Jako předchozí dvě knihy, Böhmische Fuge (Česká fuga) a Große Zeiten. Kleines Glück (Velká doba. Malé štěstí), vede i román Böhmisches Richtfest (Česká zdvižná) od Gerolda Tietze čtenáře do Čech, do míst, kde se autor narodil, do Horky a jejího okolí.

Hlavní postava, Gernot, je ještě nenarozené dítě, poté dítě, které je smýkáno politickými změnami v Evropě ze známého prostředí do neznámého, ba dokonce od jedné názorové strany ke druhé. Udiveně i pobaveně sleduje chování příbuzných i cizích lidí a změny v jejich chování a jednání. Děj začíná v době druhé světové války – ca 1941 – a sahá až do doby „Pražského jara“. S rokem 1968 souvisí název knihy: Česká zdvižná. Také ovšem fotografie probouzející se jarní české krajiny s tajícím ledem, přičemž slunce krajinu ještě (nebo již?) neosvětluje.

Matka Anna, Maari, teta Rosa, Gernot i další příbuzní jsou čtenáři více nebo méně známi z předchozích románů. Kromě toho se objevují postavy, jejichž prostřednictvím čtenář proniká do zobrazované doby i do časů dávno minulých, leč souvisejících s popisovanými událostmi, místy děje i životem hlavní postavy.

První kapitola prozrazuje způsob vyprávění. Podobně jako v předchozích románech tesá autor obraz jako sochař své dílo, jako Auguste Rodin vytváří hru světla a stínu.

Chaos, nic než chaos způsobují politici svými nesmyslnými i hrůznými rozhodnutími ve světě i v člověku. Především matka Anna a teta Rosa vyprávějí Gernotovi příběhy, ten rád naslouchá a vytahuje z klubíčka informací, dějin, významných událostí i událostí zdánlivě bezvýznamných jednotlivé nitě.

Švejkovský pohled, známý především z románu Česká fuga, se opět projevuje, především pak tam, kde autor potřebuje ke ztvárnění absurdní situace ironický nadhled (druhá kapitola, předposlední a poslední kapitola). Ale již titul Česká zdvižná je v tomto duchu, vždyť krov na hrubé stavbě se opět zřítil, radost skončila, na dlouho není co slavit.

Čtenář nahlíží s Gernotem a jeho postavami do doby druhé světové války, osudu Židů, května 1945, odsunu německých obyvatel, nacházení nového místa pro život a budování nového domova, Gernotových studií v Tuttlingenu a v Paříži, Martinina pobytu v Tatrách a v Bratislavě v roce 1968, pádu berlínské zdi až po smrt Gernotovy matky. Přitom mu defilují před očima postavy jako Ibn Ibrahim Jakub, Golem, Jan Nepomucký, sv. Ludmila, E. E. Kisch, K. H. Mácha, K. Henlein, J. W. Goethe, K. May, sv. Václav, K. Čapek a jeho mloci aj. Také drobné postavy zalidňují svět Gernota a vrhají své světlo či stíny na jeho život, ovšem ovlivňují též pozitivně nebo negativně své okolí (strýc Franz, Magda Reusch – zvaná Sudetendeutsche Callas, pan Holub, bratranec Hermann, Mme Montoile).

Všechny tři jmenované romány obracejí pohled čtenáře do Čech. Anna zjevně milovala kraj, ve kterém žila jako mladá žena, vzpomíná na Selský dvůr číslo 12, na který se provdala. Válka a poté železná opona ji oddělila od míst jejího mládí, Gernota (autora románu) od rodiště. Jak byly Čechy v době po druhé světové válce pro většinu světa neznámé, naznačuje autor v některých kapitolách, například tam, kde vysvětluje, odkud pochází („Čechy jsou kontinent.“) nebo tam, kde cítí ztrátu identity (kapitola Aus dem schwarzen Erdteil - Z černého kontinentu).

Vyvrcholením je poslední kapitola Annino nanebevzetí. Ztvárnění matčina umírání (kdy prý proběhne v mysli celý život jako ve filmu) je pro autora možností přenést nikdy nekončící chaos světa a neustálý mocenský boj jednoho proti druhým do reálných i nereálných souvislostí (král Beneš, Giacomo Casanova, Švejk), především do vztahů Čechů a Němců.

Na závěr mohu říct: ano, tak to bylo.

© Jenny Poláková