Hrozny v sloupoví 2
Carducci, Giosue: Hrozny v sloupoví 2

Hrozny v sloupoví 2

Následující básně nemají nic společného s patosem patriotských a historických básní.

Následující texty nemají nic společného s patosem patriotských a historických básní. Carducci zde nechává vyplout na povrch svůj lyrický talent a oddává se vzpomínkám na rodný kraj. Báseň Na svatého Martina zachycuje téměř impresionisticky podzimní svátek, rozbouřené moře a mlhy stoupající do kopců hlásí příchod zimy, ale vše je zároveň projasněné slavností doprovázející stáčení vína.

Melancholičtější náboj má báseň Sněží – i v ní se objevuje motiv zemřelých předků a přátel, mezi které se básník, jak věří, brzy vydá. Sníh zde vytváří jakousi měkkou, bílou clonu, která autora odděluje od okolního, umlklého světa a vede ho ke vzpomínkám. Tato báseň je ukázkou barbarské metriky, je to vlastně upravené elegické distichon, tj. dvojverší sestávající z jednoho hexametru a jednoho pentametru.

V poslední básni se autor svěřuje toskánské krajině, že je jejím synem, tím, kdo zdědil její drsnost, kdo v životě zůstal ve vznětlivosti a hrdosti synem těchto míst. Vzpomínka na rodný kraj dokáže básníka vzpružit i ve chvíli pocitu neuspokojení, nenaplněnosti životních snů.

 

Na svatého Martina (z Nových rýmů)
Po vrších drsných zvolna stoupá
výš mlha mrholící
a moře vyje pod vichřicí
a jeho vlny rostou v běl.

Leč ulicemi předměstskými
ze sudů, které kvasí,
se trpká vůně vína hlásí,
by člověk potěšení měl.

S praskotem rožeň otáčí se
nad hořícími kameny
a v dveřích lovec rozkročený
si hvízdá – výš se zahleděl,

kde – myšlenky jak vyhoštěné –
po zrůžovělém mraku
veliké hejno černých ptáků
večerem táhnout zřel.

Sněží (z Barbarských ód)
Z nebe, jež barvu má popele, pomalu sněží: a není
slyšeti pokřiku již, z města, jímž život tu zněl,  

není už slyšet, jak zelinář volá, ni hlučení vozu,
ni píseň veselou, v níž lásky a mládí zněl zpěv.

Z věže jen chraplavé sténání hodin se náměstím nese,
jako by daleký svět hlásil se ve vzdeších těch.

V skla matná vrážejí zbloudilí ptáci: to duchové přátel
jsou, kteří vrátili se, hledí sem, volají mne.

Brzy již, drazí mí, brzy – oh, utiš se, nezkrotné srdce! –
do ticha sestoupím v hloub, ve stínu spočinu již.

Cestou bažinatým přímořím toskánským (z Levia Gravia)
Můj sladký kraji, který drsnou vdechl jsi mi
povahu mou i zpěv, jenž hněvně vybuchuje,
i duši s láskami a nenávistmi mými,
hle, zřím tě zas a srdce plno neklidu je.

A vidím život plynout tvary obvyklými –
zrak při tom z úsměvu se k pláči přechyluje –
a sleduji je, jak bych kráčel za sněními,
jichž kouzla mládí ve své fantasii snuje.

Oh darmé bylo, co jsem miloval a sníval;
stále jsem běžel jen a nedošel cíle
a zítra padnu. Z vrchů tvých však přivál

do srdce z dálky míru dech v tom dechu mlhy bílé,
jenž stoupá z nich, a v kraji, jenž se rozezpíval
úsměvem zeleně své v ranním dešti mile.

 

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Zdeněk Kalista, Odeon, Praha, 1967, s. 68, 71, 153.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: