Mate Dolenc se narodil roku 1945 v Lublani, vystudoval srovnávací literaturu a vydal již více než třicet knih. Věnuje se především psaní prózy. Roku 1970 debutoval sbírkou povídek Menjalnica (Směnárna), z jeho dalších knih jmenujme alespoň několik – Potopljeni otok (Potopený ostrov, 1976), Golo morje (Nahé moře, 1988), Pes iz Atlantide (Pes z Atlantidy, 1993), Morje v času mrka (Moře v čase zatmění slunce, 2000) nebo Ozvezdje Jadran (Souhvězdí Jadranu, 2004).

Český čtenář mel možnost seznámit se s Dolencem již dříve, když v roce 1988 vyšla v češtině jeho vůbec nejúspěšnější kniha Upír z Gorjanců (Vampir z Gorjancev, 1979). Tento román je pro Dolence, „mořského vlka“ slovinské literatury, poněkud netypický, už proto, že se odehrává na souši. Mate Dolenc je totiž velkým milovníkem vody a života pod vodou, jeho srdce si mezi všemi moři získal Jadran. Moře je pro Dolence magický kraj, který nabízí člověku své nesmírné bohatství, dokáže si však vybrat i daň, jež mu náleží. Území moře je místem, kde platí zvláštní zákony, kde se naplní nebo alespoň navždy změní osud člověka. Moře je totiž silnější než kámen (stejně jako sny) a přelstí i Boha – jehož slaná pomsta se obrátí ve svůj pravý opak.

Román Moře v čase zatmění slunce není pouze zasvěceným vyprávěním o moři. Je to román příběhu oživených knih, které prostupují lidskými dějinami a zároveň životním příběhem každého z nás. Dolencovy postavy milují život a stejně tak rády oživují příběhy, je pro ně typická radost z vyprávění. Zároveň nejsou obyčejnými vypravěči, rády přehánějí, občas si historku, pohádku nebo román, který kdysi četly, přizpůsobí, okrášlí ho nejrůznějšími pestrými, věrohodnými i neuvěřitelnými detaily, ale to čtenáři-posluchači pranic nevadí, může vychutnávat jak barvitost vyprávění, tak pevné jádro věčných příběhů poznání života, které je v nich skryto a které se jako perla v moři ukáže těm nejtrpělivějším z nich.

Val Sebald, vypravěč z knihy Moře v čase zatmění slunce, je (podobně jako hrdinové ostatních knih Mateho Dolence) svobodomyslný člověk dobrodružného ducha, snad trochu bohém, který své okolí fascinuje, žije však stále tak trochu mimo společnost, kde by měl zapustit kořeny, protože domácí nikdy nezapomenou, že je „zdomácnělý lufťák“. Sebald je člověk, který je nesmírně bohatý – nad na první pohled neútulným skladištěm, kde žije mezi ohromným množstvím harampádí, má (vymyšlené) poschodí, které je plné těch nejkrásnějších žen z těch nejkrásnějších knih. Nejen prostřednictvím těchto žen se seznamujeme s příběhy, které Sebald četl a žil. Victor Hugo, Jules Verne, Edgar Allan Poe, Jorge Luis Borges, Gabriel García Márquez byli jen dalšími vypravěči, kteří se o svá vymyšlená poschodí podělili z Valem Sebaldem. Použijeme-li tuto metaforu i pro tento doslov, můžeme říct, že společně tak vytvářejí „román o mnoha poschodích“, který je nejen poctou všem vypravěčům, snílkům i dobrodruhům, ale také velkou poklonou lidské odvaze, houževnatosti i pokoře k přírodě. A bývá-li kniha Moře v čase zatmění slunce literárními kritiky řazena vedle Hemingwayovy novely Stařec a moře jako její slovinský blíženec, je tak činěno skutečně oprávněně.

Tento román totiž můžeme bez přehánění nazvat Dolencovým vrcholným dílem. Složitá a detailně promyšlená kompozice knihy i její vytříbený styl – občas jako klidně se kolébající hladina, někdy jako vzrušené rozbouřené moře – jsou nesporným důkazem, že nejen moře nemá konce, ale žádné hranice neplatí ani pro příběhy.

Román vyšel u nakladatelství Dauphin Praha na sklonku loňského roku.

© Hana Mžourková
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autorky