovateli Sjónovi (nar. 1962, vlastním jménem Sigurjón B. Sigurðsson) díky autorství textů k písním islandské hudební hvězdy Björk v muzikálu Larse von Triera Tanec v temnotách.

Detektivka
Největší úspěch v oblasti literárních překladů slaví momentálně islandské detektivky. A to je dobrá zpráva. Jednak je jejich kvalita zcela srovnatelná s úrovní krimirománů jiných zemí, jednak pomáhají bourat předsudky vůči této zdánlivě marginální odnoži evropské literatury a razí cestu i ostatním žánrům.

Islandská literatura se v novém tisíciletí na domácím ani na mezinárodním poli rozhodně neztratí.